Kiwi aneb hlavou dolů

Můj milý deníčku,
v poslední době Tě nepekně zanedbávám... Každou volnou chvilku teď trávím zavalená haldou barevných papírů, barviček, ulepená a s nůžkama v ruce. Já totiž tvořím! Původní záměr byl trochu zvelebit byt a udělat něco pěkného pro Šárku. Jenže čím víc jsem se do toho zabrala, tím větší nadšenec se ze mne stává. No posuď sám, není to pěkné? ;-)

Až do včerejška bych se hádala, že hláška Ženská za volantem = hotová pohromada je jen sexistický blábol. Dnes už ne. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že na tom něco pravdy bude...

Hluboce se stydím, ale přiznávám se. Ano, včera jsem byla postrachem silnic já. Vlastně spíš noční můrou všech sloupů a garáží...

Vyrazily jsme se Šárkou na obvyklé nákupy. Zajely jsme do podzemní garáže, vyhlídly si jedno z posledních volných míst a jaly se parkovat, když se najednou ozvalo příšerné zaskřípění. Špatně jsem odhadla situaci a vzala to moc blízko sloupu.. No nic, dám tam zpátečku a zajedu tam lépe, myslela jsem si naivně. Jenže jsem v tom leknutí zatočila volantem na druhou stranu a při couvání jsem se o sloup otřela ještě víc. Začala jsem panikařit a zmateně kroutit volantem tam a zpátky a při tom popojíždět na různé strany. Skřípání neustávalo a já jsem propadala naprosté beznaději. Nejschůdnější se mi zdálo vzít Šárku a nohy na ramena a doma Michalovi tvrdit, že nám auto ukradli. Jenže za mnou se už začla kupit auta plná zvědavců a nechtělo se mi procházet tou uličkou hanby. Aby bylo mé ponížení dokonáno, přišel ke mně sympatický mladík s otázkou, jestli nepotřebuju nějak pomoc. Odsekla jsem, že jsem okey a vyrazila pryč. Ještě jednou to příšerně zavrzalo a já odfrčela na druhou stranu garaží. Tam jsem se ještě deset minut klepala a bála se vystoupit, abych zjistila, co mi zbylo ze dveří. Jako zázrakem to odnesla jen guma, kterou jsem notně ohoblovala a dokonce mě tam zbylo ještě trochu pro příště :-D

Nakoupila jsem ještě dost vyvedená z rovnováhy několik nepotřebných věcí, na jiné jsem úplně zapomněla a hurá domů. Řítím se suveréně do garáže (poslední dobou už parkuju s přehledem na první pokus) a vtom strašná rána! Tentokrát to odnesl nárazník, zlomil se vejpůl. Dům to naštěstí vydržel.

Nebyla jsem strašně ztlučená jen proto, že mám nejhodnějšího muže na světě a že nemáme doma rákosku. Ale zasloužila bych, já vím...

Konečně začíná jaro a my začínáme jezdit na výlety. Minulé pondělí byl svátek práce, ale my jsme místo do průvodu vyrazili do Muriwai, což je rezervace zhruba 40 km severozápadně od Aucklandu, jedno ze tří míst na Zélandu, kde hnízdí Ganneti (anglicky Australasian Gannet, maorsky Takapu)

Ganneti jsou na první pohled takoví větší rackové s oranžovou hlavičkou a rozpětím křídel až 2 metry. Od začátku 20. století hnízdili na ostrůvku Oaia pár set metrů od pobřeží, jenže v sedmdesátých letech se už na ostrůvek nevešli a začali hnízdit i na útesech na pobřeží. Ganneti kteří přijdou na svět na pobřeží Zélandu se v zápětí poté, co se naučí létat a chytat ryby, vydají na 2500km dlouhou cestu do Austrálie. Letí tam na zkušenou, tak jako se většina kiwiáků zamlada vydává do světa na overseas experience. I Ganneti se tak jako kiwiáci po pár letech vrátí, usadí se na útesu, postaví hnízdo a založí rodinu. A tak jako kiwiáci pak zpohodlní a do Austrálie už nikdy neletí.

Koho by nebavilo pozorovat ptáky může chytat ryby - nejvíc rybářů se sešlo na placatém šutru za ohromnou cedulí Keep away! Dangerous waves!. Jednou za pár minut se přes ně skutečně ohromná vlna přehnala a spláchla tu prut, tu tašku a prý občas i nějakého toho rybáře. Ale co, hlavně že berou :-)

Když jsme se měli dost Gannetů, vyběhli jsme po Lookout track nahoru na kopec a ještě chvilku se kochali výhledy na okolní zeleň a modř.

Nakonec jsme Šárce dopřáli hodinku na dětském hřišti. Když byla dostatečně znuděná houpačkou a skluzavkou, chopila se tyče a stala se Růžovým Ninjou (seriál 4 fotky).

Od posledního článku o naší podivuhodné firmě už uběhly tři měsíce, takže je čas napsat co je u nás od té doby nového. Nepochybuju že jste už dávno všechny drby zapoměli, takže to ve stručnosti vezmu od začátku. Jsme malá firma Asterisk (cca 15 lidí) vlastněná větší firmou Gen-i která je vlastněná druhou největší novozélandskou firmou, NZ Telecomem. V době kdy jsem nastupoval, prohlašoval náš malý CEO Ch, že i když nás koupil Telecom, zůstáváme pořád samostatnou malou firmou, budeme si dělat svoje samostatný malý kšeftíky a on tomu bude velet tak jako dosud. Brzo se ukázalo že velí čím dál míň a začala plíživá asimilace s Gen-i/Telecomem. Nejdřív nás donutili přestavět si monitory - to byl asi pokus jestli je vůbec budeme poslouchat nebo ne. Poslechli jsme a oni přitvrdili: "Nebudete zaměstnanci Asterisku ale Telecomu" ... sice jsme brblali ale pod vlivem dalších událostí jsme nakonec rádi podepsali. "Budete se stěhovat do budovy Gen-i" ... stěhování kanceláří je vopruz ale budiž. CEO nám vtloukal do hlavy že se kromě adresy vlastně nic nemění, ale neměl pravdu. Gen-i pro nás připravilo open space patro, tedy žádné kanceláře, žádné zdi, žádné dveře, jen jedna velká místnost se stoly, monitory a lidmi. Ch chtěl kancelář alespoň pro sebe a když zjistil že má smůlu, navíc s odůvodněním, že vedoucí týmů v Gen-i vlastní kanceláře nemívají, dost ho to vzalo. Degradace ze zakladatele, vlastníka a ředitele firmy na vedoucího týmu asi dost bolí. Nicméně stále rozdává vizitky s nápisem CEO.

Firmou šly zvěsti, že se Gen-i naše vizáž zdá málo profesionální a že kupříkladu Adam s plnovousem v umaštěných maskáčích a potrhaném tričku by na zákazníky nedělal dobrý dojem. A že nám po přestěhování prý vnutí obleky. Ch se holedbal že to je blbost a že o tom co se bude nosit v jeho firmě rozhoduje on. Zase vedle. V půlce září jsme byli seznámeni s "Gen-i dress code" kde se zcela jasně píše že nejen Adam bude muset obnovit šatník.

Měl jsem na srpen slíbeno zvýšení platu, Ch souhlasil, Lw (ještě o něm bude řeč) souhlasil, jakýsi úředník z Gen-i nesouhlasil protože Asterisk nevydělává a utřel jsem hubu. Ch, ačkoliv se stále tituluje CEO evidentně nemá právo ani rozhodovat o platech svých podřízených. Atd. Atp. Asimilace úspěšně probíhá, odpor je marný, skóre Telecom:Ch zatím 150:0.

Z předchozího odstavce by se mohlo zdát, že zbytek firmy (ehm, týmu) bude za Ch neochvějně stát a ve všem ho podporovat. Opět vedle. Zbytek firmy je naopak přesvědčen, že kdyby si Ch už dávno šel užívat peněz které získal prodejem Asterisku a necpal se pořád do "obchodování", mohli jsme být v plusu a tím pádem mít proti Gen-i o dost silnější pozici. Ch bohužel odejít nehodlá, takže nám i nadále bude komplikovat život a Gen-i utrácet peníze. Např. na kontraktu na vývoj linuxových taxametrů pro jednu aucklandskou taxikářskou firmu jsme zatím tratili přes 150 tisíc dolarů (!!!), protože ho Ch podepsal aniž by se s někým kompetentním poradil, kolik že vlastně práce na tom bude. Bohužel se v tom projektu pořád vrtá, snad v touze zachránit si nějakým zázrakem reputaci, a vymýšlí jednu nekoncepční kravinu za druhou. Došlo to tak daleko, že project manager svolává tajné meetingy a doufá že se to Ch nedozví. Bohužel na co Ch šáhne to pokazí a pak za to ještě někomu vynadá, takže na něj jsou ve firmě skoro všichni pěkně alergičtí a rádi by se ho zbavili.

Další figurka ve hře je General Manager Lw - ten byl dosazen Telecomem a měl by mít na starosti běžný chod firmy, např. přijímání nových lidí, podepisování faktur, dohled nad financemi, atd. U zaměstnanců se těší mnohem větší oblibě než Ch a většina z nás by ho ráda viděla na jeho místě (tedy vedoucí týmu :-) Když firmu zároveň vedou dva lidé, kteří se navíc nemají rádi a nedokážou se na ničem shodnout, a jednoho z nich většina firmy nenávidí, je to problém. A jelikož na věci mají veskrze opačné názory, dochází běžně k situacím "když mi to nedovolí máma zeptám se táty", tedy že jakýkoliv nápad, průšvih nebo odpor najde zastání buď u Lw nebo u Ch a každý si tudíž dělá co chce. Pár příkladů z posledních dní, jak mají naši dva manageři silnou pozici: Skoro všichni pracujeme na taxíkách, protože projekt má už asi dva měsíce skluz. Tím pádem nezbývá čas na ostatní zákazníky. Lw nařídil pracovat přednostně pro ty co platí a taxíky nechat na pak protože na nich stejně jen proděláváme. Ch samozřejmě nařídil přesný opak, protože mu hoří koudel u prdele, taxikáři jsou nervní protože už jim v televizi běží reklamy a oni stále nemají čím počítat kilometry. Telecom je samozřejmě taky nervní protože přichází nejen o peníze ale i o reputaci.

Výsledkem je, že já jakožto pouhý pěšák si můžu vybrat - buď je požadavek zákazníka příjemné vytržení z nudy, takže se budu řídit podle Lw a pošlu k šípku Ch i s jeho taxíkama. Nebo je ta zakázka nějaká kokotina a můžu poslat k šípku Lw i se zákazníkem s poukazem na super hyper urgentní job pro taxíky. Nebo se sprostě vymluvím na taxíky a budu si číst slashdot, protože ten projekt je v takovym stavu že stejně nikdo nemá přehled kdo co dělá.

Předminulý týden si jeden takový ignorovaný zákazník stěžoval u Ch že jeho zakázka ještě není hotová. Ch pochopitelně nepřiznal že to je i jeho vina, když všem nařídil pracovat na taxíkách. Naopak - potřeboval najít lepšího viníka a ukázat prstem na něj. Takže obratem sesadil z funkce Customer Service Managera, protože prý špatně rozděluje práci. A zároveň nařídil Adamovi jakožto vedoucímu naší tlupy, že CSM bude od teď on. Jenže Adam ho poslal do hajzlu, Ch mu pohrozil vyhazovem, Lw Adama ubezpečil, že ho Ch vyhodit nemůže a Ch měl po kytičkách. Nicméně stále rozdává vizitky s hrdým označením CEO...

Nálada ve firmě by se dala popsat jako buď půjde Ch nebo my. Velké naděje jsme vkládali do čtvrteční schůzky Ch a Lw s P.F., CEOvo nadřízeným z Gen-i (heh, jsme asi jediná firma kde má CEO nadřízeného :-) Už předtím proběhlo několik schůzek P.F. s jednotlivými zaměstnanci, kde jsme se mu snažili vysvětlit poměry ve firmě. Doufali jsme, že ve čtvrtek se něco stane, že Ch bude odvolán, nebo třeba povýšen. Nestalo se vůbec nic. Teda vlastně stalo. Tři lidi z našeho oddělení se definitivně rozhodli rychle odejít, tři další včetně mě to nechtějí uspěchat - prostě počkáme až se naskytne dobrá práce a pak nazdar a jen kolegyně Karen zůstává, protože pracuje jen na projektu pro Telecom se kterým Ch naštěstí nemá nic společného a je spokojená.

Pátek tedy byl ve znamení diskuzí na téma kdo by chtěl kde pracovat a kdo kdy kam dělá pohovor. Vrcholem beznaděje pak bylo zjištění že v pátek v poledne byl někde na pohovoru i Lw.

Přízemní baráček plný hraček, písek, voda, cákance od barvy, mazlavá hlína, skluzavka, houpačky, bubínky, rolničky, masky, panenky, autíčka a všudypřítomný dětský smích a dovádění. Tak to je Playcentrum. Něco na způsob mateřského centra a školky zároveň.

První dojem byl výborný. Přesně takový mumraj Šárka miluje! Fůra hraček, fůra dětí, pořád nějaká akce!

Nadšeně jsme začaly prozkoumávat terén, tu se sklouznout, tu si kopat s míčem nebo skládat stavebnici. Mezitím jsem měla dost času okouknout ostatní ratolesti. Vypadaly nadmíru spokojeně. V Playcentru je kladen velký důraz na samostatnost a volnost dětí a to bylo hned na první pohled znát. Nikdo jim v ničem nebránil, nic jim nezakazoval. Mohly dělat, co se jim zlíbí. Dvě holčičky ve věku Šárky si hrály na písku. No hrály... Měly tam nataženou hadici s vodou, stříkaly po sobě a válely se ve vzniklém blátíčku (a to bylo asi patnáct stupňů, poprchávalo a foukal vítr). Další batole sedělo ve vyhrabaném ďolíku a krmilo se pískem. Holčičky ho občas zkropily hadicí nebo na něj vysypaly kyblík, takže bylo výborně maskované. A kdyby občas nefňuklo a nezakuckalo se, nikdo by si ho ani nevšiml. Jiné dítko si malovalo. No vlastně nemalovalo úplně, jen si hrálo s barvičkama, patlalo je všude kolem a cucalo lepidlo... Ale takovéhle věci mohly překvapit jen mě, Evropana ještě stále nepřivyklého na místní způsob svobodomyslné (ne)výchovy. Ostatní matky byly naprosto v klidu, vžďyť se přece nic neobvyklého nedělo.

I přes některé výhrady nám se Šárkou zůstalo prvotní nadšení a máme v plánu chodit i nadále. Teda jestli nás tam přijmou.. Jako u většiny aktivit pro děti tu bývají dlouhé waiting listy :-(

Časem se taky budu muset smířit s faktem, že i moje dítě se začně válet v blátě, baštit věci na první pohled nejedlé, běhat s nudlí u nosu a to všechno navíc bosky... No co, hlavně když bude spokojená, ne? :-)

Kdysi dávno se prý všude jezdilo vlevo. Důvod byl prostý. Když proti sobě jeli dva znepřátelení chlapící praváci, mohli rovnou za jízdy tasit, protivníka propíchnout kordem a klidně pokračovat v cestě, aniž by se zdržovali zastavováním.

Já rozhodně nemám v úmyslu nikoho probodávat, ale jelikož se na Zélandu řídí pořád vlevo, budu se to muset naučit taky :-(

Dneska jsem měla první lekci. Moje obavy se naplnily, byla to hrůůůza! Nejenže byl pro mě nezvyk jet po levé straně, navíc máme nějak podezřele dobré auto a tak se mi moje návyky z Favorita zrovinka moc nehodily...

Pro jistotu jsem jela nejvýš na trojku, abych to moc nepřehnala s rychlostí. Oči přilepené na silnici, abych nikoho a nic nesmetla, tak jsem už nestačila sledovat tachometr. Úplně mě vyděsil Michal, když mi nesměle naznačil, že ve městě se může jen padesát a já frčím sedmdesátkou. Tak jsem malinko přibrzila, auto sebou škublo a rázem jsme stáli na místě! Hmm, posilovač brzd.. Nebo jindy, zaberu řádně volantem, jako když jsem zatáčela s naším bývalým a autíčku se protočily kolečka. Další vymoženost, posilovač volantu.. O tom, že je auto dvakrát tak velké a skoro se ani nevejde do jednoho pruhu, natož když ho řídím já, ani nemluvím. V příští lekci, parkování, ho možná někde trochu zmenším.. :-( No prostě jedna nástraha za druhou!

Naštěstí nade mnou držel celou dobu ochrannou ruku můj andělíček dopraváček a taky Michal, který mě celou dobu okřikoval, ať jedu víc vlevo nebo mu urazím zrcátko. Jak kdyby na zrcátku tak záleželo, jet víc vpravo, tak mě klidně mohlo srazit auto z protisměru!

Nakonec se musím maličko pochválit. Auto jsem vrátila nepotlučené, bez šrámů na kapotě a na duši. Jen sklo bylo malinko vyleštěnější. Přecejenom prohozené blinkry a stěrače udělaly své.. :-)

Dneškem to bohužel neskončilo, čeká mě další lekce. Pokud čte tento článek nějakej kiwiák, který se chystá směrem na Skytoweru a do přístavu, prosím, v zájmu vlastní bezpečnosti NEJEZDĚTE, zítra totiž řídím já!

Příjezd Jitky a Šárky se rychle blíží, takže se předposlední víkend vrhám do kutění na které jsem měl celé dva měsíce.

Nejdřív jsem si zahrál na elektrikáře a vrhnul se do předělávání zásuvky v koupelně. Kiwiáci totiž mají nějakou normu podle které v koupelně nesmí být normální zásuvky, ale jen napevno přidělané spotřebiče. Dokonce i holící strojek nebo fén na vlasy by měl být napevno přidělán do speciální skříňky jako na obrázku. Jenže to je nepraktické, takže poruším několik norem a nainstaluju tam klasickou zásuvku.

První krok k úspěchu - vypnout jistič. Otevřu skříňku kde jsem ho tušil a najdu jen řadu nepopsaných pojistek. No budiž, jističe tu asi ještě neznají.Náhodně jsem jednu vyrval a málem mě trefil svatej elektrikář - patice vočouzená, v pojistce ledabyle namotaný drát a na dně skříňky navíc smotek tří různých vodičů pro případné opravy.

Nejsem si jistej jestli ten drát má skutečně jít 4x tam a zpátky. Skoro bych řekl, že teď ta pojistka místo pěti amper vydrží rovnou 20A a ten kdo jí dělal asi chtěl mít jistotu, že mu hned tak neshoří. Ale co, můžu být rád že tam nebyl hřebík. Pak už jsem si jen zopáknul zvé znalosti fáze a nuly, černá, modrá, žlutozelená a odmontoval původní zásuvku. Ha - černá, hnědá, červená. Nevadí, takovýma podružnostma se nenechám vyvést z míry.

Druhý na programu byl vodovod. V koupelně jsme měli "anglicky" oddělenou teplou a studenou vodu a v tom se ruce mejou celkem blbě. Zvlášť když ta teplá je ve skutečnosti vařící. Takže jsem koupil pákovou baterii a zhruba půl roku odkládal její nainstalování, protože jsem se bál že něco nevyjde a zůstaneme bez vody úplně. Přecejen instalatérských genů mám o dost míň než elektrikářských. Nakonec to ale dobře dopadlo. Sice mi z rozdělaného díla v jednu chvíli začala docela zuřivě kapat studená voda, ale vyplavil jsem jen garáž. Tý to nevadí. Každopádně už si můžeme mýt ruce jako civilizovaní lidé.

Dál už byly jen drobnosti - přidával jsem dvě telefonní zásuvky, takže teď máme tři, přičemž jsem omylem šlusnul oba drátky a Telecom mě odpojil. Musel jsem jim zavolat, přiznat že jsem nemehlo a hezky je poprosit aby me zase připojili. Potom jsem vyrovnával lino v ložnici, protože se docela (ne)hezky vlnilo. Přitom jsem jednou rukou držel naší ukrutně těžkou postel na stojáka u zdi a špičkou nohy se snažil u druhý zdi to lino nějak narovnat. Už vím že tohle se příště musí dělat ve dvou, protože jinak hrozí zavalení sto kilama dřeva a železa. V zápětí jsem vyžehlil hroooooomadu oblečení kterou jsem tu skladoval celé dva měsíce a jen v nouzi nejvyšší z toho bral tu tričko, tu kalhoty. Dokonce u dna byly ještě Šárčiny oblečky co prala Jitka ještě než odjela do česka. Výhodně a se slevou jsem koupil vkusné brčálově zelené plastové pískoviště a 120kg písku ve stavebninách. Když jsem ty 30kg pytle tahal tak mi jeden vyklouznul a málem mi o kufr auta přerazil prsty. Naštěstí jsem skončil jen s pochroumaným prsteníčkem.

Zítra mě ještě čeká velké vytírání a vaření a můžu vyrazit na letiště :-)

Po víc než třech letech práce v SUSE a půl roce stráveném ve firmě prosazující Debian se ze mě stal RedHat Certified Engineer. To jsem fakt nečekal!

Upozornění pro náhodné kolemjdoucí: tomuhle článku asi nebudete rozumět, ale nic si z toho nedělejte a přečtěte si třeba o sopce :-)

Takže zpátky k RHCE. Nebyla to sice moje jediná životní touha dostat tenhle papír, ale jelikož jsou na světě firmy které si tuze potrpí na všemožná potvrzení, doklady, certifikáty a další oficiality a naše firma s nima chce obchodovat, neměl jsem na vybranou. Postup byl následující:

1. Přihlásit se ke zkoušce. Certifikační firma mě ihned uzemnila - pro jednoho člověka to dělat nebudeme, musíte být alespoň čtyři. Jelikož nás je v oddělení šest a jeden už ten papír má, přihlásili jsme se skoro všichni.
2. Učit se. Původní informace byla že zkouška bude probíhat na dva roky starém RedHat Enterprise Serveru 3. Divil jsem se, ptal jsem se, ale budiž, když to říkají. Koupili jsme oficiální skripta (útlá knížka za $1900), jedny pro nás všechny. Samozřejmě nakonec bylo opět všechno jinak - tři dny před testem jsme se dozvěděli že máme umět novotou vonící RHES4. Pravda, Linux jako Linux, nicméně dodatek ke skriptům s vyjmenovanými rozdíly RHES3->RHES4 měl úctyhodných 37 stran a obsahoval perličky jako SElinux a podobně. Navíc redhatníci stihli přejmenovat podstatnou část konfiguračních utilit, takže můj dokonalý tahák byl rázem k ničemu. Panika, děs, hrůza, zlatej YaST!
3. Trénovat. Nemaje RHES4 vzali jsme zavděk jeho free klonem CentOSem 4.0. Věděli jsme že podstatná část zkoušky je Troubleshooting, takže jsme si vzájemně kreativně ničili testovací počítače a zase je spravovali. Kolega mi smazal partition table, já jsem mu na oplátku drobátko upravil /sbin/init, atd. Kdosi přišel s fámou, že certifikací prochází v průměru 50% uchazečů, takže jsme pochopitelně všichni chtěli skončit v té úspěšnější polovině.
4. Test. Začátek v 9:00 mě donutil torchu si přivstat, ale stihl jsem to. Ještě před startem jsme museli podepsat Non disclosure agreement, tedy že nikomu neřekneme jak ten test probíhal a jaké byly otázky. Kdbysme to nááááhodou někde vykecali, certifikace by byla zrušena. Pak už to šlo jako po másle: dopoledne zmíněný Troubleshooting, odpoledne instalace serveru podle zadání, obojí limitované časem. Hororové zvěsti se nenaplnily - první, prý obtížnější část jsem stihl dokonce hodinu a půl před limitem.
5. Výsledky jsme se nedozvěděli rovnou, ale až druhý den mailem. Moje skóre: 100% bodů, takže můžu skromně prohlásit že na světě není nikdo lepší Redhatí certifikovanec než já :-)))

(Nejdřív si přečtěte první díl, pokud jste to ještě neudělali...)

Do Ohakune jsme dorazili kolem třetí odpoledne a vydali se hledat hotýlek Station Lodge. Věděli jsme že má být kousek od nádraží, ale že to je hned ten nejbližší barák jsme zjistili až poté, co jsme si pěkný kus zašli.

Hnedle vedle hotýlku je půjčovna lyžařského vybavení. Koho nezajímá moje unešené básnění na téma to byly ale skvělý lyže, může následující odstavec s klidem přeskočit.

Za $25/den jsem dostal úplně nové carvingové lyže Fischer, lyžáky a hůlky. Nikdy dřív jsem na carvingách nestál takže mě rovnou překvapilo že mají jen 160cm. Moje prehistorické Elánky koupené za 500Kč v bazaru měly totiž poctivých 195cm :-) Další překvapení mě čekalo druhý den na sjezdovce: na těch lyžích se úůůůůžasně jezdí. Výborně zatáčí, díky jejich krátkosti si na ně člověk nešlape a hlavně mají ostré hrany. To je drobnost která Elánkám scházela asi nejvíc - ledové plotny jsem na nich musel jezdívat šusem protože jakýkoliv jiný styl znamenal okamžitou nadržku. Ne tak Fisherky - ty zatáčely kdekoliv, brzdily spolehlivě a vůbec, doteď jsem z nich naprosto unešenej! Uff, musel jsem to ze sebe dostat :-)

Vesnice Ohakune leží v cca 600 metrech nad mořem a bylo tam krásné jaro, ptáčci zpívali, palmy se zelenaly a bylo tak akorát na kalhoty a tričko. Lyžařský areál Turoa začíná o 13km dál a 1000m výš. Na jeho parkovišti bylo poměrně nevlídno - na jaro moc zima a na zimu moc teplo, takže sníh přes den rozmrzal v břečku a spolu se všudypřítomným lávovým prachem tvořil všudypřítomné čvachtavé blátíčko. Jsme holt pořád moc nízko, takže hurá na lanovku! Poslední vlek končí ve 2330m, převýšení od parkoviště tedy dělá dalších 700 metrů. Než se tam člověk na těch sedačkách a kotvách po ránu dokodrcá tak sice pěkně promrzne, ale pak už celý den dolů nemusí. Nahoře je všechno včetně restaurace, záchodů, opravny lyží a první pomoci. Dobrá dobrá, už vás nebudu unavovat tlacháním. Jdeme na fotky!

Horní část areálu (tzv. Upper Mountain) focená z lanovky Giant Chair. Vepředu jsou skokánky pro snowboardisty, vlevo sedačková lanovka Highflyer Chair a vzadu se klikatí vlek High Noon T-bar vedoucí do těch zmiňovaných 2330 metrů. Tam se mi lyžovalo vůbec nejlíp - na začátečníky a snowboardisty to bylo moc prudký, takže se tam nikdo nepletl. Navíc tam docela foukalo a byla zima, což odradilo další spoustu překážistů.

Od vleku už to bylo k vrcholu jen kousek - slabých 500 výškových metrů :-) Však tam taky každou chvíli někdo ťapal, leckdy i s lyžema nebo snowboardem na ramenou. Celé dopoledne jsme pozorovali pomaličku se sunoucí tečky kdesi nad námi a pak najednou šup a byly dole. Že se jim chtělo...

Pohled dolů (kdybyste to nepoznali). Zhruba na úrovni kde končí sníh je parkoviště a spodní "základna". Pak je několik kilometrů prachu, lávy a sutě buď úplně bez porostu nebo maximálně s nízkými keříky které si ještě nejsou jisté jestli se jim tam bude líbit. Sopka Mt Ruapehu naposledy soptila v roce 1995 - jednoho krásnýho dne v podvečer, zrovna uprostřed zimní sezony, jen půl hodiny po uzavření vleků. Nějakou neuvěřitelnou náhodou tehdy nikdo nedostal žhavým šutrem po hlavě a všichni erupci ve zdraví přežili. Mimochodem ve vesnici i u sjezdovek visí na každém rohu "evakuační plán" - plakát s obrázkem hory, šipkama a radama kam se vydat, kdyby si sopka zase pšoukla.

Jak už jsem psal, výlet byl akcí CSclubu. Ve hotýlku se nás sešlo skoro 50 - češi, slováci, přidružení kiwiáci, plus blíže neurčené množství dětí. Abysme na sebe jen tak zbůhdarma nekoukali byla v sobotu Bramborák párty - okrájeli jsme 10kg brambor (taky jsem škrábal :-), šéfkuchař Martin zadělal impozantní množství těsta a skoro dvě hodiny jsme to smažili (taky jsem smažil :-). Na fotce úplně vlevo jsou vidět moje záda a loket zrovna když stojím u plotny. Vpravo se vine fronta hladovců :-)

Že nemám pořádný foťák jsem si už několikrát stěžoval, takže se nebudu opakovat. Když jsem ale z fotolabu přinesl snímky ze svého plasťáku seznal jsem, že tudy cesta opravdu nepovede a zahájil jsem pátrání po kvalitnějších obrázcích, abyste tu měli na co koukat. Tento odstavec je tedy děkovačka. Něco jako závěrečné titulky u filmu. Za tyto snímky neděkuji rodině, bohu, producentovi ani sponzorům, ale Jirkovi, druhýmu Jirkovi, Vendule, Daniele a nakonec i webům které jsem v honbě za erupcí sprostě vykradl (tady a tady).

Mimochodem ve Queenstownu na jižním ostrově se prý lyžuje ještě líp :-)

Vlastně na sopku! Je půlka srpna, zima v plném proudu, nejvyšší čas vydat se na hory. Jelikož lyžovat už jsem nebyl alespoň tři roky, přišla mi vhod jedna z akcí aucklandského Česko-slovenského klubu - víkend ve vesničce Ohakune, kousek od lyžařského střediska Turoa ležícího na sopce Mt Ruapehu v národním parku Tongariro.

Z Aucklandu je to coby kamenem dohodil (jak říká kolega: In a piss distance) - sotva 400km. Jenže jet takovou dálku sám v našem autíčku bez rádia se mi stejně nechtělo. Navíc při spotřebě 12 litrů / 100 km by to přišlo dost draho. Benzín už tu totiž stojí $1.44/L (to je skoro 24Kč!), když jsem v lednu přijel, bylo to jen $1.15/L. Takže jen za něj bych dal nejmíň $140 a celou cestu bych se klepal jestli se něco neporouchá, jestli se nebudu moc kochat nádhernou přírodou a někam to nenakouřim, nevěděl jsem jestli budu mít spravený okýnko a navíc nemám auto pojištěné. Takže jsem se rozhodl jet vlakem.

Když jsem byl před lety ve Finsku, překvapilo mě, jak ubohou tam mají železniční dopravu. Nový Zéland je v tomhle ohledu ovšem extrém. Když nepočítám městské vlaky v Aucklandu a okolí Wellingtonu, tak severní ostrov křižuje početná flotila dvou vlakových souprav na všeho všudy jedné trase. Brzo ráno proti sobě vyjedou vlaky z AKL a z WLG, uprostřed ve stanici National Park si vymění posádky a večer jsou v cíli ve WLG resp. AKL. Ohakune je zhruba v polovině, jednu stanici za National Parkem a cesta z Aucklandu tam trvá přes 7 hodin. Včetně zpoždění, které jsme na té prázdné trati nabrali bůhví proč. Vláček se jmenuje The Overlander a jsou z něj krásné výhledy na všechny strany. Vagóny mají veliká okna (jedno se na nás cestou s rachotem vysypalo) a za služebním vozem je dokonce malá otevřená plošinka pro fotografování. Bohužel můj digifoťák byl ukraden, takže jsem musel vzít za vděk jenorázovou plastikovou parodií na fotoaparát z FoodTownu za $20. Kvalita fotek tomu bohužel odpovídá :-(

(pokračování tady :-)