« 0% Dastych, 0% binary.division, 100% RHCE | Na horu! » |
Na sopce
(Nejdřív si přečtěte první díl, pokud jste to ještě neudělali...)
Do Ohakune jsme dorazili kolem třetí odpoledne a vydali se hledat hotýlek Station Lodge. Věděli jsme že má být kousek od nádraží, ale že to je hned ten nejbližší barák jsme zjistili až poté, co jsme si pěkný kus zašli.
Hnedle vedle hotýlku je půjčovna lyžařského vybavení. Koho nezajímá moje unešené básnění na téma to byly ale skvělý lyže, může následující odstavec s klidem přeskočit.
Za $25/den jsem dostal úplně nové carvingové lyže Fischer, lyžáky a hůlky. Nikdy dřív jsem na carvingách nestál takže mě rovnou překvapilo že mají jen 160cm. Moje prehistorické Elánky koupené za 500Kč v bazaru měly totiž poctivých 195cm :-) Další překvapení mě čekalo druhý den na sjezdovce: na těch lyžích se úůůůůžasně jezdí. Výborně zatáčí, díky jejich krátkosti si na ně člověk nešlape a hlavně mají ostré hrany. To je drobnost která Elánkám scházela asi nejvíc - ledové plotny jsem na nich musel jezdívat šusem protože jakýkoliv jiný styl znamenal okamžitou nadržku. Ne tak Fisherky - ty zatáčely kdekoliv, brzdily spolehlivě a vůbec, doteď jsem z nich naprosto unešenej! Uff, musel jsem to ze sebe dostat :-)
Vesnice Ohakune leží v cca 600 metrech nad mořem a bylo tam krásné jaro, ptáčci zpívali, palmy se zelenaly a bylo tak akorát na kalhoty a tričko. Lyžařský areál Turoa začíná o 13km dál a 1000m výš. Na jeho parkovišti bylo poměrně nevlídno - na jaro moc zima a na zimu moc teplo, takže sníh přes den rozmrzal v břečku a spolu se všudypřítomným lávovým prachem tvořil všudypřítomné čvachtavé blátíčko. Jsme holt pořád moc nízko, takže hurá na lanovku! Poslední vlek končí ve 2330m, převýšení od parkoviště tedy dělá dalších 700 metrů. Než se tam člověk na těch sedačkách a kotvách po ránu dokodrcá tak sice pěkně promrzne, ale pak už celý den dolů nemusí. Nahoře je všechno včetně restaurace, záchodů, opravny lyží a první pomoci. Dobrá dobrá, už vás nebudu unavovat tlacháním. Jdeme na fotky!
Horní část areálu (tzv. Upper Mountain) focená z lanovky Giant Chair. Vepředu jsou skokánky pro snowboardisty, vlevo sedačková lanovka Highflyer Chair a vzadu se klikatí vlek High Noon T-bar vedoucí do těch zmiňovaných 2330 metrů. Tam se mi lyžovalo vůbec nejlíp - na začátečníky a snowboardisty to bylo moc prudký, takže se tam nikdo nepletl. Navíc tam docela foukalo a byla zima, což odradilo další spoustu překážistů.
Od vleku už to bylo k vrcholu jen kousek - slabých 500 výškových metrů :-) Však tam taky každou chvíli někdo ťapal, leckdy i s lyžema nebo snowboardem na ramenou. Celé dopoledne jsme pozorovali pomaličku se sunoucí tečky kdesi nad námi a pak najednou šup a byly dole. Že se jim chtělo...
Pohled dolů (kdybyste to nepoznali). Zhruba na úrovni kde končí sníh je parkoviště a spodní "základna". Pak je několik kilometrů prachu, lávy a sutě buď úplně bez porostu nebo maximálně s nízkými keříky které si ještě nejsou jisté jestli se jim tam bude líbit. Sopka Mt Ruapehu naposledy soptila v roce 1995 - jednoho krásnýho dne v podvečer, zrovna uprostřed zimní sezony, jen půl hodiny po uzavření vleků. Nějakou neuvěřitelnou náhodou tehdy nikdo nedostal žhavým šutrem po hlavě a všichni erupci ve zdraví přežili. Mimochodem ve vesnici i u sjezdovek visí na každém rohu "evakuační plán" - plakát s obrázkem hory, šipkama a radama kam se vydat, kdyby si sopka zase pšoukla.
Jak už jsem psal, výlet byl akcí CSclubu. Ve hotýlku se nás sešlo skoro 50 - češi, slováci, přidružení kiwiáci, plus blíže neurčené množství dětí. Abysme na sebe jen tak zbůhdarma nekoukali byla v sobotu Bramborák párty - okrájeli jsme 10kg brambor (taky jsem škrábal :-), šéfkuchař Martin zadělal impozantní množství těsta a skoro dvě hodiny jsme to smažili (taky jsem smažil :-). Na fotce úplně vlevo jsou vidět moje záda a loket zrovna když stojím u plotny. Vpravo se vine fronta hladovců :-)
Že nemám pořádný foťák jsem si už několikrát stěžoval, takže se nebudu opakovat. Když jsem ale z fotolabu přinesl snímky ze svého plasťáku seznal jsem, že tudy cesta opravdu nepovede a zahájil jsem pátrání po kvalitnějších obrázcích, abyste tu měli na co koukat. Tento odstavec je tedy děkovačka. Něco jako závěrečné titulky u filmu. Za tyto snímky neděkuji rodině, bohu, producentovi ani sponzorům, ale Jirkovi, druhýmu Jirkovi, Vendule, Daniele a nakonec i webům které jsem v honbě za erupcí sprostě vykradl (tady a tady).
Mimochodem ve Queenstownu na jižním ostrově se prý lyžuje ještě líp :-)
3 comments
Jenom by mě zajímalo, jak ses z nádraží dostal na to parkoviště vzdálené 13 km. Neříkej, že tam jezdila socka!
Autobusu za $15 bych zrovna socka neříkal. Takový luxus jsem si dopřál jen jednou na cestu ze sjezdovky do hotelu, kdy mi v poledne odjel ranní odvoz. Jinak jsem jako správná socka vždycky vysomroval místo u někoho v autě. I když občas to bylo fakt natěsno ;-)
Ja bych lyzovala, az bych brecela :-) Uz mam docela solidni abstaky od zimy