Kiwi aneb hlavou dolů

Vlastně na sopku! Je půlka srpna, zima v plném proudu, nejvyšší čas vydat se na hory. Jelikož lyžovat už jsem nebyl alespoň tři roky, přišla mi vhod jedna z akcí aucklandského Česko-slovenského klubu - víkend ve vesničce Ohakune, kousek od lyžařského střediska Turoa ležícího na sopce Mt Ruapehu v národním parku Tongariro.

Z Aucklandu je to coby kamenem dohodil (jak říká kolega: In a piss distance) - sotva 400km. Jenže jet takovou dálku sám v našem autíčku bez rádia se mi stejně nechtělo. Navíc při spotřebě 12 litrů / 100 km by to přišlo dost draho. Benzín už tu totiž stojí $1.44/L (to je skoro 24Kč!), když jsem v lednu přijel, bylo to jen $1.15/L. Takže jen za něj bych dal nejmíň $140 a celou cestu bych se klepal jestli se něco neporouchá, jestli se nebudu moc kochat nádhernou přírodou a někam to nenakouřim, nevěděl jsem jestli budu mít spravený okýnko a navíc nemám auto pojištěné. Takže jsem se rozhodl jet vlakem.

Když jsem byl před lety ve Finsku, překvapilo mě, jak ubohou tam mají železniční dopravu. Nový Zéland je v tomhle ohledu ovšem extrém. Když nepočítám městské vlaky v Aucklandu a okolí Wellingtonu, tak severní ostrov křižuje početná flotila dvou vlakových souprav na všeho všudy jedné trase. Brzo ráno proti sobě vyjedou vlaky z AKL a z WLG, uprostřed ve stanici National Park si vymění posádky a večer jsou v cíli ve WLG resp. AKL. Ohakune je zhruba v polovině, jednu stanici za National Parkem a cesta z Aucklandu tam trvá přes 7 hodin. Včetně zpoždění, které jsme na té prázdné trati nabrali bůhví proč. Vláček se jmenuje The Overlander a jsou z něj krásné výhledy na všechny strany. Vagóny mají veliká okna (jedno se na nás cestou s rachotem vysypalo) a za služebním vozem je dokonce malá otevřená plošinka pro fotografování. Bohužel můj digifoťák byl ukraden, takže jsem musel vzít za vděk jenorázovou plastikovou parodií na fotoaparát z FoodTownu za $20. Kvalita fotek tomu bohužel odpovídá :-(

(pokračování tady :-)