Kiwi aneb hlavou dolů

Milé děti, poslechněte si pohádku o bezedné lahvičce...

Byl jednou jeden Oskar, který vysedával na nočníku a měl dlouhou chvíli. Nudil se. Chvíli se tahal za pindíka, ale nebylo to ono. V tom mu padl zrak na sestřinu panenku. Už dlouho ho štvala. Měla totiž lahvičku s mlékem které nikdy nedojde. Často jí pozoroval jak pije a hlasitě u toho mlaská. A mlíčka nikdy neubylo. Záviděl jí. Jeho lahvička totiž není bezedná. Dostal nápad...

Full story »

Pages: 1· 2· 3· 4· 5

Možná víte že obyvatelé Nového Zélandu se v zásadě dělí na Maory, Kiwi a imigranty.

Imigranti tady v Aucklandu už dávno nejsou jen nepatrnou menšinou. Podle posledního sčítání lidí se 37% aucklanďanů narodilo v zahraničí. Představte si že jdete v Praze po ulici a každý třetí koho potkáte je cizinec. Třeba i každý třetí doktor který vás ošetří je přistěhovalec. Například náš zubař je černočernej černoch. V práci jsem na zeď začal dávat vlajky zemí odkud jsou mí kolegové. Už jich máme slušnou sbírku a to jsem to poslední dobou celkem flákal, takže tam není třeba Indie a Holandsko. Navíc u některých lidí ani nevím jakou vlajku tam dát - jedna kolegyně má rodiče Indy, narodila se v Zambii, vyrůstala v Kanadě a teď má NZ občanství. Takhle komplikovaných případů máme víc - kolega je Srb narozený v Bosně s chorvatským občanstvím, jiný kolega je jihoafričan čínských rodičů.

Kiwi slovníček - kiwibird je ten kulatej hnědej pták, kiwifruit je to kulatý hnědý ovoce, kiwi je bílý obyvatel NZ. Kulatý hnědý obyvatel NZ se jmenuje Maor. Tak si to prosím nepleťte :-)
Kiwi si původně říkali potomci anglických přistěhovalců, ale dnes si tak říkají všichni na Zélandu narození běloši. Takže prakticky vzato Oskar je Kiwi, zatímco Šárka je imigrant. Holt smůla holčičko, no. Když už jsme u statistik tak vězte že jen 56.5% aucklanďanů jsou běloši. Skinheadům by se tady osypaly holé lebky.

Maoři jsou původní obyvatelé NZ, ale ne zas tak moc původní jako třeba indiáni v Americe. Na Zéland se připlavili teprve před zhruba tisícem let z ostrovů jižního pacifiku. Do té doby tu spokojeně žila jen zvířata. Vztah Kiwiáků k Maorům je trochu jiný než třeba vztah Čechů k Cikánům. Ačkoliv Maoři a Pakeha, tedy běloši, nejsou bezva kámoši a dost často jsou maorské čtvrtě od těch bělošských dost daleko (přičemž prostor mezi nimi vyplňují Indové, Číňani, atd), jsou tu Maoři obecně respektováni jako původní obyvatelé. Mají, pravda, v průměru nižší vzdělání, nižší příjmy (viz ona statistika), víc dětí a jezdí v nezaměnitelných mikrobusech Toyota Estima, což je jediné vozidlo menší než autobus kam se jim poskládá celá rodina:

Ovšem na Zéland Maoři patří a prakticky vzato díky Smlouvě z Waitangi jim Zéland patří. Nikdo je tudíž nechce posílat do plynu nebo vyhánět ze země. Statistika říká že v Aucklandu jich je 11%, na celém Zélandu dohromady 15%. Mají svou politickou stranu, vlastní televizi a hlavně - Maorština, Te Reo Māori, je spolu s angličtinou úředním jazykem.

Zrovna dneska jsem narazil na stránku 100 maorských slov které by měl novozélanďan znát (je tam i nahraná výslovnost). Já jich z toho seznamu znal sotva 20, takže novozélanďan ještě nejsem.

E haere rā :-)

Ne že bychom už dva měsíce neměli žádné novinky když sem nic nepíšeme. Naopak. Novinky máme hned dvě. A jsou to meganovinky. Takže popořadě...

Koupili jsme si barák

Povídání bude trochu obsažnější, ať víte do co vás čeká, až se rozhodnete na zélandu investovat do bydlení. Já jsem zezačátku vůbec neměl tušení jak to tady chodí. Jestli vás zajímají jen fotky našeho nového domu, klidně celý článek

ignorujte a zatím si prohlédněte prospekt.

Full story »

Z Wai-o-tapu jsme dorazili do Taupa za soumraku, takže jsme se jen zabydleli u Nanette v domečku, roztopili na krb až to hučelo a šli spát.

Město Taupo leží na okraji jezera Lake Taupo které je v podstatě kráterem sopky vybouchlé před zhruba 26 tisíci lety. Tenkrát to ale nebylo jen tak nějaké sopečné upšouknutí, ale rovnou největší erupce na světě za posledních 70 tisíc let, od té doby nepřekonaná.

Taupo je oblíbené hlavně proto že je zhruba uprostřed severního ostrova, což z něj dělá výhodnou základnu pro výlety ke spoustě novozélandských atrakcí. Bohužel v samotném Taupu nic moc zajímavého není a město slouží hlavně jako noclehárna turistům. Ti se před spaním tak nejvejš můžou nacpat k prasknutí u Meka Donalda a posedět při tom v zaparkovaném letadle McDonald's Airlines a pak zaskočit přes ulici na veřejné záchodky SuperLoo. I já jsem se těšil na své první SuperČůrání v životě, ale měli bohužel zavřeno. To je z Taupských zajímavostí asi tak všechno.

Jediná přírodní atrakce v okolí co stojí za zmínku je vodopád Huka Falls. Počítám že jejich jmého Huka je od slova hučet, protože to je fakt rachot.

Na prospektech jsme se dočetli že soutěskou a vodopádem je možné projet na raftu. Čekali jsme, čekali, ale žádných perspektivních utopenců jsme se nedočkali.

Nakonec jsme ještě zajeli pro med přímo do úlu, kde jsem si koupil Ginger Honey s nastrouhaným zázvorem, zastavili jsme se u krevetí farmy se záměrem nakrevetit si (podle vzoru narybařit si) něco k večeři ale takhle v zimě to bohužel nevyšlo, a nakonec jsme ještě Jitce koupili teplé ponožky na zitřek. Žádná velká akce (ani erupce) se tedy nekonala, protože jsme šetřili síly na další den kdy nás čekalo lyžování! Ale o tom zase někdy jindy :-)

Třetího dne naší dovolené jsme opustili Rotoruu a odjeli směrem na Taupo. Tam nás čekal tou dobou opuštěný a zazimovaný dům Jitčiny kamarádky, která nám nabídla že tam můžeme úplně zadarmo bydlet. Z Rotoruy do Taupa je to jen asi 80km, takže jsme se ještě v půlce cesty stavili v geotermálním parku Wai-o-tapu.

Kouřící Kuirau park v Rotorua je jen slabá demoverze Wai-o-tapu. Dneska jsme totiž zažili ten pravý výlet k branám pekelným. Naštěstí opět nedošlo k erupci, takže pravé peklo se nekonalo. Možná příště...

Wai-o-tapu je fakt pěkný zážitek, obzvlášť takhle v srpnu, v půlce zimy, kdy se tam necpou davy turistů. Vstupné standardní, $25 za osobu.

Většina "útvarů" se nějak jmenuje a hned první, Devil's home, nás nenechal na pochybách, že do pekla je to odsud jen kousek. Všudypřítomný žlutý prášek, který je k vidění i u Ďábla v předsíni, je usazená síra.

Největší plochu v parku zabírá Artist's palette. Na první pohled vypadá jako ohromné jezero, ale ve skutečnosti je tam jen centimetr nebo dva vody přitékající ze Champagne pool, hlavní atrakce parku, ke které se zanedlouho taky dostaneme. Různými barvami hrající podklad je pak mnoho tisíců let tvořený nános sirných sloučenin.

Za zmínku stojí místní fauna a flóra. Něco tam, pravda, roste. Ale nevypadá to kdovíjak zdravě, například kůra všech stromů je pokrytá jakýmsi oranžovým mechem. Naproti tomu jsme zahlédli dva ptáčky, kteří si máchali nohy přímo v mělkých vodách Artist's palette a asi čekali až tamtudy poplave vařená ryba.

Přes mostík jsme se dostali na vyhlídku a okoukli Primrose terrace. To, co vypadá jako řeka tekoucí lesem, je ve skutečnosti opět jen nános křemíku, vápníku, síry a jejich kamarádů. Na spodním konci této "řeky" je dokonce statický "vodopád" - Bridal veil falls

Před sestupem na Pánvičku (Frying pan flat) stojí několik cedulí na téma "Keep on path" případně "Extremely unstable ground, keep on path. Really." Poslechli jsme je, i když některé úkazy si o bližší prozkoumání přímo říkaly. Třeba krásně modré Ústřicové jezírko (Oyster pool).

Pánvičkou sice vede jen jedna cesta, ale Šárka přesto raději navigovala, abychom nezabloudili.

Na cestě před Sírovou jeskyní (Sulphur cave) Jitka objevila budoucí chloubu Wai-o-tapu - Jitka Ludvig Geysir. Zatím to bylo jen gejzírové miminko, které sotva bublalo, ale určite časem dospěje. Snad ho do té doby nikdo nezašlápne. Mimochodem země ve Frying pan flat, jak už název napovídá, je skutečně horká. Odhaduju, že měla tak kolem 50°C. O tom, co se děje pár centimetrů pod našima nohama, jsem raději nepřemýšlel.

Cesta končí u vodopádu, který vypadá jak výtok z chemičky s vyhlídkou na Lake Ngakoro s podobně zdravou barvou.

Cestou zpátky jsme ještě obdivovali Sírové hromady (Sulphur mounds) a spodní část Nevěstina závoje (Bridal veil falls) ...

... až jsme dorazili do neproniknutelné mlhy, za níž se skrývá hlavní atrakce Wai-o-tapu - Champagne pool. Zhruba 60m hluboké jezero, do nějž zespodu přitéká přes 230°C horká voda. Ta se cestou na hladinu ochladí na 74°C, přeteče na západní straně přes okraj a pokračuje dál přes Artist's Palette, Primrose Terrace a Frying Pan Flat až do Lake Ngakoro. Voda kromě zlata, stříbra, antimonu, arsénu, rtutě a síry obsahuje i velké množství rozpuštěného oxidu uhličitého, takže jezero bublá fakt jako šampáňo. Jeho okraj navíc zdobí krásně oranžová vrstva usazenin.

Pak už jsme kolem Birds nest, kde si ptáci-feťáci staví hnízda a nechávají si stoupajícím teplem bezpracně vylíhnout vajíčka, došli až do Čertovi koupelny - Devil's bath. Voda je sytě zelená díky vysokému obsahu sloučenin arzénu. Koupání ne-čertům se tedy důrazně nedoporučuje.

Pár set metrů před branami parku je ještě zdarma přístupný Boiling mud pool. Bahýnko si tam spokojeně ppoommaalloouuččkkuu bublalo, vydávajíc legračně čvachtavé zvuky. Sem tam si i odplivlo (nebo ejakulovalo?).

Pak už jsme nadobro odfrčeli do Taupa. Ale o tom zas někdy jindy...

Abychom ze sebe vyvětrali Rotoruiský sírový smrad, odjeli jsme ještě odpoledne do Buried Village, vesnice kterou v roce 1886 zavalilo bahno, popel a kamení z erupce několik kilometrů vzdálené sopky Mt Tarawera.

Hned u vstupu je malé muzeum kterým nás provedl maorský průvodce Huru s legrační angličtinou a gestikulací. Povídal ovšem docela poutavě, takže jsme se dozvěděli že vesnička původně sloužila hlavně turistům kteří chtěli na vlastní oči uvidět osmý div světa: Pink and White Terraces u přilehlého jezera Rotomahana.

Začátkem června 1886 se ovšem začali dít divné věci - voda v jezeře začala stoupat a hned zase klesat, země se čas od času zachvěla a dokonce byla na vodě spatřena tajuplná maorská válečná kanoe, taková jakou žádná vesnice v okolí neměla. No nevěřte tomu, jasný přízrak! A desátého června, chvíli po půlnoci BUM, sopka na obzoru bouchla, růžovou i bílou terasu zničila, vesnici kamením zasypala, domy evropského typu pobořila a pár lidí, kteří v nich bydleli zabila. Ti kdo bydleli v poctivých maorských staveních s dvaceticentimetrovou kulatinou místo střechy bez vyjímky přežili. Bylo to tak zajímavé vyprávnění že u toho Oskar usnul, což si Huru naštěstí nevzal osobně :-)

Potom jsme se vydali na prohlídku toho co zbylo z vesnice. No, moc toho nezbylo. Vlastně jen pár maorských chatrčí:

Vesnicí protéká potok Wairoa Stream, kde Šárka chvíli krmila velice chutně vypadající ryby, a taky vodopády, pojmenované jak jinak než Wairoa Falls.

A to je z Pohřbené Vesnice vlastně všechno. Cestou zpátky do Rotorui jsem se ještě chtěl podívat na Blue and Green Lakes (maorsky Rotokakahi a Tikitapu). Se slovy "jen se kouknu a hned jsem zpátky" jsem nechal rodinu v autě vydal se po lesní cestě. Po kilometru a půl ("už tam přece musím být!") až začalo zapadat sluníčko jsem uznal že tudy cesta nevede. Poklusem jsem se vrátil na parkoviště a hned viděl že vyhlídka je asi jen 100 metrů od auta opačným směrem. Alespoň jsem se prošel na čerstvém vzduchu :-)

V příštím díle našeho dovolenkového seriálu se podíváme do pekla na smrad a čoud a jedovato v termálním parku Wai-o-Tapu. Ale to až někdy jindy :-)
[už je to tady :-)]

Včera Aucklandem projela kolona prsatých nahatic na autech a motorkách jako předvoj a lákadlo na každoroční velerh Erotica Expo. Je to poněkud kontroverzní akce ze které má pokrytecké pupínky hlavně Aucklandský primátor Dick Hubbard. Minulý rok prohlásil "[I will] move heaven and earth to prevent any repeat" ale evidentně to odfláknul protože jeho vlastní radní show letos opět povolili. Aby taky ne - moct zadarmo a legálně očumovat nahé ženské, navíc v poledne na hlavní třídě Aucklandu, to by snad chlap musel bejt teplej nebo vykastrovanej aby hlasoval proti (nic proti Dicku).

Dost řečí, hurá na fotky. Bohužel jsem neměl foťák ale jen mobil, takže kvalita je celkem mizerná. Ale pořád lepší než oficiální fotky v dnešních novinách kde není vidět ale vůbec nic. Ach ti puritáni.

Na prvních dvou fotkách jsou dámy dokonce na nějakých vojenských vozidlech. Na poslední fotce billboard kde primátorovi "vyčítají" další nesplněný slib že show zakáže. No a mezi tím spousta nahatic, "shemale" koček, tlustých, tenkých, nahatých i postrojených.

Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, neleží rybníček Brčálník, ale město Rotorua. Druhý den naší dovolené jsme začali právě tam.
(první den je tady)

Rotorua je známá tím, že smrdí. Už když jsme přijížděli do hotelu, tak jsem čekal kdy to ucítíme, ale nic. Až dnes, jedeme po Lake Rd do centra do informačního střediska a najednou bác! Z čista jasna puch jako kdyby nám někdo do klimatizace nasypal kýbl pukavců. Ale jak říkal náš maorský průvodce Huru z Burried Village: "It's not the people of Rotorua, it's the sulphur".

Věc se má tak, že Rotorua leží v geologicky aktivní oblasti, jinými slovy na sopce. A tahle sopka tlačí ven různé chemikálie - horkou vodu, síru a spoustu dalších fujtajblů. Nahoře na povrchu to všechno vybublá do jezírek, utvoří horký jedovatý humáč a celé se to začne odpařovat. A protože je zrovna půlka zimy, tedy asi 15°C, je z té páry velice vydatná smradlavá trochu jedovatá mlha. Nicméně je to turistická atrakce a ani my jsme neodolali a šli se trochu přiotrávit. Celá tahle legrace je v samém centru Rotoruy v Kuirau Park. Cedule praví, že park vznikl 26. ledna 2001 když přesně v půl čtvrté odpoledne došlo k erupci. Uprostřed města. Na dohled od nemocnice. Bahno, pára a šutry létaly do výšky 200 metrů.

Ta budova na kopci za holkama je nemocnice. Na dostřel erupující sopkou.

Dokonce se tam snaží růst i nějaká vegetace, ale moc jí to nejde. A taky tam bublá bahno.

Mlha z největšího jezera byla fakt hustá (a smrdutá).

Nakonec nám zkondenzovala na čele a ve vlasech a než jsme vyšli z parku ven, byli jsme jak zmoklí.

Toho dne se další erupce naštěstí nekonala, takže jsme se odpoledne mohli vydat do sopkou zasypané a pak zas vykopané Burried Village.

Minulý týden jsme byli na skutečné, opravdové, nefalšované dovolené. Sice jsem se Jitku snažil přesvědčit že na dovolené jsme už dva a půl roku, protože lidi přece jezdí na dovolenou svých snů na Nový Zéland a my přece jsme na Novém Zélandu, takže z toho logicky plyne, že jsme na dovolené, dokonce na dovolené svých snů, ale prý ne. Když je jeden dospělák doma se dvěma dětmi a druhý do večera v práci tak to prý není žádná dovolená. No budiž (i když my workoholici...). Nakonec jsem podlehl, v práci ohlásil holiday a na 21. července naplánoval odjezd. Ten se pochopitelně nekonal, protože čtyři dny před ním jsem dostal mail z imigračního úřadu, kde se dožadovali štosu vyplněných formulářů a lékařských zpráv, navíc s poznámkou že když to nedodám do posledního sedmý bude mě to stát $600. Uf. To už je slušný důvod odjezd o týden odložit. Takže papíry odevzdáme a pojedem v sobotu 28.7. Ha, to určitě! Jitka v pátek dostala něco-jako-angínu a dva dny nevylezla z postele. V pondělí, jako když utne, angína pryč a my, konečně, taky pryč.

Vyjeli jsme už v poledne - z čehož by se roznemohla jitčiná maminka, která poledne považuje za div ne podvečer, takže nemá cenu nikam jezdit - a nechali doma děsnej bordel po raním expresním balení. Z toho by se pro změnu osypala moje maminka, která před odjezdem kamkoliv vždycky zběžně přegruntuje, protože "kdyby přišli zloději, co by si o nás pomysleli".

První zastávka je město Hamilton, asi 120km jižně od Aucklandu. Pamětihodnosti necháváme ležet ladem a míříme rovnou do ZOO. Aha, zapomněl jsem zmínit že všechny mé pokusy vymyslet pro naše dvě milované děti na ten zasloužený týden odpočinku specielní program (např. poslat je s cedulkou na krku za babičkama do Prahy) narážely na nepochopení a tuhý odpor ze strany jejich matky. Takže je nakonec máme s sebou. No jo no, co se dá dělat... Náš itinerář tedy sestává hlavně ze ZOOlogických zahrad, prolejzaček, klouzaček a zvířátek na dětských farmách. Ještě že nejlepší dětská hřiště obvykle staví pan McDonald poblíž svých občerstvoven, takže lze spojit příjemné s užitečným. (Mimochodem po dovolenkovém týdnu už Šárka místo "Půjdeme na hřiště!" říká "Půjdeme na hřiště a na hranolky!" - dělá mi, holka, radost ;-)

Ale zpátky do hamiltonské ZOO. Teď už víme že jít tam v půlce zimy, navíc když zrovna prší, byla hloupost. Zvířata byla zalezlá ve svých kutlochách a leckterá dokonce spala zimním spánkem, takže jsme v podstatě chodili mezi prázdnými výběhy. Nezklamali jen tlustokožci, těm je asi zima a liják fuk. Nosorožkyně se chlubila svým stopadesátikilovým nosorožčatem. Nezjistil jsem jak je staré, ale z jedné cedule jsem vyčetl že po narození mělo 85kg, tedy 24x víc než Oskar. Ale budiž, Oskar není nosorožec. Ještě si neodpustím fotku expozice žab - u vchodu visela cedule "We fell asleep. See you in summer!" :-))

V pět jsme měli poloprázdné klece konečně doprohlédnuté a nabrali jsme kurz Rotorua, asi 100km jihozápadně od Hamiltonu. Tam nás čekalo ubytování v Rotorua Hideaway Lodge. Proč zrovna tam? No protože tam mají velké dětské hřiště přece! A taky spoustu vyřezávaných lidiček a jiných potvůrek. Hlavně sudičky na druhé fotce se mi líbily :-)

Tak, to byl v kostce první den vodolené, tedy chci říct dovolené. Pokračování příště.

Jelikož doma mluvíme česky, mluví česky i Šárka. Kamarádi-češi co zde také vychovávají potomstvo nás přesvědčovali, že jakmile dítě začne chodit do školky, tak do pár měsíců bude umět anglicky líp než my. To nás samozřejmě navnadilo a týden co týden jsme čekali kdy už to přijde, kdy ze sebe konečně začne sypat anglická moudra. Půl roku školkování uteklo jako voda a Šárka už dokonce postoupila do vyššího ročníku, protože jí před dvěma týdny byly tři roky - tady se vzdělávání totiž neřídí podle školních roků, ale podle narozenin. Jsou ti tři, zítra jdeš do vyšší třídy, je ti pět a půl, zítra jdeš do školy. Fakt, nekecám. A angličtina? Mnoooo...

Šárka sice neumí do pěti počítat (česky), ale anglicky umí do jedenácti. Umí pojmenovat spoustu zvířátek, dneska mě překvapila že dokonce ví jak se řekne sova, umí pár barev, pár ovocí a několik dalších názvů všeho možného. A k tomu samozřejmě Yes a hlavně No vyslovováno jako nooOÓÓÓU, hlavně směrem k Oskarovi. Jenže vybaven jen podstatnými jmény si člověk moc nepokonverzuje. Šárka tedy s bídou rozumí základním nejjednodušším větám, ale že by něco řekla to už vůbec ne.

Ono s tou školkou je to totiž těžké - Šárka si tam s dětma moc nehraje, protože jim nerozumí, a protože si s nima nehraje, tak se od nich mluvit nenaučí. A tak pořád dokola. Navíc je docela nákladné povyražení (platí se $52 za den), takže tam chodí jen na dvě odpoledne týdně a to je, překvapivě, na naučení cizího jazyka málo. Než se rozkouká už jde domů a pak zase tři dny nic.

Takže včera jsme se rozhodli - budeme Šárku učit anglicky. Když bude umět alespoň trochu tak jí pak ta školka určitě dá víc. A když učit tak natvrdo.
Jitka: "Budeme na ní mluvit anglicky"
Já: "Oba?"
Jitka: "Ne, jenom ty!"
Chvilku jsem protestoval že moje angličtina neobsahuje patřičně "dětskou" slovní zásobu. Třeba na dětském hřišti dokážu pojmenovat tak nejvýš houpačku a klouzačku a tím to hasne, ale byl jsem přehlasován.

Dneska to začalo. Snažil jsem se být striktní a nemluvit česky. Ukazovat, posunkovat, opakovat, vysvětlovat, ale nepřekládat. Když už bude nejhůř přeloží to maminka. Nakonec nám to docela šlo, Šárka na hru přistoupila a snažila se. Místo tatínku! volala daddy! a místo jablíčka vyžadovala apple. Celou větou tedy Daddy apple! Well, poněkud stručné... Česky by to bývala řekla květnatěji. Navíc co nevěděla anglicky řekla česky a moc to neřešila. To já na tom byl podstatně hůř. Okřiknout jí aby do Oskara nemydlila lžičkou upatlanou od jogurku jsem zvládnul. Donutit jí k úklidu hraček, což je většinou výměnný obchod typu "když to neuklidíš přijde skřítek a hračky odnese", případně "... nebo nebude pohádka" a podobně, se mi nakonec taky podařilo. Pak jsem chvíli blekotal na téma "dětská jídelní stolička" když jsem do ní cpal Oskara a nemohl si za boha vzpomenout jak se tomu krámu anglicky říká. Krize ovšem přišla u večeře poté co jsem děti chvíli nechal bez dozoru. "Teda ty jsi čuně, podívej se jakej tu děláš svinčík, to nemůžeš jíst vidličkou?!" mi prostě česky uklouzlo...