Kiwi aneb hlavou dolů

Ne že bychom už dva měsíce neměli žádné novinky když sem nic nepíšeme. Naopak. Novinky máme hned dvě. A jsou to meganovinky. Takže popořadě...

Koupili jsme si barák

Povídání bude trochu obsažnější, ať víte do co vás čeká, až se rozhodnete na zélandu investovat do bydlení. Já jsem zezačátku vůbec neměl tušení jak to tady chodí. Jestli vás zajímají jen fotky našeho nového domu, klidně celý článek

ignorujte a zatím si prohlédněte prospekt.

Takže k věci. Platit hypotéku někoho jiného už se nám nechtělo, to radši budeme splácet vlastní. První plán byl, že zůstaneme na Te Atatu Peninsula, kde jsme dosud bydleli v pronájmu. Bohužel ceny tamních nemovitostí nás rychle poslaly na lov do méně prestižních oblastí. Dva tři víkendy jsme namátkou objížděli domy na prodej a vyškrtali čtvrti kde bychom rozhodně bydlet nechtěli (třeba Massey) a čtvrti kde bychom sice bydlet chtěli ale rozhodně na to nemáme (prakticky cokoliv přímo u moře).

Před domy na prodej se tu vždycky v sobotu a v neděli vystaví cedule Open Home, dovnitř se posadí realitní makléř a každý vstoupivší zájemce a nebo náhodný čumil je obdarován barevným prospektem vychvalujícím daný objekt. Každý dům má Open Home obvykle jen půl hodiny nebo hodinu a všechny baráky v Aucklandu to stihnou mezi jedenáctou ráno a třetí odpoledne. Klíďo píďo se tedy sejdou tři slibné Open Homes mezi 1 a 1:30pm a je jasné že úspěšná koupě baráku je hlavně otázka chytrého naplánování návštěv Open Homes. Pokud člověk navíc jezdí s dětma je zvládnutí logistiky o to těžší a nezřídka dorazí až ke Closed Home.

Další krok je vypravit se do realitek a pozeptat se co pro nás mají. Většina realitníků je milá a úslužná, poznamenali si náš Buyer Profile, vnutili několik reklamních propisek, poznámkových bloků a štosy prospektů domů které už jim dlouho leží v nabídce a nikdo je nechce. Potud celkem nuda. To pravé kouzlo kupování bydlení ovšem přijde za tři, čtyři dny. Realitníci dostanou nové domy na prodej, zjistí že trochu vyhovují našim požadavkům a začnou volat, zvát, přemlouvat k návštěvě. "Určitě se přijeďte ještě večer podívat ať máte náskok, až tam v sobotu bude open home tak to bude hned prodaný" načež kolem cedule na prodej jezdíme ještě měsíc. Dobrá byla taky jedna neodbytná babka realitnice: "Mám bezva barák, určitě se vám bude líbit, dali by ho za $NNN, jo já vím že to je asi o sedmdesát tisíc víc než kolik máte, ale stejně se přijeďte podívat, určitě se vám bude líbit". No jasně že by se nám líbil, jenže na něj prostě nemáme, tak co nás tam honí? Ještě asi měsíc po koupi se mi ozývali realitníci s dalšíma a dalšíma nabídkama. Většině stačilo říct že už mám nakoupeno, ale bylo i pár těch kteří nedbali a lákali mě dál a dál, však když mám jeden, můžu mít i druhej, no ne? Prostě občas jak u blbejch.

A jaký byl náš Buyer Profile? Jeden agent nám poradil abychom si udělali seznam pěti kriterií a těch se při rozhodování drželi. Takže náš seznam:

1. Dům musí ležet v dobré School zone. Tady totiž není jednoduché přihlásit dítě do jiné školy než kam podle bydliště patří, a mezi školami jsou obrovské rozdíly v kvalitě. Není vyjímkou že i dvanáctileté děti z horších škol mají problémy se čtením a počítáním. Takže rodiny se velmi často stěhují v první řadě do té správné ulice aby dětem zajistili místo ve slušné škole.
2. Měl by mít alespoň nějakou zahradu, aby si děti mohly hrát venku. Když bude navíc placatá bude to plus, ať máme kam dát trampolínu.
3. Kuchyně by měla být spojená s obývákem, což oceníte ve chvíli kdy musíte vařit a zároveň mít přehled co kde děti provádějí za neplechy. Pokud by byly v jiném pokoji
   za několika zdmi tak není šance je uhlídat. Naštěstí Oskar je bezedná popelnice a když vidí někoho v kuchyni okamžitě tam je taky a loudí žvanec. Nebo alespoň sušenku.
4. Dům by měl být relativně nový a ihned obyvatelný. Samozřejmě Do Ups, tedy domy co potřebují rekonstrukci, jsou mnohem levnější, ale kdybych to měl zadat firmě tak to nakonec vyjde nastejno a kdybych to měl dělat sám (resp. se dvěma pomáhajícíma dětma) tak nebydlíme do důchodu.
5. Měl by mít tři pokoje, nebo v nejhorším dva a pracovnu. Mít počítače a ouřadování na stole v obýváku není praktické, a s tím jak je Oskar zvědavější a drzejší ani bezpečné. Hlavně pro ten počítač.
6. No a samozřejmě na něj musíme mít

Hlavně poslední bod, tedy mít na něj, je na delší povídání. I když si spousta lidí myslí jak jsme tady děsně za vodou tak statisíce dolarů cash (zatím) nemáme. Čili budeme potřebovat hypotéku zvanou mortgage. Abychom měli nějaký depozit (neboli akontaci, jak tomu u vás říkáte), prodali jsme náš pražský modřanský byt. Mimochodem když jsem viděl za kolik se teď byty v Praze prodávají, nestačil jsem se divit. Ale ne že bych se zlobil že jsme za něj dostali takovej balík :-) Inu balík jsme převedli sem a i po přepočtu na NZD to na místní poměry byla slušná hromada peněz.

V bance jsem se rázem stal VIP klientem. Dostal jsem přidělenou osobní bankéřku, která mě znala jménem, měl jsem na ní mobil a připadal jsem si děsně důležitě. Je fakt že když na kontě máte balík peněz tak je banka ochota sama. Například jsem peníze chtěl převést do jiné banky, protože tam je lépe úročený běžný účet (7.2% proti 6.8% u mojí banky). Jen co jsem se o tom zmínil hned mi moje bankéřka nabídla 7.7%. Tak díík, no. Ty dva měsíce kdy jsem byl "bohatej" jsem si fajnově užil. Teď už VIP nejsem. Teď už mám jen hodně velký dluh který budu splácet 30 let.

Pamatuju se na kupování bytu před lety v Praze. Získání úvěru ze stavebního spoření byla otázka nekonečného papírování, shánění ručitelů, kdovíkolika potvrzení, formulářů a dokladů totožnosti. No a nakonec několika měsíců čekání na "katastr". A tady? Úvěr jsmě měli před-schválený u BNZ, kde máme i běžný účet, takže o našich finančních poměrech banka skoro všechno věděla a skoro žádné formality nevyžadovala. Že já jsem já jsem na první schůzce "prokázal" řidičákem a pak už si mě bankéřka pamatovala a nikdy víc po mě žádné doklady nechtěla. Když jsem potřeboval narychlo zaplatit zálohu na barák tak jsem jí prostě zavolal. Doufám že mám tak nezaměnitelný přízvuk že mě bezpečně poznala, protože v pohodě na telefonickou žádost bez jakékoliv identifikace převedla patnáct tisíc dolarů pryč. Nechci ani pomyslet jak záhy by s takovouhle důvěrou v Česku dobankéřovala.

Pak se dlouho nic nedělo, protože původní majitelé měli měsíc na odstěhování. Vlastní převod peněz od kupce k prodávajícímu a převod vlastnictví opačným směrem tu neřeší ani katastr ani realitka ale právníci (říká se jim conveyor nebo conveyance lawyer, tedy něco jako "zprostředkovatel"). My jsme měli jednoho (resp. jednu), oni měli jednoho. Až nastal den D, takzvaný "settlement day", dorazili jsme k naší právnici, podepsali u ní kupní smlouvu, hypoteční smlouvu pro banku a podruhé v průběhu akce domek vytasili řidičáky jako nezpochybnitelnou identifikaci. To je skoro všechno. Právnice pak zavolala realitce že transakce proběhla, realitka nám ještě to odpoledne dala klíče a večer už jsme jedli první pizzu ve svém vlastním domečku.

Fotky budou brzo. Fakt ;-)

Zatím si prohlédněte prospekt.