Kiwi aneb hlavou dolů

Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, neleží rybníček Brčálník, ale město Rotorua. Druhý den naší dovolené jsme začali právě tam.
(první den je tady)

Rotorua je známá tím, že smrdí. Už když jsme přijížděli do hotelu, tak jsem čekal kdy to ucítíme, ale nic. Až dnes, jedeme po Lake Rd do centra do informačního střediska a najednou bác! Z čista jasna puch jako kdyby nám někdo do klimatizace nasypal kýbl pukavců. Ale jak říkal náš maorský průvodce Huru z Burried Village: "It's not the people of Rotorua, it's the sulphur".

Věc se má tak, že Rotorua leží v geologicky aktivní oblasti, jinými slovy na sopce. A tahle sopka tlačí ven různé chemikálie - horkou vodu, síru a spoustu dalších fujtajblů. Nahoře na povrchu to všechno vybublá do jezírek, utvoří horký jedovatý humáč a celé se to začne odpařovat. A protože je zrovna půlka zimy, tedy asi 15°C, je z té páry velice vydatná smradlavá trochu jedovatá mlha. Nicméně je to turistická atrakce a ani my jsme neodolali a šli se trochu přiotrávit. Celá tahle legrace je v samém centru Rotoruy v Kuirau Park. Cedule praví, že park vznikl 26. ledna 2001 když přesně v půl čtvrté odpoledne došlo k erupci. Uprostřed města. Na dohled od nemocnice. Bahno, pára a šutry létaly do výšky 200 metrů.

Ta budova na kopci za holkama je nemocnice. Na dostřel erupující sopkou.

Dokonce se tam snaží růst i nějaká vegetace, ale moc jí to nejde. A taky tam bublá bahno.

Mlha z největšího jezera byla fakt hustá (a smrdutá).

Nakonec nám zkondenzovala na čele a ve vlasech a než jsme vyšli z parku ven, byli jsme jak zmoklí.

Toho dne se další erupce naštěstí nekonala, takže jsme se odpoledne mohli vydat do sopkou zasypané a pak zas vykopané Burried Village.