Kiwi aneb hlavou dolů

Začalo to v květnu. Nejdřív kašel, rýma, horečka a pak se to s náma táhlo. Přišla šestá dětská nemoc, průjem a znova kašel, rýma..

Dobrá zásobárna bacilů je školka, odkud si Šárka vždycky poctivě donese jeden exemplář (propásla snad jen vši), podělí se doma s Oskárkem a se mnou. Michal se nám pak tři dny pošklebuje, jací jsme lazaři. Čtvrtý den ho smích přejde a bere si pokorně strepsils.

Už už to vypadalo nadějně. V sobotu byl Oskárek po dvou týdnech opět zdravý, ale v neděli lehla Šárka s horečkou. Aby v tom nebyla chudinka sama, tak jsem po týdnu bez kapesníku začala dneska zase řádně kýchat.

Jenže co s tím? K doktorům chodím jen po několikátém důrazném napomenutí od babičky, ale stejně je to vždycky na houby. Sice si se mnou pokaždé mile popovídají, ale zbytek by zvládnul každej trouba. Strčit teploměr do ucha, poslechnout dýchání, zahledět se do počítače a s ustaraným výrazem mi sdělit, že se musí nasadit antibiotika. V opačném případě sezení zakončit slovy, že není potřeba se znepokojovat a předepisovat léky, že to přejde samo. Tenhle postup je naprosto univerzální. Platí pro virózy, průjmy i beďary na oku (bez legrace, jednou jsem tam byla s oteklým okem a dostala antibiotika s odůvodněním, že by se mi to mohlo vrazit do mozku!).

Naše stávající diagnóza by bezpochyby zněla nasty winter bugs. A léčba? Nebojte, to přejde brzy samo. Ale kdyby Vás to moc trápilo, tak zas přijďte, bude nám potěšním se na vás zase podívat. Tak na to se jim můžu vykašlat. Resp. vysmrkat.

Minule jsem zkoušela pít odvar z cibule. Kromě pachuti v puse jsem si ale výraznější změny nevšimla. Tentokrát mám v plánu zkusit zázvor, prý je ještě léčivější. Jenom nevím, co s dětma. Jsou sice děsně hodné, poslušné a vychované, ale takovej humáč mi nevypijou ani za deset preclíků.

Dávám bacilům ještě dva týdny. Pak chceme jet na dovolenou a hodilo by se být trochu v kondici. Jestli to do té doby nepřejde samo, vrazím si česnek do uší a do nosu, osvědčený to způsob léčby kamarádčiny babičky. Jestli to nevyžene choroby, aspoň to poslouží místo špuntů do uší, abych neslyšela ukňourané a ukašlané dětičky :)

Minulé velikonoce jsme se poctivě drželi tradice, barvily vajíčka a Michal nás se Šárkou řádně vyšlehal podomácku vyrobenou pomlázkou.Letos jsme se na to vykašlali. Stejně by bylo těžké princezně vysvětlovat, proč jí tatínek jednou do roka pro její dobro zmydlí a ona ho má za to ještě podarovat vajíčkama. Radši jsme se na velikonoční pondělí vydali na výlet do národního parku Tawharanui, asi 80km severně od Aucklandu.

Zlákal nás především Mystery walk uvedený v prospektu o parku. Bohužel je tak tajemný, že o něm na místě nikdo nevěděl. Možná to bylo dobře. Nemaje žádný náhradní plán, plácli jsme se na pláž, užívali poslední sluneční paprsky a dokonce se i vykoupali.

V pět jsme zpanikařili, že se zase jenom povalujem u vody a vlastně vůbec nevýletíme. Nacpali jsme Oskárka do šátku a vyrazili poklusem na ecology track, abychom to do západu slunce stihli zpátky na parkoviště.

Cesta byla nádherná. Chvíli podél skalnatého pobřeží, pak vysokou trávou na kopeček, kde se spokojeně pásly krávy. Tohle místo bylo v mapě označeno jak obzvlášť tiché. Bohužel jsme neměli možnost to se dvěma dětmi ověřit, ale možné to je. Michal se to dokonce pokoušel natočit, ale kromě Šárko, dávej pozor kam šlapeš, jsou tu všude bobouchy, Oskare, neházej po mě furt tou čepicí a pohledu kamery kamsi do trávy, kde měly být cikády a jiní broučci, toho moc nezachytil.

Pomalu se stmívalo, Šárka si pořád vyšlapovala po svých, přelézala po dřevěných schůdkách elektrický ohradník tam a zpátky, Oskárek spokojeně chrupkal v šátku a slintal mi na záda, já se s Michalem vedla za ruce jako za mlada a až na ty všudypřítomný děti to byla hotová romantika :)

Poslední část cesty se Šárka nechala nést na koníkovi. Aby se nenudila, tak aspoň navigovala.

U auta jsme byli krátce po západu sluníčka. Výlet děti prakticky vůbec neunavil, jak jsme tajně doufali, a celou cestu v autě nám to dávaly hlasitě najevo. Šárka radila tatínkovi, jak má správně šlapat na pindály a Oskárek se ochotně přidal. Tahle drobnost nám ale celkový dojem z Tawharanui nezkazila, určitě se sem ještě vrátíme.

Poslední dobou trávím veškerý svůj volný čas ponořená až po uši v nejrůznějších kuchařkách a receptech. Ne že bych byla nějaká nadšená hospodyňka. To jsem nebyla nikdy a bohužel už asi nebudu, ale dohnaly mě k tomu okolnosti.

Michal si v rámci šetření přestal kupovat obědy. Výjimku dělá tak jednou za týden, kdy se u Mekáče přecpe k prasknutí při akci Čtyři hamburgery za cenu tří . Jinak si přes den vystačí se zeleným čajem, čokoládou a čtením několika foodblogů. Akorát večer si s námi občas dává něco opravdového k jídlu.

Šárka se o peníze utracené za jídlo nestará. Drží rýžovotěstovinovou dietu dobrovolně, z pouhého přesvědčení. Z přesvědčení, že všechno ostatní je nechutnej blivajz, po kterém by přinejmenším zezelenala.

Jenom Oskárek o jídlo projevuje značný zájem. Bohužel mu jeho krkavčí matka nedává nic jiného, než mlíko a pár rozblemcanejch kašiček bez chuti, o které rozhodně nestojí. A přitom mu slaninka tak krásně voní! A co teprve taková zmrzlina ...

Už jsem se na to dál nemohla dívat. Sice ani Michal ani Šárka nevypadají (narozdíl ode mne) nikterak podvyživeně, ale pořád mám takový neodbytný pocit, že by jíst asi měli.

Fakt se snažím. Vařím, smažím, dusím, marinuju, peču, vymýšlím kdeco, činčám to na talíři... A výsledek mého snažení? Šárka vypilovala dovednost oddělit těstoviny a rýži od omáčky, masa a zeleniny k dokonalosti. A ještě na mě v průběhu jídla vyčítavě kouká a říká Maminko, tys mi tam omylem přimíchala papriku, viď? Michal dostává do práce krabičky s jídlem, snídani i oběd. Ani si nepamatuju, kdy naposledy je přinesl večer prázdné. Nasnídá se kolem jedenácté, přičemž se ještě poctivě podělí s kolegy, a kolem paté už je líný si ohřát oběd, tak to nějak rozkření. Po příchodu domů zkontroluje hrnce a když nedostane v následující půlhodině večeři, nafutruje se sušenkama a pak i sebevoňavější jídlo hotové třeba v devět s díky odmítne. Ani Oskárek moji snahu neocenil. Ostatních se pořád doprošuju, aby aspoň ochutnali, když už nic jiného, a jeho, který by tak rád blahosklonně kývnul a obětoval se pro maminčinu potěchu, se nikdo nezeptá. Začínám mít pocit, že má radši Michala než mě. Tajně taťku podezírám, že mu na občasných víkendových procházkách se Šárkou dopřává hranolky :)

Jediný efekt, který jsem za celou dobu svého snažení vypozorovala je, že blbnu. Včera v noci jsem Michala požádala, aby přesunul u mě spícího syna zpátky do postýlky větou Dej prosím Oskárka do polívky. Tak nevím, nemám se na celé vyvařování vykašlat a ve volném čase radši psát veselé zážitky ze života na Kiwiho?

Kamarádi a příbuzní se nás často ptají kdy přijedeme do Česka, ať už nadobro, nebo alespoň na dovolenou. Nepřijedeme. Tedy jednou možná ano, ale hned tak to nebude.

Kdybychom žili dva měsíce o chlebu a o vodě, snad bychom i na letenky našetřili (ovšem chleba by musel být laciný toustový, protože ten výborný skoročeský od bavorského pekaře, který občas jezdíme kupovat jen něco málo přes 25km daleko, je podstatně dražší). Dovolenou v práci bych asi dostal a v Praze by nám snad někdo postel nebo alespoň rohožku na zemi nabídnul. Ale stejně přijet nemůžeme - Oskar nemá pas.

Věc se má takhle - jelikož na Novém Zélandu máme jen pracovní vízum a ne trvalý pobyt (tzv. rezidenci), tak Oskar nedostal NZ občanství. Takže kiwiák není a NZ pas nemá. Museli jsme tedy požádat o občanství české, aby měl alespoň nějaké. Jenže znáte české úřady! Přibližný postup je tenhle: vytiskneme a vyplníme 7 (slovy: sedm) různých formulářů kde se to hemží otázkami typu "K jaké národnosti jste se hlásil/a při sčítání lidu v roce 1939". Samozřejmě na každém formuláři je potřeba stále dokola vyplňovat jména, data narození, poslední adresu v ČR a současnou adresu na NZ jak pro Oskara tak většinou i pro mě a Jitku jako rodiče. Dej blbci funkci a vymyslí lejstro.

Tenhle štos vyplněných papírů jsme spolu s novozélandským rodným listem poslali na konzulát do australské Sydney. Kapitolou samou pro sebe bylo zaplacení správního poplatku $49 kdy jsem za mezinárodní platbu musel dát bance navíc $25, čili 50%. U přepážky jsem chrochtal blahem.

Pak už to jde jako po másle - Sydneyský konzulát pošle naší složku do Prahy, kde budou úředníci 3 (slovy: tři) měsíce zjišťovat a ověřovat moje a Jitčino občanství. Netuším co na tom chtějí tak dlouho zkoumat a proč, když oba máme platný český pas a trvalý pobyt v Praze. Ale budiž. Po třech měsících a nezbytných administrativních prodlevách odešlou náš případ do Brna na matriku. Tam mají další tři měsíce na to, aby Oskarovi přidělili rodné číslo a vystavili rodný list. Vzhledem k tomu jak hustě popsaný bývá český rodný list mi vychází, že matriční úředníci píšou zhruba rychlostí jedno slovo za čtyři dny. To je fofr!

Nakonec ten rodný list odešlou zpátky nám. Zhruba po půl roce plus dalších nutných administrativních prodlevách, plus prodlevách způsobených poštou a erupcemi na slunci ho možná dostaneme a přijde fáze druhá - žádost o Oskarův pas. Když jsem předběžně zjišťoval, jak to s pasem chodí, narazil jsem na "zajímavost": pasy pro oblast Austrálie, Nový Zéland, Fiji, atd vydává pouze konzulát v Sydney. Takže když ztratíte pas na Zélandu, musíte si pro nový do Austrálie do Sydney, ale tam vás pochopitelně bez platného pasu nepustí. Hmm, zapeklitá situace. Naštěstí se český úředník zamyslel a vymyslel řešení, kdy pomocí dvou dočasných pasů, dvou cest z Aucklandu do Sydney a zpět, zhruba patnácti set dolarů (číslicemi: $1500) nákladů a půl roku starostí, můžete při troše štěstí dobrat nového cestovního dokladu. Výborně! Doufám že tohle nebude i případ Oskarova pasu. I když se trochu obávám že ano a že chudák Oskar bude muset osobně jet do Sydney si pas vyzvednout, jak praví zákon. Jo a kdybysme náhodou o pasy přišli s Jitkou oba, stálo by nás jejich obnovení díky dvěma cestám do Sydney pro čtyřčlennou rodinu zhruba $4000 (asi 60.000,- Kč). Když si vezmu, že získání NZ občanství by vyšlo jen na necelé dva tisíce, asi bych se dlouho nerozmýšlel...

Celá tahle záležitost mě tak dojala, že jsem napsal první "stížnost" v životě (čtěte zde) a odeslal jí na Ministerstvo zahraničí. Pochopitelně mi neodpověděli ani ň. Kopii jsem poslal na konzulát do Sydney, odkud mi překvapivě za pár dní volal sám konzul a celkem dobře jsem si popovídali. Víceméně z toho rozhovoru vyplynulo, že se mnou souhlasí, ale že to je tak všechno, co pro mě může udělat, protože zákony jsou jaké jsou.

Takže abych to shrnul - dneska je Oskarovi právě půl roku, občanství ještě žádné nemá a pas mít nebude ještě tak rok. Nedávno mi kamarád kanaďan vyprávěl jak jeho synovi takhle na dálku zařídil kanadské občanství včetně pasu za pouhé dva týdny. Můžu mu jen tiše závidět...

Maxipes Fík říkával Kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem. Šárka si to vyložila po svém a snad aby nám ukázala, kolik báječných člověků se v ní ukrývá, začala světácky prokládat češtinu anglickými slovíčky.

Nejfrekvetovanější výraz vůbec je No! zdůrazněný zlověstným zamračením. Doma to používá několikrát za den, ve školce výlučně. Jen u Oskárka tuší, že z angličtiny ještě moc nemá, tak ho pro jistotu vždycky i majzne, aby mu to došlo. Druhé místo obsadily počty, zvládá do šesti. Česky počítá pořádně jen do tří. Následuje těžko vyslovitelná čtyřka, kterou zásadně vynechává a pokračuje už jen lehkými slovy pět, osm, deset, takže na chlubení zatím nic moc. Kiwiáci si tady na počítání hodně potrpí a vtloukají to dětem do hlavy prakticky hned po zvládnutí základních mummy, daddy a moo moo. Mají spoustu počítacích říkanek, tak jde učení snáz. I Šárka je má moc ráda. Nejoblíbenější, o opicích na stromě, si maličko poupravila..five little monkeys swinging in the trees, teasing Mr. Krokodák can't catch me... ale počítání, resp. odpočítávání jí jde právě díky básničkám bezvadně.
Písníčky a říkanky jsou vůbec nejlepší pomocník a hlášek z nich má princezna pár v zásobě. Nedávno se podívala s despektem na zahrádku a pravila Ooh, long grass, měl by přijít strejda Henk a trochu to posekat. Michala zas rozčiluje, když ráno pronese God made me to jump and hop a začne nám rajtovat po posteli.

Na ne zcela české věty už jsme si pomalu zvykli. Už mě ani nepřekvapí dotaz Pojedeme carem na jump&hop? Když ale nedávno Šárka pravila Tatínku pohoupej mě na míči, ale slowly slowly, nichts zu schnell, trochu nás to zaskočilo. Vzhledem k tomu, že s princeznou do školky chodí i Samoanka, Indka, Maor a Číňanka, tak se trochu bojím, že jí časem přestanu rozumět..

Když nám na základní škole nám soudružky učitelky vyprávěly o Velké Říjnové Socialistické Revoluci, zmínily i loď zvanou Aurora. Nikdy jsem jí na vlastní oči neviděl. Tedy až do předminulého víkendu:

Nechápu proč se ruští dělníci nevykašlali na revoluci a radši neodjeli na luxusní dovču. I když ... odjezd z Petrohradu se mi najít nepodařilo, tak možná proto. Mimochodem pokud se za námi chcete podívat tak plavba do Aucklandu pro jednoho stojí jen něco přes 160 tisíc Kč :-)

Kromě Aurory k nám čas od času k nám jezdí i jiné velké lodě. Před zhruba měsícem tu byla největší loď současnosti Queen Mary 2. Fakt mě mrzí že jsem jí propásnul. Tu sobotu kdy tu byla jsme se jeli koupat a divili se, že je na dálnici takový nával. Kdybych byl věděl že to je kvůli QM2 tak bych byl rodinu o koupání klidně obral a jel udělat pár fotek. Takhle mi nezbývá než vykrást internet, konkrétně tuhle stránku (díky Murrayi žes mi dovolil tvůj obrázek použít).

Mimochodem věděli jste že:

• nejvyšší bod QM2 je 61 metrů nad vodní hladinou, což je o 18 metrů výš než je úroveň vozovky na hlavním aucklandském mostě Harbour Bridge
• QM2 je dlouhá 345 metrů, což je o 110 metrů víc než je rozpětí hlavního oblouku Harbour Bridge
• pokud bychom QM2 postavili na výšku byla by o 17 metrů vyšší než aucklandský Sky Tower
• QM2 je 3.5 krát větší než Titanic
• na QM2 je 1017 kabin, což z ní dělá jeden z největších světových hotelů
• lodní siréna Queen Mary 2, která tam byla přenesena z původní Queen Mary, je slyšet až do vzdálenosti 16 km
• čaj spotřebovaný za rok na QM2 by naplnil olympijský plavecký bazén

(přeloženo z nzine.co.nz)

A věděli jste že cesta kolem světa za 80 dní (fakt :-) v nejlepší dvoupatrové kajutě stojí US$350.000, což je na kiwidolary zhruba půl milionu. V korunách asi 7.5 milionů.

(klikněte pro detailní obrázek vnitřností)

Pro zvědavce ještě poslední odkaz - jak největší loď současnosti stavěli.

Že pavouci nosi štěstí se všeobecně ví. A kdo pavouky něžně nevyhání ale naopak krutě morduje je neřád a necita. Taky jsem býval řád a cita a celkem mi žádný hmyz v domě nevadil. Pravda, před časem jsem chemicky vyhubil asi milion mravenců kteří na mě po ránu čekali v kuchni. Odkud se tam přes noc vzali - na stole, v šuplíkách, ve skříni, prostě všude - je mi doteď záhadou. A celkem pravidelně vraždím plácačkou nebo bačkorou mouchy, ale to spíš jen tak ze sportu. Naopak pavouky, brouky, můry nebo kudlanky nechávám žít a přinejhorším je humánně deportuju na zahradu. Ona totiž taková dobře rostlá kudlanka má i nějakých 10 cm, to už by bylo skoro jako další spolubydlící. A že takové havěti je tu řádově víc než ve sterilním pražském panelákovém bytě! Stejně na Zélandu nežijou žádné jedovaté potvory, tak co, že jo. Cože? Že tu žijou dva jedovatí pavouci? No bóóóže, možná někde v divočině, to už bych musel mít kór smůlu abych na něj natrefil. Ale ale ... kdopak se nám to promenuje před ledničkou?

Zjištění že tu s námi bydlí White Tailed Spider mě nepotěšilo. Hned jsem se dal do shánění informací, co že za potvoru to vlastně je. Tak zaprvé je to přistěhovalec z Austrálie, tak jako skoro všechna ostatní "problematická" fauna (například Possum , v austrálii národní oblíbenec. Tady je národní oblíbenec ten kdo má na pažbě víc possumích zářezů. On nám totiž žere Kiwí vajíčka, takže je to národní nepřítel). Zajímavé je že popis jedovatosti našeho čerstvě rozšlápnutého pavouka se zásadně liší mezi australskými a novozélandskými zdroji. Zatímco australani jsou zvyklí že prakticky všechno co se hýbe je jedovaté nebo přinejmenším bolestivě kouše (jako třeba krokodýl), kiwiáci jsou proti tomu zvyklí že přírody se netřeba bát. Jelikož White Tailovo kousnutí tak kolem 90% lidí bez následků přežije, je tenhle pavouk pro Australany břídil a řadí ho mezi low-toxic species které ani nestojí za řeč. Na zélandských stránkách je naproti tomu vykreslen jako vrah a zabiják.

Podstatná informace je že jako potravu loví jiné pavouky a to v hojném množství. Teď si zpětně uvědomuju že v posledních pár týdnech nám doma skutečně pavoučí sítě ubyly. A tím se vracím na začátek - ode dneška kašlu na pavouky co nosí štěstí a bez milosti budu vraždit všechno co má víc než 6 nohou. Pokud tu ten dnešní hajzlík zanechal nějaké příbuzenzné tak je tímto postupem vyhladovím a budu doufat že se škrundavými žaludky odtáhnou někam daleko odsud ;-)

V noci slyšel podivný šelest. Myslel, že se mu to jen zdá. Po chvíli se to objevilo znovu, tentokrát zřetelněji. Tichounké našlapování. Po bytě se procházel tygr usurijský.

Nejdřív chtěl nepřítele zaskočit, vyděsit. Vyrazil proti němu nahý, tak jak vstal z postele, za bojového pokřiku jedeš ty potvoro! Zvíře se leklo, zaprskalo a začalo zuřivě pobíhat po místnosti. Zamířilo směrem k počítačům. To ho ještě víc rozlítilo. Musí ochránit všechna data, ženu a děti před touhle krvelačnou bestií. Popadl násadu od vysavače a tloukl s ní výhružně o zem. Šelma se dala na ústup. Jediná možná cesta vedla do prádelny. Neváhala a třemi skoky mu zmizela z dohledu. Přibouchl za ní dveře. Slyšel, jak rozlícené zvíře demoluje vnitřek místnosti. Pootevřel dvířka chtěje odemknout venkovní vchod a umožnit jí volnou cestu na zahradu. Ze tmy na něj zasvítily dvě zelené oči plné vzteku. Znovu přirazil dveře.

Oblékl si džíny a bundu, aby odolal ostrým drápům. Narazil si klobouk hluboko do čela, vyzbrojil se postřikem proti plísni a vydal se zpátky do boje. Zvolna otevíral dveře, když vtom proti němu vyrazilo hysterické zvíře. Stříknul mu do otevřené tlamy sprej a zabouchl. Slyšel těžkou ránu jak tělo dopadlo na zem a pak ticho. Vyčkával. Po několika minutách se odvážil nahlédnout dovnitř. Na první pohled se nikde nic nehýbalo. Vstoupil do místnosti. Šelma se krčila namačkaná za pračkou a nebylo jí nejlépe. Jenže zkuste vytáhnout ven tygra nacpaného v malé štěrbině u zdi aniž by vás sežral! Roztáhl malý deštník s krtečkem jako obranný štít, vzal násadu od vysavače a pomalu ji zasouval za pračku. Zvíře sebralo poslední síly a vystřelilo na zahradu.

Vyhrál. Utřel si zpocené čelo, zkontroloval spící děti, svlékl se a zalezl si do postele ke své ženě. Sousedovic micka se u něj od té doby už neukázala.

Miminkům a Michalovi jsem vždycky záviděla klidný spánek. Kdekoli a kdykoli mají příležitost spokojeně si schrupnout, neváhají ani chviličku (pokud jsou samozřejmě najedení a nemaj potíže s prdama). Šárka už do kategorie bezstarostný spáč nepatří. Po obědě nespí dobrého půlroku i když je sebevíc unavená a teď se jí to zkomplikovalo i v noci. Přepadla ji totiž noční můra!

V sobotu v noci se z pokojíku ozval strašný řev. Zdálo se, že Šárka spadla z postele, zašprajcovala se za křeslo a teď tam bezmocně trčí a naříká. Michal okamžitě vyběhl poskytnout jí první pomoc, ale nebylo třeba. Na první pohled žádné boule, odřeniny, nic. Žádný pád se totiž nekonal. Princezna seděla na posteli a strašně bulela.

"Co se ti stalo?" vyzvídá Michal.
"Uááááá"
"Tak co je?"
"Tam.." vyděšeně ukazuje prstíkem do rohu postele.
"Co tam je?" ztrácí Michal trpělivost
"HOUBA!" vzlykla Šárka a skočila tatínkovi do náruče.

Následovala důkladná prohlídka postýlky a přilehlého okolí, ale po houbě ani památky. Michal pak seděl další hodinku vedle Šárky a držel ji za ruku, kdyby se náhodou houbová můra znovu objevila.

Tu noc se už neukázala, ale z jejího hledání se stal každodenní rituál. Zatím jsme ji, potvůrku zlomyslnou, ještě nenašli, ale až se nám to povede, udělám z ní za trest smaženici :-D

Onehdá jsem s jednou kiwiáckou maminkou probírala všechno možné dětmi počínaje, přes počasí, domácnost, krocany, příbuzenstvo a došlo i na vánoce. Neodpustila jsem si uštěpačnou otázku, proč jim tady nosí dárky Santa zabalený od hlavy až k patě v huňatém kožíšku a s kulichem na hlavě, když tu vládne zrovna horké léto. Pokrčila rameny a zeptala se mě, proč k nám chodí ježíšek, když nejsme věřící.

Nasadila mně pěknýho brouka do hlavy. Co já mám říct Šárce, až se bude pídit po původu dárků? Mám jí tvrdit, že je nosí ten upocenej děda v červeným hábitu, který už dva týdny vysedává u nás v supermarketu a za dvacet dolarů se nechá s kýmkoli vyfotit? Anebo překvápko obstarává miminko Ježíšek, které si v přestávce mezi kojením nacpe zavinovačku dárkama a hurá za dětma? Nebo mám jít s pravdou ven a přiznat, že u nás všechny dárky obstarala babička?

Nedávno jsem se Šárce snažila objasnit smysl vánoc a zmínila se i o ježíškovi. Vyposlechla mě až do konce, ale z očí jsem jí jasně vyčetla "Matko, ty zas kecáš. Na takovýhle pohádky ti nikdo neskočí. Radši mi řekni, jak to bylo s tím pejskem a kočičkou, když vařili dort". Nicméně jí to přeci jen trošku vrtalo hlavou a druhý den se mě dotazovala, kdy už přijde ten ježeček, že se těší na dárečky.

Možná to není až tak špatný nápad. Proč by u nás nemohl nadělovat nekonfliktní ježeček?