Kiwi aneb hlavou dolů

Nedávno jsme si se Šárkou povídaly o různých řemeslech, kdo kde pracuje a co to obnáší. Strašně ji zklamalo, že neexisuje cucač kolíčků a pomalu se začala smiřovat s faktem, že bude muset v životě dělat něco jiného.

Od malička ji fascinuje počítač. Kdykoli je notebook na stole, je princezna u něj a něco programuje. Ovládá už spoustu klávesových zkratek a já jen zírám, co všechno už umí. Včera mi například nastavila jako domovskou stránku na internetu sportovní rubriku místních novin NZ Herald. O tom, že nám s oblibou čte poštu a maže podle ní nedůležité maily, ani nemluvím. Nic naplat, tatínek se nezapře. Programátorka je horký tip číslo jedna.

Další možností je architekt. Přesouvání nábytku a vymýšlení netradičního uspořádání bytu ji pořád strašně baví. O tom už jsem ale psala tady

Minulý týden přišla s nápadem, že bude akademická malířka. Sedla si ke skicáku a nakreslila svůj první obraz . Kam se na ní hrabe Picasso! Bohužel jsem ji záhy odradila zákazem okusování pastelek, takže umění prozatím pověsila na hřebíček.

Zkoušela si roli stěhováka, barmana, uklízečky, zahradnice, ale nic ji řádně nenadchlo. Já jsem jí doporučovala degustátora, ale ani to asi nevyjde. Nové jídlo ochutnává tuze ráda, ale pak se vždycky pekelně zašklebí, popř. sousto rovnou vyplivne a zhnuseně odejde. Bojím se, že by ji nikdo nezaměstnal :-(

Dneska na procházce získala novou inspiraci, objevila vymletou vozovku. Sedla si ke krajnici, probírala kamínek po kamínku, zkoumala složení zeminy, prstíkem kreslila do hlíny nový projekt. Když jsem ji po hodině táhla násilím pryč, strašně bulela. Možná bude nakonec silničářka po dědovi...

Auckland je kosmopolitní město, které se hemží nejrůznějšími národnostmi. Každá kultura si sem přivezla něco svého ať už jde o jídlo, styl oblékání nebo specifickou angličtinu. Třeba Číňani tu kromě svých oblíbených nudlí zavedli i masáže.

Nejvíc mě zaujali masážní buňky přímo v obchodních centrech. Uprostřed nejrušnější uličky je postaveno několik paravanů, mezi nimi pár židliček a dvě postele. Kolem postává asi deset Číňanů a vyhlíží své zákazníky znavené nakupováním. Cena není vysoká, maséři jsou vcelku sympatičtí, není potřeba žádné objednávání předem, prostě stačí zaplatit, složit se na židli a nechat se opečovávat.

K narozeninám jsem dostala poukaz na jednu masáž od hlavy až k patě. Při představě masírování chodidel mě ale polil studený pot. Mě stačí na nohy sáhnout a už se můžu počůrat smíchy... Takže jsem si poukaz operativně vyměnila za tři menší masáže dle vlastního výběru.

V neděli jsem si dopřála druhou masáž, tentokrát hlavy, krku a ramen. Už jsem to docela potřebovala, od věčného nošení Šárky jsem byla celá rozlámaná.

Příště mě čeká masáž zad. Jsem z toho trochu nervózní. Přecejenom i na zádech jsem docela lechtivá. Michala klidně pokopu, ale bojím se, abych neprovedla nějakou nepředloženost chudákovi masérovi...

V neděli jsme se vydali na One Tree Hill, nejznámější sopku Aucklandu.

Pro mastňáky, Japonce a Maory vede až na vrcholek silnice, ostatní nechávají svá auta na parkovišti pod kopcem a nahoru stoupají po svých. Dá se jít buď po asfaltce nebo některou z pěšinek přes pastvinu. Já jsem se vydala nejkratší možnou cestou se Šárkou na ramenou, Michal se ještě vracel s kočárem do auta a pak vysupěl za náma. Ze shora je nádherný pohled na město. Kopec sice není nějak moc velký, má jen 180 metrů, ale vyšší tu bohužel nemáme :-)

Sopka se jmenuje One Tree Hill (kopec s jedním stromem) na počest letitého stromu totara, který tu rostl od nepaměti. Historie Zélandu je vcelku krátká, takže mu stačilo zapustit kořeny na začátku sedmnáctého století. O dvěstě let později přišli první Evropani a s nimi i trable. Strom považovali za symbol Maorů, tak jim ho na důkaz převahy pokáceli. Sir Cambell, jeden z prvních osadníků, později přezdívaný tatíček Aucklandu, nechal zanedlouhou na stejném místě zasadit několik borovic. Přežila jen jedna a to ještě chudinka nevěděla, co ji čeká. Stala se pro změnu trnem v oku Maorů, kteří ji neprávem považovali za projev bělošské dominance a snažili se ji zneškodnit. Několikrát měla na mále, ale vždy se ji podařilo zachránit. Jednou ji dokonce chtěli vyhodit do povětří! S četnými šrámy na kmeni se borovice dožila roku 2001, kdy musela být odstraněna. Tolikrát se jí různí šílenci pokoušeli porazit a řezali do ní, že už byla nestabilní a pro své okolí nebezpečná. Město by rádo zasadilo nový strom, ale o druhu a počtu vedou znesvářené spolky vášnivé debaty. Takže je vrcholek kopce zatím pustý. Vlastně ne tak úplně. Je tam ještě velký obelisk se sochou domorodého Maora, který úspěšně odolává vandalům už přes padesát let. Přecejenom zničit strom nebo obří šutr je trochu rozdíl.

Nám strom ani moc nescházel, procházku jsme si užili i bez něj báječně :-)

Před několika týdny se v Aucklandu začaly objevovat obří plakáty se siluetou svalnatého sportovce nebo jen s nápisem Come on, kitty, kitty. Pro nezasvěceného nepochopitelné. Jenže tady každý věděl. Místní All Blacks se chystali na velký rugbyový zápas s anglickými The Lions.

Rugby je pro Zélanďany něco jako pro Čechy hokej, žijou tím úplně všichni. Tričko nebo kšiltovku s nápisem All Blacks má doma snad každý. V sobotu, kdy se měl uskutečnit poslední rozhodující zápas, bylo celé město vyzdobeno černobíle. Vlajky a balónky byly rozvěšeny na každém rohu, v každém krámě, lidi byli oblečeni do černých trik v barvě svého týmu, tváře pomalované vlajkami. Na ulicích hrála hudba, rozdávaly se balónky a čepice. Město bylo plné červených dresů anglických fandů, kteří se posilňovali na večer alkoholem. Zápas neprožívali jen největší ignoranti.

Člověk by si řek' Tady se něco semele, to nedopadne dobře... Ale nestalo se vůbec nic. Lioni večer prohráli, fanoušci smutnili a odjeli domů. Žádné bitky ani výtržnosti, nikdo nedemoloval stadion ani okolí. Vlastně ani není pořádně o čem psát. Tak mě napadá, co se stalo s anglickýma chuligánama? Jak to že jsou na Zélandu hodní jako beránci? Že by tady ta slušnost byla ve vzduchu?

Pár fotek ze sobotní návštěvy zoo

Poslední dobou se u nás dějou velké věci. Přestavujeme byt. A jelikož jsme se ještě neshodli na nejoptimálnějším řešení, vypadá to u nás každý den jinak.

Křeslo bývá v rohu u počítače, ale dobře se vyjímá i u okna nebo uprostřed místnosti. Stolek ani své stálé místo nemá, takže ať je u zdi nebo zaklíněn ve dveřích, nikoho to nepřekvapí. Totéž jídelní židlička a velký sedací polštář ve tvaru osla. Naštěstí máme nábytku minimum, takže není problém přesunutou věc okamžitě dohledat a umístit si ji po svém.

Tahle stěhovací vášeň se neomezila jen na náš obývák, ale dá se uplatnit prakticky kdekoli. Třeba o víkendu v kavárně nákupního centra. Když jsme odcházeli, byly dva stolky sraženy k sobě, většina židlí naskládaná v rohu, jedna dokonce uprostřed rušné uličky a navíc byly vysypané kamínky z květináče. Jenže vysvětlujte Šárce, že původní dispozice byla poněkud praktičtější... Jako každý začínající mladý architekt má ještě velké ambice a zcestné nápady :-)

Dneska byl první den mé nové telefonisticko-spojovatelské kariéry. Nebudu vás zdržovat detaily, nejde o povýšení ani o trest, jak je střídavě přesvědčena Jitka. Prostě se na téhle pozici Tier 1 support po měsíci střídají všichni z našeho oddělení a tentokrát vyšla řada na mě. Na naší firemní lince sice je jakýsi nepoužitelný hlasový systém ("zmáčkněte 1 pro blablabla, ..."), ale všichni to berou zkratkou přes nulu rovnou k "operátorovi". Jenže chudáci netuší s kým budou mít tu čest...

První volala jakási madam a že prosí přepojit na Lawrence. Bylo to brzo ráno, ještě před desátou, a zatím mi nikdo nestihl vysvětlit, jak se z toho telefonu hovory přepojují. Takže jsem to začal zkoumat a střídavě jí do sluchátka pouštěl hudbu a pípal tónovou volbou. Jenže babča měla slabé nervy a když jsme si potřetí popovídali na téma "Tady Michal, to je Lawrence?", ona: "NE! Tady pořád babka!!!", tak nasupeně zafuněla a zavěsila.

Dalšímu volajícímu jsem z úvodního minutového monologu nerozuměl ani ň a představa, že si každé slovo budu muset nechat 3x zopakovat a stejně se nedomluvíme mě natolik vyděsila, že jsem mu akorát řekl "moment, přepojím" a vybral si náhodnou oběť z telefonního seznamu a sprostě se ho zbavil. Netuším kde skončil, ale snad se nakonec dobral žádané informace.

Pak jsem měl na telefonu zákazníka co mu z čista jasna přestal fungovat mailserver. První dnešní práce, hurá! Závadu jsem promptně odstranil a vydal se na zasloužený oběd. Po příchodu se na mě zubil Andrew, který v mezičase zastal mé telefonistické místo: "Hele, volal X z firmy YZ, že chce mluvit s tím Indem co mu spravoval mailserver. Říkal jsem mu, že tu žádnýho Inda nemáme, ale trval na svym, prej s ním mluvil někdo s divným přízvukem. Byls to ty? Tak mu máš zavolat Krišno, buhehehehe".

Poslední dnešní pomsta spojovatelských bohů byl kolega Richard - naše předchozí telefonistka, toho času ve Queenstownu na dovolené na lyžích. Sice původně chtěl mluvit s účetní, ale když zjistil, že jsem to vzal já zaradoval se, že si užije trochu legrace a poptal se what's the hizzy haps? Takže jsem mu barvitě popsal, jak mi volají lidi a buď nerozumím já jim, nebo oni mě a zakončil jsem to historkou o Indech. Ještě že nevolal z vleku nebo lanovky, protože se smál tak, že by byl určitě spadnul.

Uff, první den mám za sebou. Ještě 19 dalších a já i zákazníci si zas na pár měsíců oddechnem. Jen doufám, že za tu dobu nepřivedu firmu ke krachu...

Novozélanďani jsou neuvěřitelně poctiví. Někomu se to může zdá samozřejmé, ale mne, rodilého pražáka, to stále udivuje.

V Aucklandu je minimální kriminalita a to je na tom ze Zélandu nejhůř. Prostě se tu nekrade, neloupí, nenásilní, nepřepadá, nebije a slušnost si stojí na žebříku hodnot velmi vysoko. V Čechách je v každém deníku černá kronika s barvitým popisem nejnovější vraždy, tady mě nadzvedne ze židle akorát článek, jak nějaký syčák v parku pokácel strom :-)

Na tenhle standard jsme si rychle zvykli. Byt zamykáme jen tehdy, pokud odjíždíme na delší dobu. Zámek na dveřích je spíš okrasná záležitost než prevence vloupání. I auto v garáži bývá často otevřené. V krámech nechávám kočár hned vedle vchodu s taškama plnýma nákupu a batohem hozeným vedle aniž bych měla obavy, že si někdo něco odnese. Proč by mi to přece brali, když to není jejich?

V zologické nedávno otevřeli nový koutek pro tučňáky, bazének a plážičku posetou mušlemi. Od návštěvníků je oddělen pouze kamennou zídkou do úrovně pasu. Toť vše. Žádné klece, ploty nebo skleněné stěny. Nic. Návštěvníkům se prostě věří, že nepolezou, kam nemají. A jsem si jistá, že tam ti tučňáci opravdu zůstanou až do důchodu. Dokážu si živě představit, jak by takový experiment dopadl v Čechách. Tučňáka by si hned první den někdo odnesl pod kabátem domů nebo by jej přinejmenším přenesl z legrace třeba k tuleňům, kteří by toho nebohého tvorečka vzápětí sežrali.

Čtyři měsíce pobytu na Zélandu mě uvhrli do představy bezstarostného pohádkového světa, kde zlo už bylo dávno přemoženo. Mám teď trochu obavu, že až za čtrnáct dní přijedu domů, nejpozději na letišti mě někdo okrade ;-(

Kiwiácké děti sice mají podobný počet rukou a nohou jako děti všude jinde na světě, ovšem od těch českých se v některých ohledech přecejenom nápadně liší:

• Kiwi bývá bosý, což mě do teď překvapuje. V létě na pláži pochopím proč je dítě neobuté, ale proč nemá boty ani v obchoďáku na studené dlažbě, na ulici nebo na trávě při fotbalu, kdy si může ukopnout palec? Roční období ani teploty tu nehrajou žádnou roli. I teď, v aucklandských třeskutých mrazech, (kolikrát bývá i pod 10 C), není bosé dítě výjimkou. Michalův kolega Andrew - ten co půjde za mříže kvůli rychlé jízdě - prý chodí naboso v práci i ve svých téměř 30 letech.
• 
  Pokud kiwi není bosý, má holínky. Opět nehledě na počasí, holínky jsou tu in. Obchody tuhle módu znají, takže je možné sehnat gumáky všemožných barev a vzorů, aby se hodily ke každému oblečku. A že se dítěti v létě zapaří nohy? Nevadí. Základem úspěchu je boty nesundavat, pak nohy nesmrdí. Tedy smrdí, ale uvnitř boty, což nikoho neobtěžuje.
• Malý Kiwi neběhá, ale vozí se. České dítě máma vysype z kočáru, jen co se naučí trochu chodit, a nechá ho ať se snaží samo. Aspoň já to tak mám se Šárkou v plánu! Tady je to jinak - caparti sice čas od času popoběhnou po svých, ale pak hned šup do kočáru a matko hyjé. A neflákej to, ať nepřijdeme pozdě! Kolikrát žasnu, jak oddaně matka tlačí kočár s dítětem tak velkým, že má kolena až pod bradou. Nechápu, že výrobci ještě nezačali dělat obří kočáry pro šestileteté děti, určitě by tu šly dobře na odbyt. Pokud jsou v rodině dvě děti, kupují si tu rodiče dvojkočáry. V Česku se používají jen pro dvojčata, zatímco tady v něm jezdí novorozenec s přeškolákem dohromady.
• 
  Kiwi-holčička nosí výlučně růžové oblečky. Osobně nic proti růžové nemám - i Šárka má několik takových věcí v šatníku, ale nejsou to modely blyštivé, s různými volánky a chlupatým límcem kolem krku a rukávů. Na panenku by se hodily, ale na aktivní a živé dítě musí být zcela nepraktické. Možná právě proto se tady děti musí pořád vozit v kočáru, jinak by se zašpinily. Nedávno jsme v zoologické potkali ukázkovou rodinku. Holčička růžová a načančaná od hlavy až k patě se honila s kamarádkou a spadla do louže. Vstala, oklepala se, propukla v srdcervoucí pláč a běžela za mámou. Ne však postěžovat si že se uhodila, její jediná starost v tu chvíli byla Mum, I am dirty!. A šlo se domů...

Šárka mezi místní vůbec nezapadá. Nejenom že si nedokážou zapamatovat její hezké české jméno natož ho vyslovit, ale bohužel ani nepoznají, jestli je holka nebo kluk. Náš oblíbený žlutý komplet je pro ně značně matoucí a když někam vyrazíme v modrém tak snad neuvěří, že je holčička, dokud bychom jí nesvlékli donaha... A navíc teď ve svých jedenácti měsících nejradši chodí po svých nebo za ruku, takže je buď považována za zakrslého předškoláka nebo za bezmála geniální dítě, které si zaslouží vlastní televizní show :-)

Článek o Michalově firmě vzbudil velký zájem. Otázka Tak co Michal, ještě pracuje? pomalu nahrazuje klasické Jak se máte? Ale není se čemu divit, takových zajímavých firem plných nečekaných zvratů jako je tahle, zas tak moc není... Takže co nového v Asterixu?

Motorkář Andrew má v pátek soud. Chudák je z toho pěkně nervózní a tak jde práce trochu stranou. Do zítřka musí vyřešit tři zásadní otázky: Mám se přiznat k trestnému činu, projevit lítost, uronit nějakou tu slzu a zkusit soudce obměkčit představou sedmi hladových dětí, které na mě doma čekají anebo mám zatloukat, zatloukat a zatloukat? Vyplatí se mi dávat 7.500 NZD za právníkovu obhajobu nebo si mám jít radši sednout na tři měsíce do chládku? Můžu jít k soud bos anebo nastal čas, koupit si své první boty? Jsou to ale patálie! A to všechno jenom kvůli tomu, že chtěl být jednou v práci včas, tak trochu šlápl na plyn. Holt za blbost se platí...

Do firmy se vrací Richard. To je ten, jak byl onehdá na tři týdny propuštěn a mezitím si našel jinou práci. CEOovi se to rozleželo v hlavě a protože lidí v Asterixu fakt ubývá, rozhodl se ho dostat zpátky. Nezbylo mu nic jiného než mu řádně zvýšit plat. To se mu ten původní záměr s exeplárním potrestáním nakonec moc nevyvedl...

Michal bude pro změnu od příštího týdne zastávat funkci sekretářky. Vedení nechce zřejmě rozptylovat čistě chlapské složení firmy nějakou dlouhonohou blondýnou a tak se na této pozici střídají sami programátoři. Od pondělka bude řada na Michalovi. Vypadá to, že bude muset být v práci jako první, uvařit kafe, sednout si do recepce a čekat, až bude volat nějaký klient. To bude jeho čas a řekne Dobrý den, dovolali jste se do firmy blablabla, Michal u telefonu, jak Vám mohu pomoci? a vzápětí ho přepojí na nějakého kompetentního kolegu, který zákazníkův problém vyřeší. Legrační je, že funkce kompetentního kolegy tentokrát vyšla na Richarda, který bohužel Linuxu moc nerozumí. Ten si může s klientem leda tak mile popovídat a přepojit ho zpátky na Michala :-)

V polovině července odjíždí Adam, vrchní velitel programátorů, na dlouhodobou stáž do Států. Jako svého zástupce pověřil Michala. Takže bude další stěhování, tentokrát z recepce do kanceláře nejhlavnější. Tomu říkám raketová kariéra!