Kiwi aneb hlavou dolů

Kiwiácké děti sice mají podobný počet rukou a nohou jako děti všude jinde na světě, ovšem od těch českých se v některých ohledech přecejenom nápadně liší:

• Kiwi bývá bosý, což mě do teď překvapuje. V létě na pláži pochopím proč je dítě neobuté, ale proč nemá boty ani v obchoďáku na studené dlažbě, na ulici nebo na trávě při fotbalu, kdy si může ukopnout palec? Roční období ani teploty tu nehrajou žádnou roli. I teď, v aucklandských třeskutých mrazech, (kolikrát bývá i pod 10 C), není bosé dítě výjimkou. Michalův kolega Andrew - ten co půjde za mříže kvůli rychlé jízdě - prý chodí naboso v práci i ve svých téměř 30 letech.
• 
  Pokud kiwi není bosý, má holínky. Opět nehledě na počasí, holínky jsou tu in. Obchody tuhle módu znají, takže je možné sehnat gumáky všemožných barev a vzorů, aby se hodily ke každému oblečku. A že se dítěti v létě zapaří nohy? Nevadí. Základem úspěchu je boty nesundavat, pak nohy nesmrdí. Tedy smrdí, ale uvnitř boty, což nikoho neobtěžuje.
• Malý Kiwi neběhá, ale vozí se. České dítě máma vysype z kočáru, jen co se naučí trochu chodit, a nechá ho ať se snaží samo. Aspoň já to tak mám se Šárkou v plánu! Tady je to jinak - caparti sice čas od času popoběhnou po svých, ale pak hned šup do kočáru a matko hyjé. A neflákej to, ať nepřijdeme pozdě! Kolikrát žasnu, jak oddaně matka tlačí kočár s dítětem tak velkým, že má kolena až pod bradou. Nechápu, že výrobci ještě nezačali dělat obří kočáry pro šestileteté děti, určitě by tu šly dobře na odbyt. Pokud jsou v rodině dvě děti, kupují si tu rodiče dvojkočáry. V Česku se používají jen pro dvojčata, zatímco tady v něm jezdí novorozenec s přeškolákem dohromady.
• 
  Kiwi-holčička nosí výlučně růžové oblečky. Osobně nic proti růžové nemám - i Šárka má několik takových věcí v šatníku, ale nejsou to modely blyštivé, s různými volánky a chlupatým límcem kolem krku a rukávů. Na panenku by se hodily, ale na aktivní a živé dítě musí být zcela nepraktické. Možná právě proto se tady děti musí pořád vozit v kočáru, jinak by se zašpinily. Nedávno jsme v zoologické potkali ukázkovou rodinku. Holčička růžová a načančaná od hlavy až k patě se honila s kamarádkou a spadla do louže. Vstala, oklepala se, propukla v srdcervoucí pláč a běžela za mámou. Ne však postěžovat si že se uhodila, její jediná starost v tu chvíli byla Mum, I am dirty!. A šlo se domů...

Šárka mezi místní vůbec nezapadá. Nejenom že si nedokážou zapamatovat její hezké české jméno natož ho vyslovit, ale bohužel ani nepoznají, jestli je holka nebo kluk. Náš oblíbený žlutý komplet je pro ně značně matoucí a když někam vyrazíme v modrém tak snad neuvěří, že je holčička, dokud bychom jí nesvlékli donaha... A navíc teď ve svých jedenácti měsících nejradši chodí po svých nebo za ruku, takže je buď považována za zakrslého předškoláka nebo za bezmála geniální dítě, které si zaslouží vlastní televizní show :-)