Kiwi aneb hlavou dolů

Nedávno jsme si se Šárkou povídaly o různých řemeslech, kdo kde pracuje a co to obnáší. Strašně ji zklamalo, že neexisuje cucač kolíčků a pomalu se začala smiřovat s faktem, že bude muset v životě dělat něco jiného.

Od malička ji fascinuje počítač. Kdykoli je notebook na stole, je princezna u něj a něco programuje. Ovládá už spoustu klávesových zkratek a já jen zírám, co všechno už umí. Včera mi například nastavila jako domovskou stránku na internetu sportovní rubriku místních novin NZ Herald. O tom, že nám s oblibou čte poštu a maže podle ní nedůležité maily, ani nemluvím. Nic naplat, tatínek se nezapře. Programátorka je horký tip číslo jedna.

Další možností je architekt. Přesouvání nábytku a vymýšlení netradičního uspořádání bytu ji pořád strašně baví. O tom už jsem ale psala tady

Minulý týden přišla s nápadem, že bude akademická malířka. Sedla si ke skicáku a nakreslila svůj první obraz . Kam se na ní hrabe Picasso! Bohužel jsem ji záhy odradila zákazem okusování pastelek, takže umění prozatím pověsila na hřebíček.

Zkoušela si roli stěhováka, barmana, uklízečky, zahradnice, ale nic ji řádně nenadchlo. Já jsem jí doporučovala degustátora, ale ani to asi nevyjde. Nové jídlo ochutnává tuze ráda, ale pak se vždycky pekelně zašklebí, popř. sousto rovnou vyplivne a zhnuseně odejde. Bojím se, že by ji nikdo nezaměstnal :-(

Dneska na procházce získala novou inspiraci, objevila vymletou vozovku. Sedla si ke krajnici, probírala kamínek po kamínku, zkoumala složení zeminy, prstíkem kreslila do hlíny nový projekt. Když jsem ji po hodině táhla násilím pryč, strašně bulela. Možná bude nakonec silničářka po dědovi...