Kiwi aneb hlavou dolů

Když jsem nastupoval do nové firmy, věděl jsem že budu "pronajímán" na projekty dalším firmám jako drahá pracovní síla, takzvaný konzultant. První měsíc jsem strávil u internetového providera TelstraClear, další projekt jsem dělal pro Vodafone, pak pro Argent Networks, atd. Honili mě po Aucklandu jako nadmutou kozu a já si stěžoval, že než se stačím seznámit s novými kolegy jsem zas někde jinde. Toužil jsem po něčem dlouhodobějším, kreativním, novém, zábavném. Naše firma se o své zaměstnance hezky stará, takže mi vyšli vstříc - prodali mě na půl roku na Tchaj-wan hardwarové firmě která pro své produkty chce podporu v Linuxu. Půl roku je dlouhá doba, práce je to kreativní, na Tchaj-wanu jsem ještě nebyl takže je to nové a přežít bez ujmy v asijské zemi bude jistě zábavné. Vlastně přesně taková práce po které jsem toužil, ne? Třeba se nakonec i naučím číst ty jejich stromečky a domečky a polámané židličky ;-)

A co s holkama? Mám je tu nechat, mám je vzít s sebou, nebo je mám poslat do Česka? Uvidíme... (ale asi si je vezmu s sebou, takže jestli jste za náma chtěli přijet na Zéland nejezděte, nebudem tu :-)

V době kdy kiwiácké nastávající maminky už dávno trénují kontrakce a správné dýchání ve všemožných předporodních kurzech si Jitka konečně našla midwife a dala si s ní první schůzku. Na Zélandu se porody neberou moc vážně - většina dětí se tu rodí jen za pomoci midwife - porodní báby buď přímo doma, nebo v takzvaných porodních domech, což je prakticky stejné jako doma akorát že pak není potřeba gruntovat. Říkají tomu přirozené porody, ale mám dojem že právě tohle je ta pravá příčina úbytku novozálandské populace. Doktor nikde, do nemocnice daleko a když se něco zvrtne tak holt smůla. Pak je potřeba importovat východoevropany, indy a číňany aby tu nebylo moc pusto. Ale to jsem odbočil...

Každopádně když Jitka své midwife výslovné sdělila přání rodit v porodnici, byla od ní skoro vyhnána, zaříkávána a zlita svěcenou vodou. Tady se prostě v nemocnici nerodí a basta a kdo tam rodit chce je divnej a je potřeba ho obrátit na správnou víru. Třeba i nátlakem. Bývá tu zvykem že midwife se o budoucí maminku stará celé těhotenství, pak jí odrodí a nakonec se stará i o dítě místo pediatra. Jitčina midwife tedy vytasila první nátlakové eso z rukávu a kategoricky prohlásila "do porodnice s tebou rodit určitě nepůjdu" a myslela si při tom to jsem tě dostala holčičko, ještě ráda budeš rodit doma! Jenže s Jitkou nehla. Ta je pořád přesvědčená, že měřit tlak jí může klidně i fanatik domácích porodů a do porodnice pak půjde rodit tak jako tak. Prej že na ulici jí přece nevyhoděj! No uvidíme ... zdravotnictví je tu na pořadník, tak snad Kuldí porod nepřijde na řadu až po vánocích...

... brzo pojedeme domů. Noviny jsou teď plné jakéhosi Penfolda z Jižní Afriky (SA), který zapoměl imigračním úřadům (NZIS) včas oznámit, že změnil zaměstnání a přestěhoval se z Whangarei do Aucklandu. Úředníci se za to na něj naštvali, zrušili mu pracovní vízum a pokud se ho nezastane někdo hooodně vysoko, jako že asi nezastane, tak brzo pošupajdí i s rodinou zpátky do SA.

Co to má nějaký Penfold společného s náma? Taky jsem přece změnil zaměstnání a taky jsem si ještě nestihl vyřídit nový work permit. Formálně vzato teď pracuju jako ilegál (a kromě toho ani nemám platný řidičák, ale to je detail, o tom poreferuju až jindy), takže nás odtud můžou kdykoliv vyhodit.

Teď jen vyřešit dilema: mám co nejdřív poslat patřičné formuláře jako pokus o usmíření s NZIS a riskovat že mi je z důvodu pozdního podání zamítnou a obratem pojedem domů, nebo mám dělat jako že nic ještě rok a půl, užít si Zéland a doufat že na nás nepřijdou? A jestli přijdou, tak obratem pojedem domů. Vypadá to že to vyjde nastejno. Rád bych věděl jestli se NZIS na Penfoldech vyřádilo a dá pokoj, nebo jestli se teprve dostává do ráže. Fakt nevim, ale radši pečte ten chleba!

BTW Hlavně abych před odjezdem stihnul rozprodat naší autoflotilu... ;-)

Family's paperwork delay ends their life in NZ
South African family waits on decision by minister
Search: Penfold

Naší Mazdu 626 asi znáte z fotek - stříbrné auto veliké jak kráva do něhož se vešel nejen nerozložený kočárek a kufry když sem poprvé přijela Jitka se Šárkou, ale taky krosny a bágly dvou známých kteří jí doprovázeli. Stejným autem jsem dokázal přestěhovat kamarády do jejich nového bytu - dovnitř se vešel skoro všechen nábytek a na přívěs ještě pračka, lednička a postel. Prostě ideální rodinné auto. Jasně že mělo i své mouchy - bylo tak velké že ho Jitka v garáži pravidelně otloukala aby se tam líp vešlo, taky docela dost žralo a nefungovala klimatizace.

Jelikož jsme zazobanci, chtěli jsme ještě druhé autíčko - něco malého za pár stovek co mě odveze do práce a zpátky a nebude moc žrát. Proto jsme se před třemi týdny vydali na autotrh do Ellerslie, tam co jsem před rokem kupoval i Mazdu. Vybírali, vybírali, nevybrali, vrátili se na parkoviště a čumíme jak puci - auto nikde! Člověk si hned nechce připustit že ho ukradli, takže jsme to tam ještě 3x prošli tam a zpátky s iracionální nadějí, že ho jen nějaký vtipálek přeparkoval. Chachááá. Domů jsme se ten den vraceli místo dvěma autama taxíkem. Já v něm navíc měl brejle (musel jsem si koupit nové za $500, a to jsem ještě pořídil levně!), Jitka baťoh a peněženku a Šárka autosedačku a všechny její dvoje letní kalhoty.

Nojo a co teď? Bez auta je člověk v Aucklandu ztracenej. Navíc jsem další den měl nastoupit v nové práci a bylo by blbý hned poprvé přijít pozdě protože mě vyšplouchne městská hromadná. Takže auto rozhodně potřebujeme, teď se jen rozhodnout jestli si taky nějaký ukradnem nebo jen půjčíme nebo snad koupíme. Naštěstí nám kamarád Mirek výhodně prodal své Mitsubishi, takže ještě ten den večer jsme měli v čem jezdit.

Jitka si bohužel moc nepolepšila - třílitrové Mitsubishi V3000 SuperSaloon je stejně velké, ne-li větší než Mazda, takže do garáže se opět nevejde. Navíc je to automat, sice velice pohodlný na ježdění, ale pro úspěšné parkování v naší garáži je třeba bravurně zvládnout jemnou práci se spojkou. A ta u automatu jaksi není. Jelikož i mě dělalo problémy zaparkovat a nic při tom nenabourat, dal jsem radši jako doraz ke zdi starou matraci. Takže teď parkujem do měkýho ;-)

Asi abych si k novému autu vypěstoval niterný vztah, prošli jsme spolu během prvního týdne několika příhodami: Hned v pondělí mě v koloně naboural Ind jehož zjevně překvapilo, že i jeho auto končí o něco dál než kde si myslel. Druhý den jsem sice do práce přijel bez karambolu, ale jelikož jsem nechal svítit světla, večer jsem nenastartoval. Po chvíli nervózního přešlapování kolem otevřeného motoru, kdy jsem čekal na zázrak, mi pomohl nastartovat majitel Jeepu před jehož domem jsem parkoval. Povzbuzen úspěchem jsem o dva dny později znovu prubnul výdrž baterky, tentokrát přes noc. Druhý den ráno jsem konečně vypnul světla, telefonátem na AA Roadservice se dozvěděl že by mi sice rádi přijeli nastartovat, ale že to bude stát $140, takže jsem do práce jel autobusem. Baterka si přes den odpočine a večer to určitě chytne! Nechytlo. I požádal jsem souseda jestli by mi tentokrát nepomohl nastartovat on. "Jasně, žádnej problém!", jenže jeho maličké Daihatsu, které má celý motor velký zhruba tak jako já samotnou baterku v tom problém vidělo. Ani když šlapal na plyn jak divej, tak jsme solidní masu mého třílitrového šestiválce neroztočili. On naštěstí je členem AA, takže mi Roadservice zavolal zadarmo. Díky Tonny! Od té doby, pokud to není nezbytně nutné, prostě nesvítím.

Jenže pořád mě nepřešlo to nutkání pořídit si druhé auto. Dojíždění do práce autobusem je sice pohodlné, mám čas si přečíst noviny a koukat z Harbour Bridge na krásné panorama Aucklandu, ale přece jen to leze do peněz a do času. Minulou neděli jsem si konečně za $1200 koupil Hondu Civic VRX 4WD. Na to že byla jen o pětistovku levnější než Mitsubishi je to děsná plečka. Do padesátky jede jakš takš. Pod ruční brzdou, tam co vede náhon na zadní nápravu sice něco cvaká, ale ne moc strašidelně. Nad padesát to začíná být adrenalinový sport - cvakání zvyšuje kadenci, všude se ozývá skřípání a praskání a kdybych neměl hodně nahlas puštěné rádio asi bych se bál. Ovšem do práce jezdím po dálnici. Když jsem se poprvé dostal přes devadesát, blesklo mi hlavou: "Týýý vole to je rachot!". Takže jezdím pomalu, ono to stejně blbě brzdí, a když vyjímečně předjedu nějaký starší autobus mám z toho div né orgasmus.

Mezitím s pojišťovnou řeším ukradenou Mazdu a pojišťovačkou Stellou už bych si snad tykal kdyby to v angličtině šlo. Dneska v poledne jsem jí konečně donesl poslední papíry co po mě chtěla a začal se těšit se na pár peněz z pojistky. Až do půl čtvrté kdy mi zazvonil telefon: "Dobrý den, tady policie. Našli jsme vaše ukradené vozidlo."

Takže teď jako správní zazobanci máme auta tři. Už nám k dokonalosti chybí jen plazmová televize :-))

PS Úhrnná hodnota těch tří aut je stěží NZ$5000, čili ani ne 80 tisíc Kč. Z toho plyne že milionáři zatím nejsme :-(

Jitka je sice těhotná teprve podruhý ale tváří se jako matka klanu pro kterou je těhotenství a porod denním chlebem. Když jsme zjistili že čekáme prvního Kuldu, tedy Šárku, tak Jitka hned oběhla všechny doktory v Praze, v sedmém týdnu už měla první ultrazvuk a doma na stole hromadu knížek o těhotenství, porodu, výchově dětí až po přehled vysokých škol pro budoucího potomka. A le teď? Na mé naléhání si odmlouvajíc teprve před dvěma týdny došla k doktorce, aby se dozvěděla jak to tu s péčí o těhotné vlastně chodí. Doktorka nám pogratulovala, nemohla najít těhotenský kalendář takže se spokojila s odhadem "hmm, hmm, mělo by se to narodit někdy zjara" (pro vás: na podzim :-), řekla nám že těhotenství se tu nebere moc vážně a pokud to nebude potřeba nebude Jitka v péči doktorů ale místo toho bude mít svou midwife. Načež jí dala seznam několika jejich jmen, radu ať si na ně telefon najde v seznamu a nashledanou. Midwife (česky asi mezimanželka :-) je něco mezi psychologem, porodní bábou a dětskou doktorkou. Doma se Jitka se na seznam zamračila, zabrblala že někdo takovej jí stejně bude na houby a nechala to plavat. Sem tam jsem sice zaprudil otázkou "co ti řekla midwife" načež jsem si Jitku musel udobřovat, ale jiný efekt to nemělo. Jenže teď už je Kulda 2 ve třetím měsíci a i jeho laxní matka konečně uznala že by ho mohla začít brát vážně. I jala se studovat midwife.org.nz a vypisovat si slovníček porodnických termínů, což průběžně komentuje:

• Ty jsou všechy divný, co když mě budou nutit rodit doma?!
• Tady by si matky prudičky smlsly - podle jejich kodexu můžu od porodu kohokoliv vykázat. Už vidim jak vyhazuju porodníka - "sorry vy jste mi nějakej nesympatickej"
• Ježíš kde mám najít jak se řekne "slabý průtok pupečníkem"?!

Pak narazila na diskuzi maminek co mají rodit přibližně ve stejnou dobu jako my, zjistila že hlavním tématem tam je "všechny midwifes už mají plno co mám dělat?" a dočista zpanikařila. Jooo, na taťku se nikdy nedá...

Po přečtení posledních článků leckdo nabyl dojmu, že se tu máme jak prasata v žitě. O Michala se zaměstnavatelé jen perou, uvažujem o stěhování do Austrálie, Šárka roste do krásy a k tomu všemu tu máme nádherné počasí a na pláži jsme pečení vaření. A to kdybyste ještě věděli, že jsme si koupili naše druhé auto!

Jenže vážení, nic není tak růžové, jak se na první pohled zdá...

Michal tento týden nastupoval do nové práce. Následujících pět týdnů bude jezdit do Telstry na Takapuně. Autobusem je to trochu z ruky, asi hodina cesty s minimálně jedním přestupem. Při spolehlivosti místní dopravy bylo téměř vyloučené, aby jezdil bez auta. Jenže my se Šárkou máme taky pořád co na práci (jezdíme krmit kačenky, návštěvy kamarádů, nákupy, zologická.. no je toho spousta:)), takže jsme se rozhodli, že se porozhlédnem po druhém autíčku. Díky tomu, že Michala vyhodili z Asterisku a dostal odstupné, jsme si ho konečně mohli dovolit.

Většina lidí si kupuje auto na trhu v Ellerslie. Dokonce i Michal tam sehnal naše první vozítko. Nebylo nic jednoduššího, než se tam v neděli vypravit. Trh se koná na koňském závodišti a aut je tam opravdu nepřeberné množství. Každý, kdo se chce výhodně zbavit auta, zaplatí manipulační poplatek 30 NZD, postaví svého nablýskaného miláčka na dráhu a pak se snaží jak umí, aby ho prodal.

Zaparkovali jsme na obřím parkovišti, kam už jsme se málem ani nevešli a nechali se unášet davem směrem k nabízeným auťákům. Bylo dusno, zvířený prach, smrad z přepálených klobás, hudba z repráků.. Vůbec se nám tam se Šárkou nelíbilo. I Michal uznal, že to jako rodinný výlet není nic moc a tak jsme se vydali zpátky k autu, že pojedem radši na pláž.

Jenže místo, kde jsme auto nechali, bylo prázdné. V tu chvíli člověka napadají nejbláznivější věcí. Že se stal obětí skryté kamery, že mu auto někdo přeparkoval nebo že se mu to opravdu jen zdá, stačí se jednou projít okolo a auto bude zpátky. Samozřejmě že nebylo. Ale připustit si, že nám auto někdo sprostě ukradl, bylo v tu chvíli strašně těžké. Jenom Šárka si z toho nic nedělala a na moje bědování Co budem dělat?? bezelstně odpověděla Ťap ťap.

Domů jsme dojeli taxíkem. V autě jsem nechala ke vší smůle batoh s peněženkou a klíčema, takže nám šlo o čas. Museli jsme zablokovat bankomatky a vůbec být doma dřív jak zloději.

Do oběda jsme stihli zavolat na policii, pojišťovnu a eBanku, kde nám jedna tuze ochotná ženská udělala blokaci již propadlé kreditky. Ale co, ty dva tisíce za nesmyslnou operaci v porovnání se ztrátou auta nic neznamenají..

Jenže Michal auto v pondělí opravdu potřeboval. Přece nemůže první den v práci přijít o pár hodin později jenom proto, že mu nejel autobus. Takže jsme ještě ten samý den odpoledne koupili nové (ojeté) auto od známých.

Člověk by si řekl No jo, den blbec, teď už to bude zas dobrý. Jenže není. Smůla pokračuje, škodolibým svítí očička.

V pondělí ráno Michala na cestě do práce naboural nějakej nervózní týpek, co tuze pospíchal. Nebylo to nic vážného, jen nám odřel nárazník. Sám dopadl mnohem hůř, rozbil si blinkr, světlo. Takže jsme si všechnu smůlu vyčerpali, ne? Omyl.

V úterý během dne ztratil Michal klíče od nového auta. Naštěstí je našel nějakej poctivec a místo, aby ozkoušel všechny okolo stojící vozidla a jedním z nich odjel, je odevzdal na recepci. Večer pak chvíli pozoroval šacujícího se Michala a po pár otázkách typu Co hledáš? Jaké klíče? mu prozradil, kam je dal.

Ve středu pro změnu Michal zapomněl svítit světla, takže když šel večer k autu, už ho nenastartoval. Jako zázrakem se mu podařilo přesvědčit náhodného kolemjedoucího, že s ním chvíli pokecá a mezitím si u něj nabije baterku.

Podle známé teorie není nikdy tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. Trochu se bojím, co nás ještě čeká...

Vzhledem k množícím se dotazům typu "seš ještě nezaměstnanej?" a "kdy se vracíte domů?" tady máte malé shrnutí posledních pár týdnů...

Poté, co mi druhá největší novozélandská firma pohlcující naší malou firmičku opakovaně a celkem věrohodně nabulíkovala, že "zaměstnancům ze zrušených míst najdeme odpovídající místo někde jinde v naší korporaci" a "máme armádu personalistů kteří se o vás postarají", aby mi nakonec čtyři dny před odchodem nabídli místo administrátora MS Windows, jsem jim poslal děkovný dopis a stal se nezaměstnaným. Nebylo to tak špatné - na účtě přistálo odstupné plus náhrada za nevybranou dovolenou plus záhadná, leč nepřehlédnutelná částka o které jsem nevěděl proč mi jí poslali a po jejímž původu jsem raději nepátral aby mi jí zas nevzali.

Jenže já jsem workoholik a bez práce bych dlouho nevydržel. Navíc by mě určitě začala prudit žena že nic nedělám, Šárka by se dožadovala jídla, k tomu ty alimenty ... no prostě urputně si hledám práci a rozesílám CV o 106:

• Neozvala se mi žádná personální agentura.
• Zhruba pět firem mi napsalo že sorry ale že si vybrali někoho jiného.
• Allied Telesyn na mé opakované dotazy opakovaně už dva měsíce odpovídá "životopisy zatím zpracováváme, ozveme se v průběhu několika týdnů". Díky ale rok čekat nemůžu.
• Na dvou pohovorech (OSS, IBM) jsem sice jakoby uspěl, ale místo mi prý můžou nabídnout až v novém finančním roce, který na NZ začíná v červnu. Jenže já ani půl roku čekat nemůžu.
  

• Cyclades z Australského Brisbane - pohovor jsme dělali v jedenáct večer na potemnělém Aucklandském letišti, když tu Cykládník mezipřistával cestou do USA. Rádi by mě zaměstnali, skoro jsme si plácli, ale jako na potvoru je koncem ledna koupila jiná firma a všechny nové zaměstnance jim zatrhla :-(
• Nokia z Australského Gold Coast - protelefonoval jsem s nima v průběhu pár dní spoustu hodin až nakonec: "blablabla, rádi bysme tě zaměstnali", já (nadšeně): "Sweet!", on (pohrdavě): "Did you say sweet?! You've been in New Zealand for too long...!" (sweet = skvělý, akorát jsem netušil že jen v novozélandštině :-) Takže opět ruka v rukávě, dokonce i na stěhování by nám přispěli, ale bohužel se nakonec ukázalo, že nám jisté okolnosti brání se do AU teď odstěhovat. Snad tam pojedem alespoň na týden na dovolenou ;-)

Zbývají dvě Aucklandské firmy:

• CITS - malá "poctivá" firmička s celkem sympatickým majitelem, která dělá zhruba to stejné co jsem poslední rok dělal v Asterisku. Žádnej odvaz, ale lepší než mejt hajzly v mekáčovi.
• Enterprise IT - dravá, dynamická a flexibilní firma dravého, dynamického a flexibilného majitele, jejímž "produktem" je banda "expertů" na všechno možné, které po kusech pronajímá na projekty velkým firmám.

Obě tyhle firmy o mě překvapivě hodně stály, takže jsem mohl licitovat "hele ty druzí mi nabídli blablabla, co vy na to?" Nakonec mi víc nabídli v Enterprise IT (EIT) a obratem ruky mě na pět týdnů pronajali internetovému providerovi TelstraClear.

(Pokud nebudete rozumět dalším odstavcům nic si z toho nedělejte, ani Jitka přesně nerozumí na co si tam stěžuju :-)

Bylo to takhle - Stuart, majitel EIT: "Tys dělal v Novellu? To určitě znáš Novell Identity Manager". (Ani netuším že něco takového existuje). "prostě nějaký LDAP server". Bráním se že o LDAPu nevím skoro nic, ale Stuart se nedá: "Myslel jsem že se zajímáš o bezpečnost". Kdepak, zajímám se o šifrování. Stuartovi zablikají očíčka: "No vidíš, to je dost blízko. Jde jen o nakonfigurování pár linuxových serverů. V pondělí tě čeká Telstra!". Co má xakru šifrování společného s Novelím LDAPem???

TelstraClear, pondělí ráno, jakýsi Barry s titulem System analyst: "Máme tu pár Solarisů a HP-UX a potřebujeme aby brali databázi uživatelů z Novell Netware. To zvládneš." Cože? Solaris? HP-UX? Netware? Kde je xakru ten slibovanej Linux? "Greg ti řekne co a jak."

Greg, podle věku a vzezření stará unixová garda. Bash nepoužívá, kurzorovými klávesami pohrdá: "Jooo, Solaris už nám s Netwarem funguje, HP-UX udělám tenhle týden. Ale neboj, nějakou práci ti najdem." Takže jsem dostal na starost "spustit tyhle skripty na těchto deseti strojích" WTF?! Copak jsem zpátky ve druháku na střední a mám znova povinou praxi? Ale když mě za tohle chtějí platit, tak ty skripty teda spustim, nooo. Vypadá to že následujících pět týdnů budu dělat pomocného pucfleka, i když za víc peněz než kolik jsem měl v Asterisku jako zástupce velitele oddělení...

Dnes je tomu přesně týden, co je Michal oficiálně nezaměstnaný. Rodiče nás děsili už od počátku prosince, jak bude hledání práce ukrutně náročné a psychicky vyčerpávající. Celou dobu se nám snažili naznačit, že jestli ještě nejsme ve stresu, tak je nejvyšší čas začít PANIKAŘIT!!! Nejspíš už se tuze těšili až nás budou moct uklidňovat laskavými slovy: "Nic si z toho nedělejte, to bude dobrý, nebojte..."

Samozřejme že měli pravdu, rodiče přece mají vždycky pravdu! Být nezaměstnaným je strašný a s každým dalším dnem ještě o něco strašnější a zapeklitější! Ale po pořádku...

Zhruba v polovině ledna si Michal uvědomil, že jeho poslední pracovní den v Asterisku se nenávratně blíží a je na čase poohlédnout se po něčem novém. Zabrouzdal na internetu, našel několik zajímavých míst od Auckland city, přes Northshore, Christchurch až po minule zmiňovaný Brisbane. Rozeslal životopisy a čekal kdo se ozve. Absolvoval několik pohovorů, natrénoval řadu přesvědčivých odpovědí na záludné otázky personalistů a nasbíral fůru vizitek.

Asi vám to zní triviálně, brnkačka. Jenže tady se to trošku zašmodrchalo... Výsledkem téměř všech pohovorů bylo Bezva, berem Tě! Kdy můžeš nastoupit? Výjimku tvoří snad jen Brisbanské Cyklády, které by sice Michala strašně chtěli, ale jelikož je právě koupila jiná firma a vyhlásila do dubna stopstav, mají prozatím smůlu. Takže teď tu máme celkem tři firmy (2xAuckland, 1xBrisbane), které po Michalovi tuze touží a hodlají se o něj porvat. Několikrát denně mu volají a ujišťují ho, že se u nich bude mít jak v bavlnce (Chcete zvýšit plat? Samozřejmě, po třech měsících dostanete přidáno! Je libo pracovat z domova? Jak račte... ) a jestli už s ním teda můžou počítat. Chudák Michal začíná mít panický strach z telefonu. Po každém zazvonění viditelně zbledne a s hrůzou v očích očekává další lukrativní nabídku.

Protože je to vcelku dobrák od kosti a nechce nikoho zklamat a s nikým si to rozházet, kývnul už na dvě nabídky. Od pondělka nastupuje ve dvou (konkurenčních) firmách na opačných koncích Aucklandu, v obou samozřejmě na fulltime. A to jde navíc zítra na další pohovor do IBM a do konce týdne bude asi videokonference s australskou Nokií! Nějak se nám to komplikuje, kdoví co nás ještě čeká...

Šárka roste jako z vody a už dávno není miminkem. Spíš batoletem. Nebo ještě přesněji choďuletem. Už je to samostatná osobnost která dokáže svět kolem sebe ovládat pomocí Nenenene nebo, řidčeji, Jojojo. Když jí nebaví obyčejné nošení poručí si Hop a musíme skákat, když jí nesu špatným směrem ukáže prstíkem a křikne Tam no a když je z komandování otce-otroka znuděná a chce být úplným pánem situace, ukáže rukou k zemi a zavelí Dolů! Načež vezme roha.

Šárka se nerada tulí. Tedy když má zrovna náladu, nebo když se jí děje příkoří, tak je jí maminka dobrá, ale to není moc často. Většinou vychází ze zásady, že velké holky se k maminkám nelísají a tak většina Jitčiných pokusů o praktické naplnění mateřské lásky a objetí své dcery končí bušením pěstičkami, taháním za vlasy a kyselým Šárčiným ksichtem. Prostě doma máme malou slečnu, která si bude sama rozhodovat kdy půjde spát, kdy jíst a které boty si vezme na procházku.

Není divu, že Jitka koncem roku dospěla k názoru, že se Šárkou už to lepší nebude a jediný, kdo jí dovolí uplatňovat její tulící a lísací mateřské city bude další potomek. Malé, zmuchlané, bezbrané miminko.

Zdravý rozum zůstává stát - já budu od konce ledna bez práce, Jitka ještě není úplně vyléčená, babička nám zanedlouho odjede a kdo ví jestli se zas nebudem někam stěhovat. Jenže hormony se zdravým rozumem neřídí a tak si "budoucí maminka" prostě nemohla pomoct, aby mi v noci na Štědrý den nepošeptala do ucha: "Uděláme si Ježíška?". Oba jsme věděli, že to není příliš dobrý nápad, že by bylo lepší pár měsíců počkat, ale stejně jsme si ještě týden na to zkusili vyrobit Silvestra. To kdyby Ježíšek nevyšel.

Teď je konec ledna a my máme Ježíškovu/Silvestrovu první fotku - zatím vypadá jako růžový proužek na těhotenském testu.

Fakt, že se s Michalem nikdy nebudu nudit už vím dávno. Vlastně proto jsem s ním taky začala chodit. Sbalil mě na roličku toaletního papíru, na první společné večeři v restauraci mi na tuhou svíčkovou galantně půjčil svůj švýcarský nůž a když mě rok na to na horách ve sněhové vánice požádal o ruku, neodolala jsem. Svatbu jsem měla jako princezna na zámku, zato na svatební cestu mě už Michal hnal na nejsevernější výběžek Evropy s třiceti kilovou krosnou na zádech...

A pak jsme se usadili. Zadělali jsme si na Šárku a začali přemýšlet o vlastním bydlení. V pokročilém stádiu těhotenství jsme začali rekonstruovat náš nový byt, já škrábala stěny, snažila se malovat a jinak pomáhat, od čehož mě Michal neustále odháněl. Nakonec jsme byt stihli dokončit pár týdnů před porodem, takže pricezna už přišla do nově zařízeného útulného hnízdečka. Dostali jsme autíčko, Michal měl dobrou práci a vůbec všechno nasvědčovalo tomu, že tam budem štastní až do konce života.

Jenže to by nebyl Michal, aby něco nevymyslel. A tak jednou v noci přišel s nápadem, že se odstěhujem na Zéland, kde dostal prima práci. Po pár hodinách jsem pochopila, že se nejedná o legraci, po pár dnech se s tím pomalu smířila, za pár týdnů už byl Michal v tahu a za dalších pár týdnů jsem i já s půlroční Šárkou dorazila do Aucklandu.

Konečně jsme se řádně usadili, zařídili si byteček, máme dobré auto, fůru bezvadných kamaradů, prostě idylka. Něco tu nesedí? No jasně, není co vylepšovat, co zařizovat, chce to nějakou akci, nějakou změnu...Co takhle se přestěhovat do Brisbane?