Kiwi aneb hlavou dolů

Naší Mazdu 626 asi znáte z fotek - stříbrné auto veliké jak kráva do něhož se vešel nejen nerozložený kočárek a kufry když sem poprvé přijela Jitka se Šárkou, ale taky krosny a bágly dvou známých kteří jí doprovázeli. Stejným autem jsem dokázal přestěhovat kamarády do jejich nového bytu - dovnitř se vešel skoro všechen nábytek a na přívěs ještě pračka, lednička a postel. Prostě ideální rodinné auto. Jasně že mělo i své mouchy - bylo tak velké že ho Jitka v garáži pravidelně otloukala aby se tam líp vešlo, taky docela dost žralo a nefungovala klimatizace.

Jelikož jsme zazobanci, chtěli jsme ještě druhé autíčko - něco malého za pár stovek co mě odveze do práce a zpátky a nebude moc žrát. Proto jsme se před třemi týdny vydali na autotrh do Ellerslie, tam co jsem před rokem kupoval i Mazdu. Vybírali, vybírali, nevybrali, vrátili se na parkoviště a čumíme jak puci - auto nikde! Člověk si hned nechce připustit že ho ukradli, takže jsme to tam ještě 3x prošli tam a zpátky s iracionální nadějí, že ho jen nějaký vtipálek přeparkoval. Chachááá. Domů jsme se ten den vraceli místo dvěma autama taxíkem. Já v něm navíc měl brejle (musel jsem si koupit nové za $500, a to jsem ještě pořídil levně!), Jitka baťoh a peněženku a Šárka autosedačku a všechny její dvoje letní kalhoty.

Nojo a co teď? Bez auta je člověk v Aucklandu ztracenej. Navíc jsem další den měl nastoupit v nové práci a bylo by blbý hned poprvé přijít pozdě protože mě vyšplouchne městská hromadná. Takže auto rozhodně potřebujeme, teď se jen rozhodnout jestli si taky nějaký ukradnem nebo jen půjčíme nebo snad koupíme. Naštěstí nám kamarád Mirek výhodně prodal své Mitsubishi, takže ještě ten den večer jsme měli v čem jezdit.

Jitka si bohužel moc nepolepšila - třílitrové Mitsubishi V3000 SuperSaloon je stejně velké, ne-li větší než Mazda, takže do garáže se opět nevejde. Navíc je to automat, sice velice pohodlný na ježdění, ale pro úspěšné parkování v naší garáži je třeba bravurně zvládnout jemnou práci se spojkou. A ta u automatu jaksi není. Jelikož i mě dělalo problémy zaparkovat a nic při tom nenabourat, dal jsem radši jako doraz ke zdi starou matraci. Takže teď parkujem do měkýho ;-)

Asi abych si k novému autu vypěstoval niterný vztah, prošli jsme spolu během prvního týdne několika příhodami: Hned v pondělí mě v koloně naboural Ind jehož zjevně překvapilo, že i jeho auto končí o něco dál než kde si myslel. Druhý den jsem sice do práce přijel bez karambolu, ale jelikož jsem nechal svítit světla, večer jsem nenastartoval. Po chvíli nervózního přešlapování kolem otevřeného motoru, kdy jsem čekal na zázrak, mi pomohl nastartovat majitel Jeepu před jehož domem jsem parkoval. Povzbuzen úspěchem jsem o dva dny později znovu prubnul výdrž baterky, tentokrát přes noc. Druhý den ráno jsem konečně vypnul světla, telefonátem na AA Roadservice se dozvěděl že by mi sice rádi přijeli nastartovat, ale že to bude stát $140, takže jsem do práce jel autobusem. Baterka si přes den odpočine a večer to určitě chytne! Nechytlo. I požádal jsem souseda jestli by mi tentokrát nepomohl nastartovat on. "Jasně, žádnej problém!", jenže jeho maličké Daihatsu, které má celý motor velký zhruba tak jako já samotnou baterku v tom problém vidělo. Ani když šlapal na plyn jak divej, tak jsme solidní masu mého třílitrového šestiválce neroztočili. On naštěstí je členem AA, takže mi Roadservice zavolal zadarmo. Díky Tonny! Od té doby, pokud to není nezbytně nutné, prostě nesvítím.

Jenže pořád mě nepřešlo to nutkání pořídit si druhé auto. Dojíždění do práce autobusem je sice pohodlné, mám čas si přečíst noviny a koukat z Harbour Bridge na krásné panorama Aucklandu, ale přece jen to leze do peněz a do času. Minulou neděli jsem si konečně za $1200 koupil Hondu Civic VRX 4WD. Na to že byla jen o pětistovku levnější než Mitsubishi je to děsná plečka. Do padesátky jede jakš takš. Pod ruční brzdou, tam co vede náhon na zadní nápravu sice něco cvaká, ale ne moc strašidelně. Nad padesát to začíná být adrenalinový sport - cvakání zvyšuje kadenci, všude se ozývá skřípání a praskání a kdybych neměl hodně nahlas puštěné rádio asi bych se bál. Ovšem do práce jezdím po dálnici. Když jsem se poprvé dostal přes devadesát, blesklo mi hlavou: "Týýý vole to je rachot!". Takže jezdím pomalu, ono to stejně blbě brzdí, a když vyjímečně předjedu nějaký starší autobus mám z toho div né orgasmus.

Mezitím s pojišťovnou řeším ukradenou Mazdu a pojišťovačkou Stellou už bych si snad tykal kdyby to v angličtině šlo. Dneska v poledne jsem jí konečně donesl poslední papíry co po mě chtěla a začal se těšit se na pár peněz z pojistky. Až do půl čtvrté kdy mi zazvonil telefon: "Dobrý den, tady policie. Našli jsme vaše ukradené vozidlo."

Takže teď jako správní zazobanci máme auta tři. Už nám k dokonalosti chybí jen plazmová televize :-))

PS Úhrnná hodnota těch tří aut je stěží NZ$5000, čili ani ne 80 tisíc Kč. Z toho plyne že milionáři zatím nejsme :-(