Kiwi aneb hlavou dolů

Po přečtení posledních článků leckdo nabyl dojmu, že se tu máme jak prasata v žitě. O Michala se zaměstnavatelé jen perou, uvažujem o stěhování do Austrálie, Šárka roste do krásy a k tomu všemu tu máme nádherné počasí a na pláži jsme pečení vaření. A to kdybyste ještě věděli, že jsme si koupili naše druhé auto!

Jenže vážení, nic není tak růžové, jak se na první pohled zdá...

Michal tento týden nastupoval do nové práce. Následujících pět týdnů bude jezdit do Telstry na Takapuně. Autobusem je to trochu z ruky, asi hodina cesty s minimálně jedním přestupem. Při spolehlivosti místní dopravy bylo téměř vyloučené, aby jezdil bez auta. Jenže my se Šárkou máme taky pořád co na práci (jezdíme krmit kačenky, návštěvy kamarádů, nákupy, zologická.. no je toho spousta:)), takže jsme se rozhodli, že se porozhlédnem po druhém autíčku. Díky tomu, že Michala vyhodili z Asterisku a dostal odstupné, jsme si ho konečně mohli dovolit.

Většina lidí si kupuje auto na trhu v Ellerslie. Dokonce i Michal tam sehnal naše první vozítko. Nebylo nic jednoduššího, než se tam v neděli vypravit. Trh se koná na koňském závodišti a aut je tam opravdu nepřeberné množství. Každý, kdo se chce výhodně zbavit auta, zaplatí manipulační poplatek 30 NZD, postaví svého nablýskaného miláčka na dráhu a pak se snaží jak umí, aby ho prodal.

Zaparkovali jsme na obřím parkovišti, kam už jsme se málem ani nevešli a nechali se unášet davem směrem k nabízeným auťákům. Bylo dusno, zvířený prach, smrad z přepálených klobás, hudba z repráků.. Vůbec se nám tam se Šárkou nelíbilo. I Michal uznal, že to jako rodinný výlet není nic moc a tak jsme se vydali zpátky k autu, že pojedem radši na pláž.

Jenže místo, kde jsme auto nechali, bylo prázdné. V tu chvíli člověka napadají nejbláznivější věcí. Že se stal obětí skryté kamery, že mu auto někdo přeparkoval nebo že se mu to opravdu jen zdá, stačí se jednou projít okolo a auto bude zpátky. Samozřejmě že nebylo. Ale připustit si, že nám auto někdo sprostě ukradl, bylo v tu chvíli strašně těžké. Jenom Šárka si z toho nic nedělala a na moje bědování Co budem dělat?? bezelstně odpověděla Ťap ťap.

Domů jsme dojeli taxíkem. V autě jsem nechala ke vší smůle batoh s peněženkou a klíčema, takže nám šlo o čas. Museli jsme zablokovat bankomatky a vůbec být doma dřív jak zloději.

Do oběda jsme stihli zavolat na policii, pojišťovnu a eBanku, kde nám jedna tuze ochotná ženská udělala blokaci již propadlé kreditky. Ale co, ty dva tisíce za nesmyslnou operaci v porovnání se ztrátou auta nic neznamenají..

Jenže Michal auto v pondělí opravdu potřeboval. Přece nemůže první den v práci přijít o pár hodin později jenom proto, že mu nejel autobus. Takže jsme ještě ten samý den odpoledne koupili nové (ojeté) auto od známých.

Člověk by si řekl No jo, den blbec, teď už to bude zas dobrý. Jenže není. Smůla pokračuje, škodolibým svítí očička.

V pondělí ráno Michala na cestě do práce naboural nějakej nervózní týpek, co tuze pospíchal. Nebylo to nic vážného, jen nám odřel nárazník. Sám dopadl mnohem hůř, rozbil si blinkr, světlo. Takže jsme si všechnu smůlu vyčerpali, ne? Omyl.

V úterý během dne ztratil Michal klíče od nového auta. Naštěstí je našel nějakej poctivec a místo, aby ozkoušel všechny okolo stojící vozidla a jedním z nich odjel, je odevzdal na recepci. Večer pak chvíli pozoroval šacujícího se Michala a po pár otázkách typu Co hledáš? Jaké klíče? mu prozradil, kam je dal.

Ve středu pro změnu Michal zapomněl svítit světla, takže když šel večer k autu, už ho nenastartoval. Jako zázrakem se mu podařilo přesvědčit náhodného kolemjedoucího, že s ním chvíli pokecá a mezitím si u něj nabije baterku.

Podle známé teorie není nikdy tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. Trochu se bojím, co nás ještě čeká...