Kiwi aneb hlavou dolů

Šárka roste jako z vody a už dávno není miminkem. Spíš batoletem. Nebo ještě přesněji choďuletem. Už je to samostatná osobnost která dokáže svět kolem sebe ovládat pomocí Nenenene nebo, řidčeji, Jojojo. Když jí nebaví obyčejné nošení poručí si Hop a musíme skákat, když jí nesu špatným směrem ukáže prstíkem a křikne Tam no a když je z komandování otce-otroka znuděná a chce být úplným pánem situace, ukáže rukou k zemi a zavelí Dolů! Načež vezme roha.

Šárka se nerada tulí. Tedy když má zrovna náladu, nebo když se jí děje příkoří, tak je jí maminka dobrá, ale to není moc často. Většinou vychází ze zásady, že velké holky se k maminkám nelísají a tak většina Jitčiných pokusů o praktické naplnění mateřské lásky a objetí své dcery končí bušením pěstičkami, taháním za vlasy a kyselým Šárčiným ksichtem. Prostě doma máme malou slečnu, která si bude sama rozhodovat kdy půjde spát, kdy jíst a které boty si vezme na procházku.

Není divu, že Jitka koncem roku dospěla k názoru, že se Šárkou už to lepší nebude a jediný, kdo jí dovolí uplatňovat její tulící a lísací mateřské city bude další potomek. Malé, zmuchlané, bezbrané miminko.

Zdravý rozum zůstává stát - já budu od konce ledna bez práce, Jitka ještě není úplně vyléčená, babička nám zanedlouho odjede a kdo ví jestli se zas nebudem někam stěhovat. Jenže hormony se zdravým rozumem neřídí a tak si "budoucí maminka" prostě nemohla pomoct, aby mi v noci na Štědrý den nepošeptala do ucha: "Uděláme si Ježíška?". Oba jsme věděli, že to není příliš dobrý nápad, že by bylo lepší pár měsíců počkat, ale stejně jsme si ještě týden na to zkusili vyrobit Silvestra. To kdyby Ježíšek nevyšel.

Teď je konec ledna a my máme Ježíškovu/Silvestrovu první fotku - zatím vypadá jako růžový proužek na těhotenském testu.