Kiwi aneb hlavou dolů

Před 143 lety dorazila asi stovka našich krajanů na Nový Zéland a založila tu vesničku Puhoi. Jejich potomci jako správní patrioti si tu hýčkají staré tradice a každoročně pořádají oslavu na počest tohoto památného data. A jelikož se nám po Čechách občas stýská, nemohli jsme si tuhle příležitost nechat ujít.

Jela jsem do Puhoi s naprosto zcestnou představou, že se setkám s Čechy, popovídáme si v rodném jazyce a poreferuji o současném dění doma. Uznávám, že to bylo dost naivní. V polovině devatenáctého století vlastně ani Čechy nebyly, nýbrž jedno velké Rakousko-Uhersko. Takže i směsice lidí, která sem tenkrát dorazila, mluvila převážně německy. Česky tu dnes neumí nikdo, přesto si můžeme na místním malinkatém muzeu přečíst cedulku Vítáme Vás v Puhoi.

Oslava byla docela milá. Starousedlíci přišli v krojích a někteří si dokonce zatancovali za zvuků dechovky ze starého magneťáku. I Šárka se zapojila do kola a ohromně se jí to líbilo. Podávalo se malé občerstvení a společensky se konverzovalo.

My se Šárkou jsme se ještě stihli vyřádit na dětském hřišti, dát si čaj v místní hospůdce, kde měli zrovna sraz motorkáři, najíst se ve vyhlášené sýrárně a nakonec si na zahradě vedle restaurace zahrát fotbal.

Na jeden červnový víkend příští rok už máme plán. Zajedem se podívat na oslavy založení osady a zavzpomínáme na Šárky první bouli a odřený nos z pádu na beton v Puhoi.

Dneska jsme se vydali na oslavu 143. vyroci zalozeni puvodne ceske vesnice Puhoi severne od Aucklandu. Prvni obyvatele prijeli ze zapadnich cech a ackoliv posledni clovek ktery jeste umel nas jazyk zemrel pred trema lety, mistni lide jsou na sve koreny stale patricne hrdi, opecovavaji sve kroje a uci se autenticke tance.

Do Puhoi jsme dorazili asi v pul dvanacte, kdy v kostele zrovna probihala mse. Bohuzel jsme se nedozvedeli jestli existuje modlitba za vesnici (asi "zachovej nam hospodine nase milovne chalupy"?), protoze jsme jednak neznabozi a do kostela nechodime a navic by Sarka urcite narusovala vaznost obradu svym zvatlanim. Takze misto mse si Sarka pred kostelem jako prvni dnesni dobrodruzsvi poprve v zivote natloukla nos. Stala, koukala na kamaradku Anicku, zapotacela se a majzla sebou na chodnik. Ted ma bouli na cele, sram na tvari, strup na nose a vypada drsnacky. Nez se farar vypovidal stihli jsme najit detske hriste:

A pak hura do kulturniho domu kde zrovna zacinala zranice. Seznamili jsme se s nekolika Cechy co bydli a pracuji v Aucklandu podobne jako my, poslechli si proslov, vyfotili vazeneho obcana v bavorskem (?) kroji a pak se za zvuku flasinetu na magnetofonove kazete vrhli do viru tance:

V Puhoi ziji jak potomci cechu tak nemcu, takze i kroje ve kterych se mistni promenovali byly ponekud nesourode. Celkem bezne spolu tancovaly dve "babky" jedna v ceskem kroji druha v nemeckem. Vynalezavejsi povahy na nemecky kroj dokonce nasili ceskeho lvicka. Aaale co, hlavne ze je to bavi ;-) Zatancovala si nakonec i Sarka:

Dalsi bod programu byla navsteva muzea. Jelikoz do Puhoi bezne neproudi zastupy turistu, tak muzeum nema pevnou oteviraci dobu. Kdyz tam prijedete, musite nejdriv sehnat nekoho kdo ma klice a kdyz budete mit stesti tak vam i povypravi jak to tenkrat bylo. Treba ze cesta lodi trvala spoustu mesicu, pristehovlcum se na Zelandu moc libilo, tak domu poslali dopis, ten po dvou letech dorazil a na cestu se vydala dalsi skupina emigrantu. Tech 30 hodin cesty letadlem vlastne neni takova dlouha doba...

Nektere exponaty stoji za fotku. Treba obrazek Karlova mostu castecne prekryty talirem s bavorskym znakem, nebo ceske nareci napadne pripominajici nemcinu. Tady uz cesko-nemecke vyrovnani probehlo ;-)

Velkou cast mistnosti zabiral bezvadny blikajici model vesnice vcetne vesnicanu:

A nakonec me zaujaly autenticke 140 let stare kompoty:

Pravdepodobne nejznamejsi Puhoiskou atrakci je ovsem hospoda, kam se sjizdeji zarostli motorkari harleyari ze sirokeho okoli. Musim uznat, ze hospudka ma zvlastni kouzlo. Dokonce tak pusobive kouzlo, ktere nuti navstevniky pritloukat na stenu nejen penize, ale i ridicaky, studentske karticky, pivni tacky a krabicky od kondomu z Vulkanu Hradek nad Nisou:

Kouzlo teto putyky je tak silne, ze zenske nedokazou odolat nutkani svleknout podprsenku ci kalhotky a povesit je na dvere:

Chvili jsme si pohravali s myslenkou, ze nekam pichneme i sarcinu pocuranou plinu, ale nakonec jsme odolali a presunuli ke dnesni posledni atrakci - do vyhlasene vyrobny syru Puhoi valley. Doufali jsme v exkurzi, ale dockali jsme se jen restaurace se spoustou syrovych specialit. Presne takovou mam v planu na stara kolena zridit v Praze (nebo tam kde budu na stara kolena bydlet :-)

Jitky clanek popisujici pomery v nasi firme vyvolaly spoustu bourlivych reakci - maminky panikari, kamaradi uz se na nas tesi a neprejicni se raduji. Vsichni uz nas vidi zpatky v Praze, ale vsichni, doufam, predcasne:

* Je pravda, ze jsme mala firma vlastnena vetsi firmou, ktera je vlastnena samotnym ("ó pane náš, slunce naše jasné") NZ Telecomem. Formalne vzato tedy jsme soucast Telecomu, prakticky nam ale vladne nas CEO, rikejme mu "pan Ch" a General manager "pan L". Teoreticky je "L" podrizen "Ch"ovi, ale prakticky ma "L" vetsi podporu od Telecomu, zatimco "Ch" ma podporu od Gen-i. Cert aby se v tom vyznal. Navic oba maji dost odlisne predstavy o tom, jak spolecnost vest a uz vubec neni jasne kdo z nich ma jake kompetence. "L" by rad vybudoval profesionalni firmu zatimco otec zakladatel "Ch" je spis kovboj a tak trochu popleta a na nejakou koncepci si moc nepotrpi. Tim padem dochazi k ruznym "komickym" situacim - treba v patek na staff meetingu se "Ch" rozohnil jak bude bezva az podepiseme pracovni smlouvy s Telecomem, protoze vsichni domu dostaneme internetove pripojeni zdarma, zvysi se nam platy a vubec svet bude krasnejsi a trava zelenejsi. Cim nadsenejsi "Ch" byl tim krecoviteji se "L" tvaril a bylo videt ze ma co delat aby po nem neskocil a neucpal mu hubu pesti. Jak se v zapeti ukazalo internet zdarma nebudou mit ani zdaleka vsichni, pridano dostane mozna par vyvolenych, no a s tou travou to uz je uplna blbost. Nebo jindy - "Ch" nas informoval o hospodareni za posledni mesic, prijmy, vydaje, naklady na tohle a tamhleto a najednou se zarazil u kolonky vydaje na zdravi zamestnancu. "Jakych $62.50? Co to sakra je???", nacez se nesmele ozvala nase ucetni: "To je tvoje zdravotni pojisteni, Ch"... Casem asi jeden z nich bude muset odejit - je jen otazka ktery a kdy.

* Je pravda ze od nas odesel Project Manager a ucetni s dalsim managerem uz si bali kufry. Ovsem neni pravda, ze krysy opousteji lod jako prvni, alespon ne v tomhle pripade. Holt se integrujeme s nasi materskou spolecnosti a nektere pozice byly oznaceny za nadbytecne. Stejne je u nas stale premanazerovano.

* Je pravda, ze kdyz jsem nastoupil bylo v nasem oddeleni 8 lidi a k tomu jedna customer service managerka, ktera nam rozdelovala praci objednanou klienty.

* Je pravda, ze ta se v dubnu odstehovala do Australie a jeji praci
prevzal jeden z kolegu. Cili nas zbylo 7.

* Je pravda, ze zhruba v pulce kvetna kolega "M" - strasne upovidany ale ne moc pracovity cernoch - dostal praci u jine firmy ("uz nebudu instalovat a udrzovat systemy sam, ted budu radit ostatnim jak to maji delat, buhehehe chlemst") a dal vypoved... 6

* Je pravda ze ze solidarity s "M" dal den na to vypoved i kolega "J":
"Odjedu do Queenstownu a budu pracovat u stavebni firmy. Alespon si trochu protahnu telo." Ale neni pravda ze by nas tim padem zbylo 5 - uz si vsi silou hledame nove kolegy.

* Je pravda ze kolega "R" par dni na to udelal prusvih kdyz komusi ukazal tajna data o zatizeni jednoho Telecomackeho systemu a byl na par tydnu "suspendovan". Taky je pravda ze si v mezicase nasel jinou praci, ale zda se, ze jsme ho nakonec uplatili a asi se k nam vrati.

* Je pravda ze kolega "A" udelal drobny dopravni prestupek (jel na motorce pres 200km/h, nema ridicak, nema na motorce registraci, nezastavil policajtum a je dokonce i pravda ze ho honili vrtulnikem a aby ho zastavili, prehradili kvuli tomu dalnici) a hrozi mu vezeni. Ale uz si sehnal dobreho advokata ktery ho snad z teto patalie za $7.500 vyseka, takze by mohl skoncit jen s pokutou (doufa, ze to nebude vic jak $5000). Uvidime zacatkem cervence az bude mit soud.

* Je pravda ze jsem mel na zdi kalendar se sexy modelkami v plavkach - prezdivanymi Miss January az Miss December. Taky je pravda ze do me kancelare ostatni kolegove radi chodili, treba i jen tak na kus reci. Manager "Ch" (ten popleta) nejednou vesel se slovy Good morning, Darling (cili "dobre jitro drahousku") a nemyslel tim me ani kolegu. Jenze jednoho hnusneho dne sla kolem HR managerka nasi materske spolecnosti a jako na potvoru si kalendare se spore odenou (propaguje prece plavky! to da rozum ze nebude mit monterky a holinky!!!) slecnou vsimnula. No a pak uz to nabralo rychly spad. Z poplety "Ch" se pres noc stal nekompromisni feminista bojujici proti utlaku zen se strany prasat (teda chci rict muzu) a zacal na me nevrazive koukat a presvedcovat me, ze ten kalendar nepatricne urazi citeni nasich spolupracovnic. General manager "L" sice priznal, ze se mu Miss June libi, ale ze jsou tu zakony o haraseni a blablabla a at ho sundam. Chtel jsem se s modelkami nejak dustojne rozloucit a udelat do konce roku prehlidku - co den to novy mesic, ale bohuzel vcera rano byl kalendar sundan u me na stole se slovy "Uz jsem se na tu sprostarnu nemohl dalsi den divat. Ch.". Kdo by to do nej rekl v dobe kdy ji chodival po ranu zdravit...? Kazdopadne nase nejoblibenejsi spolupracovnice od nas asi opravdu definitivne odesla.

Takze jak jsem prave ukazal, Jitky clanek byla veskrze nepravdiva imaginace ktera nemela s realitou prakticky nic spolecneho :-)

S Michalem do práce přišel i kalendář. Ale nebyl to jen tak obyčejný kus papíru na poznámky, nýbrž velký nástěnný kalendář s vnadnými slečnami v bikinách, pouhým okem nespatřitelných.

Kalendář si záhy získal obrovskou popularitu a Michal, jako hrdý vlastník, s ním. Rázem bylo v(d)ěčné téma k hovoru, místo poledního kulečníku se pořádaly dýchánky se slečnou měsíce a Michal se častěji než ostatní stěhoval z kanceláře do kanceláře, aby si každý kolega trochu užil. Jednou za měsíc se všichni sešli a za nadšeného hvízdání slavnostně otočili další list.

Kalendář se nelíbil pouze jediné programátorce ve firmě, zaryté feministce. Proti takové převaze natěšených chlapů jí ale nezbývalo nic jiného než tichý odpor a demonstrativní otočení pracovního stolu směrem k oknu s výhledem na Skytower.

Včera byla v práci na inspekci HR manažerka z mateřské společnosti. Náhodně na kalendář narazila a byla naprosto zhusena. Okamžitě svolala oba nejvyšší a nekompromisně nařídila likvidaci. Následně dostal vynadáno Michal a kalendář musel sundat.

Miss June je další, kdo firmu opouští. Michal zatím zůstává...

Michal nastupoval v únoru do sice neprosperující, zato slibně se rozrůstající firmy. Poslední dobou však chodí domů se slovy Tak je nás zas o jednoho míň.

Začalo to asi před měsícem, kdy došlo ke sloučení s jedním telekomunikačním gigantem. První na řadu přišla stařičká účetní. Ve velké společnosti je vlastní účetní oddělení, tak proč to tříštit. Následoval ji kolega Project Manager. Prý se víc vyplatí externí firma najímaná jen na určité zakázky, než jeden stálý zaměstnanec. Netrvalo dlouho a ani pro dalšího člověka, tentokrát z vedení, už práce nebyla.

Druhá vlna odpadla jaksi vlastním přičiněním. Kolegyně švédka, která sem přišla před rokem z Mexico City, se stěhuje do Sydney. Další kolega to vždycky strašně flákal, do práce chodil čím dál méně, až se na to jednoho krásného dne vybodnul úplně. A jelikož byl velkým vzorem druhého programátora, tak odešeli spolu.

Další týpek udělal čas od času nějaký průser. Poslal klienta do háje nebo zveřejnil tajné informace. Za poslední prohřešek dostal za trest tři týdny neplaceného volna, aby o tom mohl přemýšlet. Nelenil, popřemýšlel a našel si jinou práci.

Kolega motorkář by v práci zase strašně rád zůstal, ale asi půjde sedět. Nedávno se proháněl na své mašině dvousetkilometrovou rychlostí po dálnici (nejvyšší povolená rychlost na NZ je pouhá stovka), nedbal na houkající policajty, kteří ho pronásledovali, ani na vrtulník, který se nad ním výstražně vznášel. Až přehrazená dálnice několika policejními auty ho donutila zastavit. Příští týden má soud.

Mezi CEO a GM to nebezpečně vře. Vypadá to, že se asi o společné vizi nedohodnou a jeden z nich to zabalí. Michalův přímý nadřízený se chystá v červenci na několika týdenní dovolenou do států. Prý tam nezůstane, ale člověk nikdy neví. Z původních šestnácti jich tedy dnes zbývá asi šest.

Za posledních čtrnáct dnů Michal dostával do práce několik balíčků týdně. Měly to na svědomí jednak moje narozeniny a jednak Šárky potřeba zimního nedostatkového oblečení. Od zbývajících kolegů si proto vysloužil posměšné označení pašerák kokainu vulgo Pošťák. Osvědčil se, možná se nám to časem bude hodit...

Pták kiwi je miláčkem všech novozélanďanů. Je všude od triček počínaje až po mince konče. S jedinou výjimkou, ve volné přírodě už běhá jen pár párů...

My jsme se za kiwim vydali do zoo. Narazili jsme na něj v pavilonu, kde zrovna předváděli místní faunu, sovu, papouška, jednoho přerostlého holuba a nějakou ještěrku. Na závěr ošetřovatelka odklopila vykotlaný pařez, pod kterým se choulil malý kiwi. Vypadal dost zmateně, chvíli se potácel kolem, pak bušil hlavou do domečku, ale nemohl se do něj dostat. Začal panikařit a pobíhat sem a tam. Tak ho čapla a narvala zpátky do pelíšku. Znatelně se mu ulevilo a už ani nevykoukl. V duchu jsem si říkala jak je možné, že tohle přitroublé zvíře ještě nevymřelo.

Křivdila jsem mu, kiwi je totiž noční živočich. Chudák měl zrovna půlnoc a my ho vzbudili. Jinak je to ale docela roztomilá chundelatá koule, která je navíc ohromně statečná. Snáší největší vejce v porovnání ke svému tělu na světě. Má celých 20% váhy samičky! To je jak kdybych místo tříkilové Šárky porodila desetikilového drobečka, uff!

Další kiwiové byli ve speciálním pavilonu. Aby z nich návštěvníci něco měli, tak jim přes den simulovali noc, jednoduše zhasli světlo. Kiwíci na léčku skočili a bezstarostně si ťapkali mezi stromy a čmuchali, kde by zbaštili jakého červa. Hloupé je, že na rozdíl od nich, člověk ve tmě prd vidí, takže jsme jen mohli odhadovat, jak vlastně vypadají a kolik jich tam je.

Nejvíc kiwiů jsme si nakonec užili v dárkovém obchodě, kde jich byla plná skříň. Sice plyšových, zato někteří pískali jako opravdoví kiwi, kiwi, kiwi :-)

Včera se princezna rozhodla, že opět trochu pohne se svým vývojem. A povedlo se jí to náramně!

Začala chodit. Nemyslím tím ale ty první nesmělé krůčky kolem nábytku nebo s mámou za ruku, které končívaly kecnutím na zem. To ne, ty už máme pár týdnů za sebou. Začala opravdovsky chodit! Jen tak, z ničeho nic, sama od sebe, prostě překvápko jako hrom... Postavila se o zeď a vydala se k oknu, chvíli koukala ven, zašla k počítači, pak nabrala směr máma a uprostřed místnosti se zastavila. S pocitem absolutní převahy se na mě dlouze zadívala a z jejích očí jsem četla To zíráš mámo, co?? Měla pravdu, zírala jsem.

Nechápu, jak to zvládla. Vžďyť ještě den před tím udělala pár kroků a už seděla na zemi. Určitě to potvůrka musela někdy někde potají trénovat a vytasila se s tím až teď, když to má bravurně zvládnuté. Takže opět zvítězila. Už ani skóre rodiče vs. Šárka nepočítám, myslím, že těžce prohráváme... :-)

A kdyby se Vám moje povídání zdálo jen jako pouhé přehánění neobjektivní milující matky, zkontrolujte si tohle video :-)

K pečení chleba jsem se chystala snad od té doby, co jsme sem přijeli. Jenže nejdřív chybělo nádobí, pak recept, suroviny, průběžně odvaha, čas a nálada, prostě hromada komplikací.. Až včera jsem pocítila, že nastala ta pravá chvíle na můj experiment.

Co se týká teorie, měla jsem to nastudováno výborně. Na internetu jsem našla fůru receptů, konzultovala jsem to s maminkama, prolistovala jsem příslušnou knihu... Jenže praxe se od teorie značně liší. Pominu-li fakt, že bohužel nepatřím ke zdatným kuchařkám, scházela mi řada potřebných ingrediencí. Ve většině receptů přidávali ocet, který mi doma nevedem, nebo pivo, které sice občas míváme, ale nedávno jsme ho narvali i s plechovkou do kuřete a upekli, takže taky smůla, o slunečnicových a jiných semínkách na vylepšení chutě ani nemluvě... To by se ale všechno dalo ošidit, případně dokoupit, horší je to tu s moukou. K dostání je jen standart, self-raising a high grade , což je k výrobě chleba žalostně málo..

Nicméně jsem se nedala odradit, našla nejzákladnější recept, zaměnila žitnou mouku za pšeničnou hrubou a vrhla se do pečení. No a výsledek byl nad mé očekávání :-)

Mam dokonalou zenu. To samozrejme vim uz davno, ale dnes me v tom opet utvrdila - upekla bochnik vyborneho chleba! Proc se nad tak banalni veci rozplyvam? Pokud jste nekdy byli delsi dobu v zahranici asi vam neuslo, ze klasicky hutny cesky chleb s krupavou kurcickou prakticky neni mozne sehnat. Francouzi maji krupavou kurcicku a uvnitr vatu, na vychod od rodne hroudy zase maji hutne cosi ovsem bez kurcicky. Anglicani, americani a novozelandani pak pojem "chleb" zcela dorazili temi svymi toustovymi a sendvicovymi blivajzy v igelitu, ktere neplesnivi, netvrdnou a nijak nechutnaji. Takze chleba se stal jednou z veci, po kterych se mi uz po par tydnech zacalo styskat. Nedavno jsem dostal tip na italske pekarstvi na Dominion road, kde pecou normandsky chleb pry podobny tomu ceskemu. Sice stoji vydridusskych $5.40, ale mozna ho jednou dojdu okostovat. I kdyz ted uz nemam tu spravnou motivaci, protoze ode dneska je chlebova krize zazehnana a moje zena je jeste o fous nepostradatelnejsi, protoze umi tohle:

Nedávno jsem se zmiňovala o bohatém jídelníčku malých kiwíků. S pitím je to tu úplně naopak.

Výlučné kojení je doporučeno do čtyř, resp. šesti měsíců. Pak nastupují příkrmy a s nimi i umělé mléko. Potud stejné jako v Čechách. U nás pak řada doktorů a maminek doporučuje pití různých ovocných šťáviček, popř. čajíčků. Nikdy jsem nepochopila smysl, takže toho byla Šárka ušetřena. Tady by takovou myšlenku měli za zcela kacířskou. Pokud má dítě žízeň, dejte mu vodu, tak zní heslo Plunketu. Místní výzkumy totiž ukazují, že pití téměř čehokoli škodí zoubkům. Dokonce ani mléko by se nemělo pít kdykoli ho dítě vyžaduje, ale jen třikrát denně po jídle. Jde to až tak daleko, že by mrně němělo moc dlouho sosat z lahvičky, protože to už prý malý kazizoubkové útočí... Recept na spokojené dítě se zdravým chrupem zní: Třičtvrtě litru mléka nalejte do chřtánu řvoucího caparta v co nejkratším možném čase, maximálně však na tři pokusy, po zbytek dne jim stačí obyčejná voda z kohoutku.

Od minulého týdne má princezna rýmu. Protože mléko údajně zahleňuje, zkusila jsem jí nabídnout čistou vodu. Z jejího udiveného a zhuseného pohledu jsem ale pochopila, že už to nemám opakovat. Nedala jsem se odradit a vyzkoušela ještě heřmánkový čaj. Nemůžu říct, že by jí moc chutnal. Spíš byla překvapená, co to na ní furt zkouším a tak kousek ze zvědavosti vypila.

Jen co se vyléčíme z rýmy, najedeme opět na osvědčené mléko. Ať si na mě klidně koukaj novozélandské i české maminky divně, nám prostě vyhovuje nejvíc.