Kiwi aneb hlavou dolů

Pták kiwi je miláčkem všech novozélanďanů. Je všude od triček počínaje až po mince konče. S jedinou výjimkou, ve volné přírodě už běhá jen pár párů...

My jsme se za kiwim vydali do zoo. Narazili jsme na něj v pavilonu, kde zrovna předváděli místní faunu, sovu, papouška, jednoho přerostlého holuba a nějakou ještěrku. Na závěr ošetřovatelka odklopila vykotlaný pařez, pod kterým se choulil malý kiwi. Vypadal dost zmateně, chvíli se potácel kolem, pak bušil hlavou do domečku, ale nemohl se do něj dostat. Začal panikařit a pobíhat sem a tam. Tak ho čapla a narvala zpátky do pelíšku. Znatelně se mu ulevilo a už ani nevykoukl. V duchu jsem si říkala jak je možné, že tohle přitroublé zvíře ještě nevymřelo.

Křivdila jsem mu, kiwi je totiž noční živočich. Chudák měl zrovna půlnoc a my ho vzbudili. Jinak je to ale docela roztomilá chundelatá koule, která je navíc ohromně statečná. Snáší největší vejce v porovnání ke svému tělu na světě. Má celých 20% váhy samičky! To je jak kdybych místo tříkilové Šárky porodila desetikilového drobečka, uff!

Další kiwiové byli ve speciálním pavilonu. Aby z nich návštěvníci něco měli, tak jim přes den simulovali noc, jednoduše zhasli světlo. Kiwíci na léčku skočili a bezstarostně si ťapkali mezi stromy a čmuchali, kde by zbaštili jakého červa. Hloupé je, že na rozdíl od nich, člověk ve tmě prd vidí, takže jsme jen mohli odhadovat, jak vlastně vypadají a kolik jich tam je.

Nejvíc kiwiů jsme si nakonec užili v dárkovém obchodě, kde jich byla plná skříň. Sice plyšových, zato někteří pískali jako opravdoví kiwi, kiwi, kiwi :-)