Kiwi aneb hlavou dolů

Před 143 lety dorazila asi stovka našich krajanů na Nový Zéland a založila tu vesničku Puhoi. Jejich potomci jako správní patrioti si tu hýčkají staré tradice a každoročně pořádají oslavu na počest tohoto památného data. A jelikož se nám po Čechách občas stýská, nemohli jsme si tuhle příležitost nechat ujít.

Jela jsem do Puhoi s naprosto zcestnou představou, že se setkám s Čechy, popovídáme si v rodném jazyce a poreferuji o současném dění doma. Uznávám, že to bylo dost naivní. V polovině devatenáctého století vlastně ani Čechy nebyly, nýbrž jedno velké Rakousko-Uhersko. Takže i směsice lidí, která sem tenkrát dorazila, mluvila převážně německy. Česky tu dnes neumí nikdo, přesto si můžeme na místním malinkatém muzeu přečíst cedulku Vítáme Vás v Puhoi.

Oslava byla docela milá. Starousedlíci přišli v krojích a někteří si dokonce zatancovali za zvuků dechovky ze starého magneťáku. I Šárka se zapojila do kola a ohromně se jí to líbilo. Podávalo se malé občerstvení a společensky se konverzovalo.

My se Šárkou jsme se ještě stihli vyřádit na dětském hřišti, dát si čaj v místní hospůdce, kde měli zrovna sraz motorkáři, najíst se ve vyhlášené sýrárně a nakonec si na zahradě vedle restaurace zahrát fotbal.

Na jeden červnový víkend příští rok už máme plán. Zajedem se podívat na oslavy založení osady a zavzpomínáme na Šárky první bouli a odřený nos z pádu na beton v Puhoi.