Kiwi aneb hlavou dolů

Včera se princezna rozhodla, že opět trochu pohne se svým vývojem. A povedlo se jí to náramně!

Začala chodit. Nemyslím tím ale ty první nesmělé krůčky kolem nábytku nebo s mámou za ruku, které končívaly kecnutím na zem. To ne, ty už máme pár týdnů za sebou. Začala opravdovsky chodit! Jen tak, z ničeho nic, sama od sebe, prostě překvápko jako hrom... Postavila se o zeď a vydala se k oknu, chvíli koukala ven, zašla k počítači, pak nabrala směr máma a uprostřed místnosti se zastavila. S pocitem absolutní převahy se na mě dlouze zadívala a z jejích očí jsem četla To zíráš mámo, co?? Měla pravdu, zírala jsem.

Nechápu, jak to zvládla. Vžďyť ještě den před tím udělala pár kroků a už seděla na zemi. Určitě to potvůrka musela někdy někde potají trénovat a vytasila se s tím až teď, když to má bravurně zvládnuté. Takže opět zvítězila. Už ani skóre rodiče vs. Šárka nepočítám, myslím, že těžce prohráváme... :-)

A kdyby se Vám moje povídání zdálo jen jako pouhé přehánění neobjektivní milující matky, zkontrolujte si tohle video :-)