Kiwi aneb hlavou dolů

Když jsem se někdy kolem března dozvěděl, že v Aucklandu existuje jakýsi Česko-slovenský klub, představil jsem si tlupu starců a stařen nad hrobem, kteří se pravidelně párkrát do měsíce sejdou v klubovně ověšené českými vlajkami, za zvuku polky tam šaškují v krojích a špatnou češtinou vzpomínají na dlouhou cestu lodí přes oceán. Takový spolek nás samozřejmě pranic nelákal. Jenže to jsme nevěděli že naše představy nemají s realitou pranic společného - členové CSclubu jsou převážně lidé ve věku kolem 20 až 30 let (plus mínus), na Zéland přišli před pár měsíci až lety a hodlají tu zůstat buď napořád nebo přinejmenším ještě dost dlouho, tzn. minimálně dalších pár měsíců až let. Obecně je to dost nesourodá sebranka, které na první pohled spojuje jen jejich mateřský jazyk a bydliště někde na Novém Zélandu.

Celkem brzo jsem ale zjistil, že lidi se kterými jsem si povídal víc než obvyklé jak se jmenuješ, jak dlouho už jsi na NZ, kde bydlíš a odkud jsi mají společného mnohem víc než se na první pohled zdá. Spousta csklubovníků před odjezdem na NZ hodně cestovala, vesměs jsou to optimisti, i když ne nutně kdovíjací extroverti. Většinou se i na svět dívají z podobné perspektivy - od nikoho tu například neuslyšíte, že z Prahy na Krétu je to daleko a že dostat se tam je příliš náročné. Evropa viděná ze Zélandu je totiž táááákhle prťavá. Samozřejmě nejde jen o geografii - bydlení dvacet tisíc kilometrů od svého původního doma člověku změní pohled na život ať chce nebo ne.

Akcí CSclubu se podle předsedy Mirka během minulého roku zúčastnilo něco kolem 300 různých lidí. Samozřejmě ne všichni najednou - na horách nás bylo kolem padesáti, na výletě do Puhoi sotva deset. Největší sešlostí bývá letní Guláš párty (leden/únor), kde se prý posledně sešlo skoro 200 čechoslováků, jejich partnerů a dětí. Různé akce se konají tak jednou za měsíc, dva a účast pochopitelně není poviná :-)

Takže jestli se do Aucklandu chystáte alespoň na pár měsíců a chcete si čas od času poklábosit česky, přijďte na nějakou CSclubovou akci. Pokaždé je tam někdo poprvé a ani všichni ti co už zde jsou dlouho se vzájemně neznají, takže nemusíte mít obavy že tam budete "cizí" :-)

Priznavam ze clanek o Philips Aquatic Centre jsem psal uz minuly tyden. Ted bych se na tak banalni popis jednoho bazenu asi nezmohl. Nemusite se citit podvedeni - dneska jsem tam byl znova. Bohuzel. Dobre jsem si zaplaval, relaxoval v saune, pohodicka jako vzdycky. Neco pred devatou nas plavcik vyhnal s tim ze uz je cas jit koukat na zapas All Blacks proti Japonsku, coz byla pochopitelne jen zaminka, protoze stejne v devet zaviraji. Dnesni prekvapeni me cekalo na parkovisti - moje auto, rozbite okynko, hromada skla, bunda fuc, fotak fuc (byl v bunde), batuzek fuc, skoro deset let stary svycarsky nozik taky fuc (byl v batuzku). Slecna plavcikova se dusovala, ze auto tu nikdy nikomu nevykradli a dneska ze udelali rovnou tri. Taky se pry ztratilo nekolik tasek lidem u bazenu a vubec, vypadala nestastne, zmatene a vydesene. Na takovy veci tu nejsou zvykli. Volal jsem policajty, z nejakyho duvodu jsem byl spojen na sluzebnu ve Waitakere, coz je asi 20km na zapad, byl jsem prepojen do Avondale, kam spada misto cinu, policajt mi narovinu rek, ze jestli na tom trvam tak prijedou, ale ze tam stejne nebudou nic platny (coz bych i pochopil) a nebude to driv jak za tri hodiny (coz nechapu). Tim predstaveni skoncilo. Takze mi zbyva secist ztraty - fotaku je skoda protoze byl docela drahej, bunda me stve protoze nebudu pristi tyden mit v cem jet na hory, v batuzku nic moc nebylo, snad jen ten nozik - sice po letech tupej, ale mel jsem ho rad. Jednou jsem ho zalozil, strasne dlouho postradal a teprve po vic nez roce ho opet zcela nahodou objevil. To bylo radosti! Dneska se nase cesty definitivne rozdelily. Skoda... No a nakonec okynko - to zas bude penez! Navic tajne doufam ze oprava nebude trvat tak dlouho jako u nedavne patalie s motorem.

Ale jak se rika vsechno zle je k necemu dobre:

• Jsem vylecen z pocitu ze na Zelandu je 100% bezpecno. Neni. Je tu sice mnohonasobne bezpecnejc nez v Evrope, ale nejaka ta svine se vzdycky najde. V Hendersonu pry pred nedavnem zacaly zahadne mizet zelezne poklopy z kanalu...
• Uklidil jsem a vyluxoval auto - uz davno to bylo potreba, ale teprve hromady strepu vsude na podlaze me donutily odnest vysavac do garaze a dat se do prace.
• A konecne - slecna placikova mi dala pet volnych vstupenek do bazenu, pry abych na ne nezanevrel :-)

Konec predstaveni. Tak se prestante smat a pekne mi do komentaru napiste ze jsem blbej a dobre mi tak.

Dal jsem se na sport. Máme tu pěkné Philips Aquatic Centre s plaveckým bazénem, saunou, párou, obří skluzavkou, bublinkovou koupelí, masážním bazénkem a hlavně s věhlasným vlnobitím ve Wave Poolu. Mimochodem mají i pěkný web, sice ve flashi, ale hezky bublá :-)

Do Wave poolu jsem vlezl minule - je to o utopení. Dělají tam v poměrně svižném tempu vlny víc jak půl metru vysoké a není jednoduché je přežít bez kompletního průplachu hlavy chlorovanou vodou. Až pozdě jsem pochopil proč skoro všichni buď mají velké nafukovací kruhy nebo se drží břehu (ale tolik lidí jako na obrázku tam zdaleka nebylo). Velkou 360 degree zauzlovanou skluzavku jsem zatím nezkoušel, protože na ní zrovna jezdila parta puberťáků a já bych si mezi nima připadal jak starej fotr. Už se ale těšim až tam se Šárkou vyrazíme - tahle atrakce se jí určitě bude líbit :-)

Dneska jsem vzal za vděk plaveckým bazénem. Bylo nás tam jen pět, každý měl k dispozici svojí lajnu a nikdo do nikoho nestrkal jako v Praze v Axe. Navíc jsem si připadal tvrdě se svýma novýma plaveckýma brýlema Do pravého oka mi sice ze začátku teklo ale postupně jsem gumičku utahoval a utahoval až nakonec přestalo. Bohužel jsem to trochu přepísk takže ještě teď mám rudé vytlačené kruhy kolem očí a vroubek od gumy kolem dokola hlavy. Snad to do pondělka sleze a nebudu v práci strašit kolegy.

Po náročném sportovním výkonu jsem šel relaxovat do sauny. Dal se se mnou do řeči mladý číňan a bla bla bla a odkud jsem a já že Česka, že to je v Evropě hned vedle Německa a jemu se rozzářily očička: "Česko to znám! Fandil jsem vám na Euro2004. Poborský, Nedvěd, žejo?" Trochu jsem se styděl. Číňan na Novém Zelandu a ví o českém fotbalu víc než já, rodilý pražák... :-)

Do Prahy jsem se strašně těšila. Představovala jsem si krásné léto, pohodu na chatě, návštěvy kamarádů, vydatnou stravu od maminky... Jenže člověk míní, příroda mění...

Minulou sobotu jsme vyrazily s našima na chatu. Plánovala jsem týdenní Havaj na Hracholuskách. Původně to k tomu směřovalo, sluníčko hřálo, babička vyvařovala, starala se společně s dědou o princeznu a já se flákala a užívala si nicnedělání. Moc dlouho mi to nevydrželo, od pondělka jsem začala pomalu otékat a červenat. U mě jev celkem častý, takže jsem si s tím nehodlala kazit náladu. Horší bylo, že ve středu ráno se osypala i Šárka. Víčka měla tak velká nateklá, že ani oči pořádně zamhouřit nemohla. A navíc byla beruška moje celá puntíkatá :-(

Máma tvrdila, že nám na půdu určitě vlezly netopejři a strašně tam kadí, z čehož máme alergii. Prý tam všechno vysmejčila, takže ničím jiným to být nemůže... Chatu jsme zabednily, nechaly napospas uprděným netopýrům a vrátily se domů.

I v Praze může být pěkně. To jsem si myslela celý jeden den, než princezna dostala horečku. V pátek jsme zašly na středisko, kde nám řekli, že Šárka má 6. dětskou nemoc. Legrační je, že kolegy děti měly to samé - vysoké horečky, pak se po třech dnech osypaly a přitom měly 5. dětskou nemoc. Zřejmě jde o updatovanou verzi..

V sobotu se Šárce přidal průjem, takže jsme vyrazily na pohotovost. Tentokrát nám sdělili, že má salmonelu. Vyfasovaly jsme nějaké prášky a poctivě se začaly obě léčit (já se přiznala ke stejným příznakům).

V pondělí jsme zašly na kontrolu k naší paní doktorce. Tentokrát diagnóza zněla jako střevní chřipka. Dneska jsme pro jistotu už nikde nebyly, kdoví co by nám ještě našli...

Možná si za to můžu sama. Vždycky všechno dopadne úplně jinak než si představuju. A já si to tady malovala moc růžově. Můj plán na zbytek pobytu je Nic neplánovat a hlavně se netěšit! Tak třeba nám tu konečně začne být líp...

Dneska měl přistát raketoplán Discovery. S kolegama jsme se v práci dohodli že takovou podívanou si nenecháme ujít, nažhavili jsme projektor, otevřeli brambůrky, popíjeli pivo a v očekávání velkolepého ohňostroje přes celý pacifik sledovali přes Internet přímý přenos na CNN. Když ale NASA nakonec oba pokusy odpískala, zklamaný Richard v narážce na kapitánku lodi poznamenal: Pche, žádná ženská nedokáže zaparkovat napoprvé!

Následně vymyslel úderné heslo k zítřejšímu biografu:
Woman drivers,
no survivors...

Na auto si na Zélandu můžete opatřit značku skoro podle svého gusta. Fantazii se kladou jen dvě meze - neměla by být vulgární a musí mít maximálně šest písmen a číslic. Protože ale šesti písmeny pořádný příběh nenapíšete, je možné si nad a pod značku ještě připsat dva řádky textu. Celá sranda stojí od $250 výš a samozřejmě se dá interaktivně zařídit přes internet včetně výběru barev, dekorací, atd.

Dobře zvolená značka může být použita jako třeba výhružka. Kousek od mé práce stál na stavbě ohromný jeřáb a tahal panely do čtvrtého patra rozestavěného domu. Svou značkou všem dával na jevo že nerad brzdí a nic si z toho nedělá:

Někteří lidé si na značku píšou svého koníčka:

Své jméno:

Případně jméno firmy:

Nebo zemi odkud přijeli:

Některé značky se přímo týkají konkrétního modelu auta:

Nebo jebo barvy:

Také ke Cadillacu v barvách americké policie patří odpovádající značka:

Svou profesi na značce inzeruje i Doktor Zub:

Ale ne vždy je třeba platit spoustu dolarů za personalizovanou značku. I ta která se fasuje automaticky při registraci může o majiteli vozu mnohé napovědět:

Jelikož není moc chytré psát na internet pravdivě o šéfech, dodavatelích nebo zákaznících, rozhodl jsem se některé články udělat viditelné jen pro registrované čtenáře. Takže pokud si chcete přečíst všechno, budete se muset zaregistrovat, sorry. Třeba tady.

1. E-mail můžete bez obav vyplnit - nikde na stránkách se nebude zobrazovat.
2. Po registraci vám nastavím právo číst chráněné příspěvky, ale bude to možná chvilku trvat. Až bude hotovo, pošlu mail. Když adresu nevyplníte tak samozřejmě budete mít smůlu :-)
3. Pokud čtete blog přes RSS, tak do URL přidejte &log=jmeno&pwd=heslo
   
   Pokud netušíte co předchozí věta znamená tak to nejspíš vědět nepotřebujete :-)

A kdybyste s registrací měli nějaký problém, tak mi buď napište mail nebo vložte komentář do diskuze pod článkem.

Tak jsem zpatky z toho naseho prtaveho hlavniho mesta. Opet jsme cely den stravili ve vertne serverovne, takze jsem z turistickych atrakci skutecne nic nevidel. Meli jsme na miste byt uz v pul devate, takze jsem musel vstavat v pul osme! Hruza!!! Samozrejme jsem to nestihnul a Mike a Karen na me museli necelou ctvrthodku pockat. No stanou se horsi veci. Treba ze Mike, ktery priletel z Panasasu z USA a mel nam to diskove pole predvest, vubec netusil ktera bije. Byl uz od vcerejska strasne nervozni a nakonec se priznal ze tohle je jeho prvni zahranicni sluzebni cesta a rovnou k takhle vyznamnemu zakaznikovi. Protoze se mu to ani po pul dni snazeni nepodarilo zprovoznit tak propadl nefalsovane depresi a kdyz jsem ho slysel telefonovat s manzelkou tak ji rikal ze snad radsi pujde skocit z mostu... Doufam ze to nemyslel vazne. Navic nevim jestli jsou ve Welly dost vysoky mosty :-)

Kazdopadne jsme v tom fukejri stravili cely den a Weta stale nema svych draze zaplacenych 24 terabajtu na KingKonga. Ve ctyri pak volal Chris, ze je taky ve WLG a ze za nama prijede. "Ale my za pul hodiny odjizdime" Ch:"To nevadi to nevadi, urcite uz mate vsechno hotovo, ne?" Ja:"No prave ze vubec nic." Ch:"Uh? Eh! Cvak."

Za chvilku skutecne prijel a po novozelandsku se ptal "How's it going?" Kdyz jsem mu odpovedel "Bad, too bad" tak jsem ho zcela vykolejil, protoze takovouhle odpoved kiwiaci nikdy nepouzivaji. Radsi jsme si sli uvarit caj a kafe a ja mu vypravel o vsech problemech ktere jsme s Panasasem za posledni dva dny zazili, popsal vsechny otravne nedomyslenosti a nedostatky a ujistil ho ze bych si nedovolil tenhle system nekomu nabizet. Chvili na me koukal jak vyvorana mys a pak septem pravil:"Hlavne o tom nikde nemluv, v Aucklandu mame dalsiho potencialniho zajemce".

Chris je vubec clovek kterej dokaze zkomplikovat uplne vsechno. Fakt! I tak jednoduchou vec jako je cesta taxikem na letiste. Kdyz jsme byli asi v pulce cesty, tak mi volal "Vy jste mi ujeli! Vy jste na me nepockali!!!" Chvili jsme se s nim hadal jestli chce opravdu jet s nama kdyz pred par hodinama priletel, ale on pry ze jo, tak jsme to otocili a vratili se pro nej. Kdyz nasednul, tak se ridic ujistoval ze opravdu chceme na letiste a Chris zpanikaril:"Na letiste?!?! To jste meli rict! Ja myslel ze jedete do hotelu!!!" No na zabiti...

Pak uz jen cesta letadlem, ktera zacala cekanim na runwayi a slovy kapitana:"Venku to moc fouka, nemuzeme vzletnout". Za cca ctvrt hodiny to z niceho nic vokouril na plny pecky, letadlo sice stezi udrzel na draze, ale vzletli jsme. Hned par metru nad zemi to s nama pekne zamavalo (slabsi povahy uz do foroty strachem umiraly) a po par sekundach neuveritelneho drncani a nadskakovani jsme se propadli do nejake turbulence a to uz jsem si i ja, flegmaticka povaha, pomyslel ze je tutove po nas. Mam takovy tuseni, ze timhle letadlem predtim priletel Chris takze jeho "spirit" zde byl stale patrny...

Poslali me nasluzebni cestu do Wellingtonu do firmy Weta Digital, ktera vyrabi pocitacove efekty do filmu. Cestu zarizoval popleta Chris ve svem kovbojskem stylu - nejdriv nam koupil jen letenky z Wellingtonu do Aucklandu. Taktne jsem ho upozornil ze nejdriv musime nejak dostat tam, abysme pak mohli letet zpatky. Namitku po chvili uznal a letenky dokoupil. Dal me zajimalo ve kterem hotelu ze mame rezervaci. "No jak bych ti to rekl ... Karen ma rezervci v Ibisu, ale pro tebe tam uz nebylo misto. Ale nezoufej, jsi na waiting listu!" No super - takze v pulce zimy budu v cizim meste spat pod mostem, protoze muj drahy sef nedokazal vcas rezervovat hotel. Kolega Richard mi nabizel kontakt na sveho kamarada, ale rikal ze bych k nemu musel prijit brzo odpoledne, "on vecer bejva vozralej". Jen pro jistotu jsem si ten telefon napsal... Pak jeste probehla kratka epizodka kdy jsem dostal vynadano ze jsem nezaridil prevoz nejakeho harampadi (teda chci rict diskoveho pole za pul milionu dolaru) z Telecomu do Wety aniz bych predem tusil ze jsem to zaridit mel. Proste Chrisovina ve sve nejcistsi podobe.

Dneska rano hura na cestu! Schvalne jsem zavolal taxika ve kterem je mozne platit kartou, protoze moc hotovosti u sebe nenosim. A samozrejme ze se na letisti ukazalo, ze ma v kartostroji slabe baterky a chtel penize na ruku. Grrr. Letadlo jsme v pohode stihnuli, takze jsem se tesil na vydatnou palubni snidani. Jako na potvoru ale kazdemu naservirovali jen jednu mikroskopickou susenku. Grrr.

Ve Wete uz nas netrpelive ocekavali. Dorazili jsme zrovna v poledne, takze misto prace rovnou smer obed! Jo jo, novozelandska "pracovitost" ma i sve svetle stranky :-) Po obede, poledni pauze a nezavazne konverzaci jsme se konecne zavreli v serverovne a jali se skladat Panasas Storage Cluster o kapacite 24 terabajtu. Pri zalohovani na diskety by jich bylo treba zhruba 18 milionu... Weta ma v serverovne spoustu technickych vymozenosti. Me nejvic dostala klimatizace - ze tam bude zima a hluk mi bylo predem receno. Ale ze tam bude foukat ledovy vitr jak na horach a do toho kraval jak kdyz startuje letadlo to jsem vazne necekal. Asi pul hodiny jsem si vydrzel hrat na tvrdaka, ale kdyz se mi v uchu usadila prvni kroupa vymeknul jsem a nasadil si nabizena hluchatka. Pak uz to slo jako po masle, disky jsme slozili, kapesniky mi jeste nedosly a omrzliny na rukach snad nejak rozhybu.

Vecer me cekal souboj s hotelem o volnou postel (vyhral jsem) a pak uz jen vyrazit za zabavou a parit az do rana! Podle pruvodce to v noci nejvic zije na Courtenay Place. No nevim - nejvic tam zije tak maximalne cinanu. Kazdopadne stravit noc v Noodle baru a snazit se hulkama jist cinskou polivku me moc nelakalo. Dobra pulka hospod a restauraci v okoli byla zavrena, takze jsem opet vytasil pruvodce a hura do pristavu! Ke Queens Wharf vede celkem hezka drevena lavka lemovana nemene drevenymi artefakty. Fotka nebude, byla noc a lilo jako z konve. Nojo, jenze vsechny hospody na konci lavky byly k memu prekvapeni taky zavrene! Copak jsou welingtonani tak nespolecensti??? Posledni pokus - v pruvodci hledam youth hostel. Kolem prece vzdycky byvaji hospudky plne batuzkaru! Hadejte jak to dopadlo? Youth Hostel jsem nasel, Youth Pub taky, zidle na stolech, zhasnuto, mriz. V utery vecer se proste na pivo nechodi a basta. A zrovna dneska bych si ho byl dal. Takze jsem zapadnul do jednoho z mala otevrenych skoro-fast-foodu Nando's a dal si velkou porci kurete s velkou hromadou ryze. A za pul hodiny jeste jeden velky nasup - kdyz uz jsem se dneska nevozral, alespon jsem se dokonale prezral ;-)

Další den...

Život v Aucklandu je docela prima. Svěží vzduch, modrá obloha, průzračné moře, spousta zeleně, baráček se zahrádkou.. Prostě idylka. Jenom jedno mi vadí, strašně se mi stýská. A tak jsme se vypravily se Šárkou na prázdniny do Čech.

Předodjezdové dny jsem si řádně užila. Jednak stávkovali zaměstnanci letiště a jednak se mi začalo předčasně stýskat po Michalovi a Aucklandu vůbec, což jsem řešila bojkotem balení. Nakonec jsme se všichni umoudřili, letištníci začali ve středu opět pracovat a já si tři hodiny před odjezdem zabalila.

Na letiště jsme vyrazili na poslední chvíli. Michal říkal, že tam nemá smysl moc dlouho přešlapovat, lepší je pohodlí domova. Měl by pravdu, jenom kdyby let neposunuli o hodinu dřív... Když jsem si při příchodu všimla, že odlétám za dvacet minut, trochu jsem zpanikařila. Neměla jsem zaplacený povinný poplatek, odbavená zavazadla, vyplněné jakési formuláře.. No hrůza. Ani jsem se pořádně nestačila rozloučit s Michalem a už jsem pádila se Šárkou v náručí spletitými chodbami k letadlu.

Moje panika byla nakonec úplně zbytečná, dorazily jsme pět minut před výzvou k nalodění :-) Šárka byla v dobrém rozmaru, bylo to celé akční, což ona ráda. Navíc byla středem pozornosti, všichni se na ni usmívali, mávali a několikrát dokonce zapózovala kamerám nadšených Japonců.

Ani první část cesty nebyla nejhorší. Bylo pořád co zkoumat, já jsem měla v batohu hromadu hraček a hlavně ještě dostatek energie na krocení divé zvěře/Šárky. Těch prvních dvanáct hodin jsme zvládly celkem slušně.

Na letiště v Soulu jsme dorazily v sedm ráno. Zalezly jsme do dětského koutku a nehly se odtud několik hodin. Princezně se tam ohromně líbilo, byly tam všemožné atrakce a hlavně tam pendlovaly zástupy dětí. Korejci mají mrňata moc rádi, takže ani tady Šárka nedostatkem obdivovatelů netrpěla. Jenom jedné uklizečce se nezavděčila. Pokaždé, když zaklekla a smejčila pod prolejzačkama, tak se jí princezna pěkně vysmála. Nevím proč, ale odjakživa jí přijde ohromně legrační, když na ni někdo špulí zadek. Tu nebohou paní dorazila, když se nadšeně vrhla do hromady čerstvě zametených smetíček a chtěla je roznosit rovnoměrně po místnosti. Její stěhovací pudy převládly nad mým varováním, tak nezbývalo nic jiného, než ji čapnout, narvat do kočárku a rychle odklusat, než dostanem koštětem po hlavě...

Odpoledne jsme se konečně nalodily do letadla. Doufala jsem, že zbytek cesty nebude tak zlý. Mýlila jsem se.. Spánek mi po těch třiceti hodinách krutě scházel. S nadějí jsem sledovala obrazovku, kde občas promítli naše letadlo nad mapou světa, ale žadné povzbuzení mi to nepřineslo. Právě naopak. Uznávám, že v Mongolsku a nad Sibiří toho moc není, ale vidět několik hodin na mapě jenom Ulanbátar je dost depresivní. Kdybychom nepřiletěli do Prahy na čas, přísahala bych, že jsme to vzali dvakrát kolem světa.

Po deseti krušných hodinách jsme se vypotácely z letadla, vyzvedly si zavazadla a vydaly se směrem k východu. Jelikož jsem měla dva kufry, jeden kočár, jedno dítě a jen dvě ruce, musela Šárka ťapat po svých. Rodičové byli tak zkoprnělí, když viděli princeznu motající se mezi ostatními cestujícími u východu, že úplně zapomněli fotit a jen němně zírali.

Cestu přes oceán jsme nakonec úspěšně zvládly. Teď nás čekají necelé dva měsíce na regeneraci a pak si dáme pro velký úspěch repete...