Kiwi aneb hlavou dolů

Poslali me nasluzebni cestu do Wellingtonu do firmy Weta Digital, ktera vyrabi pocitacove efekty do filmu. Cestu zarizoval popleta Chris ve svem kovbojskem stylu - nejdriv nam koupil jen letenky z Wellingtonu do Aucklandu. Taktne jsem ho upozornil ze nejdriv musime nejak dostat tam, abysme pak mohli letet zpatky. Namitku po chvili uznal a letenky dokoupil. Dal me zajimalo ve kterem hotelu ze mame rezervaci. "No jak bych ti to rekl ... Karen ma rezervci v Ibisu, ale pro tebe tam uz nebylo misto. Ale nezoufej, jsi na waiting listu!" No super - takze v pulce zimy budu v cizim meste spat pod mostem, protoze muj drahy sef nedokazal vcas rezervovat hotel. Kolega Richard mi nabizel kontakt na sveho kamarada, ale rikal ze bych k nemu musel prijit brzo odpoledne, "on vecer bejva vozralej". Jen pro jistotu jsem si ten telefon napsal... Pak jeste probehla kratka epizodka kdy jsem dostal vynadano ze jsem nezaridil prevoz nejakeho harampadi (teda chci rict diskoveho pole za pul milionu dolaru) z Telecomu do Wety aniz bych predem tusil ze jsem to zaridit mel. Proste Chrisovina ve sve nejcistsi podobe.

Dneska rano hura na cestu! Schvalne jsem zavolal taxika ve kterem je mozne platit kartou, protoze moc hotovosti u sebe nenosim. A samozrejme ze se na letisti ukazalo, ze ma v kartostroji slabe baterky a chtel penize na ruku. Grrr. Letadlo jsme v pohode stihnuli, takze jsem se tesil na vydatnou palubni snidani. Jako na potvoru ale kazdemu naservirovali jen jednu mikroskopickou susenku. Grrr.

Ve Wete uz nas netrpelive ocekavali. Dorazili jsme zrovna v poledne, takze misto prace rovnou smer obed! Jo jo, novozelandska "pracovitost" ma i sve svetle stranky :-) Po obede, poledni pauze a nezavazne konverzaci jsme se konecne zavreli v serverovne a jali se skladat Panasas Storage Cluster o kapacite 24 terabajtu. Pri zalohovani na diskety by jich bylo treba zhruba 18 milionu... Weta ma v serverovne spoustu technickych vymozenosti. Me nejvic dostala klimatizace - ze tam bude zima a hluk mi bylo predem receno. Ale ze tam bude foukat ledovy vitr jak na horach a do toho kraval jak kdyz startuje letadlo to jsem vazne necekal. Asi pul hodiny jsem si vydrzel hrat na tvrdaka, ale kdyz se mi v uchu usadila prvni kroupa vymeknul jsem a nasadil si nabizena hluchatka. Pak uz to slo jako po masle, disky jsme slozili, kapesniky mi jeste nedosly a omrzliny na rukach snad nejak rozhybu.

Vecer me cekal souboj s hotelem o volnou postel (vyhral jsem) a pak uz jen vyrazit za zabavou a parit az do rana! Podle pruvodce to v noci nejvic zije na Courtenay Place. No nevim - nejvic tam zije tak maximalne cinanu. Kazdopadne stravit noc v Noodle baru a snazit se hulkama jist cinskou polivku me moc nelakalo. Dobra pulka hospod a restauraci v okoli byla zavrena, takze jsem opet vytasil pruvodce a hura do pristavu! Ke Queens Wharf vede celkem hezka drevena lavka lemovana nemene drevenymi artefakty. Fotka nebude, byla noc a lilo jako z konve. Nojo, jenze vsechny hospody na konci lavky byly k memu prekvapeni taky zavrene! Copak jsou welingtonani tak nespolecensti??? Posledni pokus - v pruvodci hledam youth hostel. Kolem prece vzdycky byvaji hospudky plne batuzkaru! Hadejte jak to dopadlo? Youth Hostel jsem nasel, Youth Pub taky, zidle na stolech, zhasnuto, mriz. V utery vecer se proste na pivo nechodi a basta. A zrovna dneska bych si ho byl dal. Takze jsem zapadnul do jednoho z mala otevrenych skoro-fast-foodu Nando's a dal si velkou porci kurete s velkou hromadou ryze. A za pul hodiny jeste jeden velky nasup - kdyz uz jsem se dneska nevozral, alespon jsem se dokonale prezral ;-)

Další den...