Kiwi aneb hlavou dolů

Život v Aucklandu je docela prima. Svěží vzduch, modrá obloha, průzračné moře, spousta zeleně, baráček se zahrádkou.. Prostě idylka. Jenom jedno mi vadí, strašně se mi stýská. A tak jsme se vypravily se Šárkou na prázdniny do Čech.

Předodjezdové dny jsem si řádně užila. Jednak stávkovali zaměstnanci letiště a jednak se mi začalo předčasně stýskat po Michalovi a Aucklandu vůbec, což jsem řešila bojkotem balení. Nakonec jsme se všichni umoudřili, letištníci začali ve středu opět pracovat a já si tři hodiny před odjezdem zabalila.

Na letiště jsme vyrazili na poslední chvíli. Michal říkal, že tam nemá smysl moc dlouho přešlapovat, lepší je pohodlí domova. Měl by pravdu, jenom kdyby let neposunuli o hodinu dřív... Když jsem si při příchodu všimla, že odlétám za dvacet minut, trochu jsem zpanikařila. Neměla jsem zaplacený povinný poplatek, odbavená zavazadla, vyplněné jakési formuláře.. No hrůza. Ani jsem se pořádně nestačila rozloučit s Michalem a už jsem pádila se Šárkou v náručí spletitými chodbami k letadlu.

Moje panika byla nakonec úplně zbytečná, dorazily jsme pět minut před výzvou k nalodění :-) Šárka byla v dobrém rozmaru, bylo to celé akční, což ona ráda. Navíc byla středem pozornosti, všichni se na ni usmívali, mávali a několikrát dokonce zapózovala kamerám nadšených Japonců.

Ani první část cesty nebyla nejhorší. Bylo pořád co zkoumat, já jsem měla v batohu hromadu hraček a hlavně ještě dostatek energie na krocení divé zvěře/Šárky. Těch prvních dvanáct hodin jsme zvládly celkem slušně.

Na letiště v Soulu jsme dorazily v sedm ráno. Zalezly jsme do dětského koutku a nehly se odtud několik hodin. Princezně se tam ohromně líbilo, byly tam všemožné atrakce a hlavně tam pendlovaly zástupy dětí. Korejci mají mrňata moc rádi, takže ani tady Šárka nedostatkem obdivovatelů netrpěla. Jenom jedné uklizečce se nezavděčila. Pokaždé, když zaklekla a smejčila pod prolejzačkama, tak se jí princezna pěkně vysmála. Nevím proč, ale odjakživa jí přijde ohromně legrační, když na ni někdo špulí zadek. Tu nebohou paní dorazila, když se nadšeně vrhla do hromady čerstvě zametených smetíček a chtěla je roznosit rovnoměrně po místnosti. Její stěhovací pudy převládly nad mým varováním, tak nezbývalo nic jiného, než ji čapnout, narvat do kočárku a rychle odklusat, než dostanem koštětem po hlavě...

Odpoledne jsme se konečně nalodily do letadla. Doufala jsem, že zbytek cesty nebude tak zlý. Mýlila jsem se.. Spánek mi po těch třiceti hodinách krutě scházel. S nadějí jsem sledovala obrazovku, kde občas promítli naše letadlo nad mapou světa, ale žadné povzbuzení mi to nepřineslo. Právě naopak. Uznávám, že v Mongolsku a nad Sibiří toho moc není, ale vidět několik hodin na mapě jenom Ulanbátar je dost depresivní. Kdybychom nepřiletěli do Prahy na čas, přísahala bych, že jsme to vzali dvakrát kolem světa.

Po deseti krušných hodinách jsme se vypotácely z letadla, vyzvedly si zavazadla a vydaly se směrem k východu. Jelikož jsem měla dva kufry, jeden kočár, jedno dítě a jen dvě ruce, musela Šárka ťapat po svých. Rodičové byli tak zkoprnělí, když viděli princeznu motající se mezi ostatními cestujícími u východu, že úplně zapomněli fotit a jen němně zírali.

Cestu přes oceán jsme nakonec úspěšně zvládly. Teď nás čekají necelé dva měsíce na regeneraci a pak si dáme pro velký úspěch repete...