Kiwi aneb hlavou dolů

Přestěhovali jsme se. Náš předchozí byt nám celkem dobře sloužil rok a půl, ale už jsme chtěli změnu. Přecejen byl dost malý, studený, a taky ty dvacetileté koberce už byly docela oplzlé. Majitel nám sice už dávno nasliboval nové podlahy a izolace, ale skutek přes půl roku utíkal, takže utíkáme i my. Koncem března jsme se konečně rozhoupali najít si něco většího, zachovalejšího a ne o moc dražšího. Další skromné požadavky měla Jitka: musí to mít velkou kuchyň, velký obývák a velkou placatou zahradu. Já jsem si k tomu seznamu připsal jen malou, maličkou pracovničku.

I začali jsme hledat - hned první barák co jsme viděli bych byl bral. Zahrada sice nebyla placatá, takže by se nám Šárka možná odkutálela dolů do údolí, ale to byla tak jediná vada. Berem? Berem! Jenže chvilku před podpisem smlouvy se majitel přiznal, proč nabízí tak velký barák tak levně: "Víte je tu ještě jedna věc - sousedi v tamhletom bílém domě jsou nějací Pacific islanders a znáte to, oni jsou poměrně hluční. Navíc každý víkend pouští hudbu a paří až do rána, a ta jejich muzika duc duc duc, no já to slyším až u sebe dole pod kopcem." Ach jo, člověče, tos to nemohl říct rovnou?!

Za další měsíc a půl jsme navštívili spoustu bytů a domků. Některé celkem pěkné ale moc drahé, jiné levnější a přiměřeně odpudivější. Pak ještě byla kategorie kuriozit - o první místo se dělí rozpadlá plesnivá barabizna v Avondale s nefalšovaným řeznickým pultem místo kuchyňské linky za nehorázných $350 týdně s podobně rozpadlou plesnivou barabiznou v jinak luxusní čtvrti Pt Chevalier. Zde byla v ceně dvacetisvazková Encyclopedia Britannica ve skříni v obýváku a obsah popelnic z přilehlých pěti ulic v patře a garáži. Inzerát na tenhle dům jsem v novinách vídal ještě několik týdnů. Asi ani cena $270 týdně by nevyvážila ten všudypřítomný smrad. Viděli jsme i nefalšované maorské byty - před barákem vytuněné auto soustavně hrající maorský popík i když široko daleko nikdo nebyl, všude v domě zatemněno a zatuchlo a hlavně: v obývacím pokoji podél jedné stěny řada křesel a gaučů s výhledem na poslední model domácího kina na straně druhé. Vyvětrat a odsmradit takový byt by zabralo několik týdnů, takže takový taky neberem. U několika bytů byl majitel asiat, toho bych se trochu bál. Jsem asi xenofobní, ale o interakci s číňanama by se dal napsat celý článek. S bílými kiwiáky máme přecejen relativně společnou kulturu a člověk odhadne co od nich může čekat. Ale co čekat od asiata? Co když mu jednou nezaplatim nájem? Příjde si pro mě mafie? A navíc ten jejich konstantně usměvavý kukuč kdy člověk naprosto netuší co si číňák ve skutečnosti myslí ... radši půjdem opět o dům dál.

Nakonec jsme viděli asi 30 domů a bytů až jsme narazili na zjevení. A naštěstí jsme na něj narazili jako první, ani chvilku jsme se nerozmýšleli a hned skládali zálohu. Pravda, původně jsmě chtěli něco většího, až tu bude další dítě a tchýně a tchán, tak abysme se vešli. Taky jsem si, neskromně, vysnil tu vlastní pracovnu. No nic. Dopadlo to tak, že máme dům jen o malinko větši, o něco dražší a o řádný kus víc z ruky než ten předchozí. Vlastně jen Šárka má větší pokojíček a Jitka větší kuchyň. Na pracovničku se nějak zapomnělo :-( Poněkud nespravedlivé...

Ale je fakt že to tu má i pár výhod: máme samostatný baráček, ne jen jeden byt ze čtyř bytů, takže si můžu hrát Rammsteiny na plný koule a Jitka mě nebude moct okřikovat že ruším sousedy. Máme i samostatnou oplocenou zahrádku, takže Šárku můžeme vypustit ven a nechat jí svému osudu a nemusíme tam s ní mrznout. Na zahradě nám rostou citrony a pomeranče, takže máme přísun vlastních nechemických vitamínů.

Vevnitř máme fakt velkou novou kuchyň, dokonce s místem na mikrovlnku a nový bojler, takže už nemusíme losovat kdo se ten den bude koupat v teplé vodě. Neuvěřitelná a neobvyklá vymoženost jsou klasické mixovací vodovodní baterie, které kromě NZ a Anglie používá celý civilizovaný svět. Rozhodně netrvám na pákových bateriích, ale i to co používaly naše babičky, tedy dva kohoutky a mezi nimi jedna roura je na většinu místních domů přílišný luxus. Přesto jsem si zatím na anglický způsob mytí rukou - jednu opařit, druhou omrznout - nezvyknul.

Taky máme izolovanou podlahu! Div, luxus, paráda. V předchozím bytě jsme měli jako podlahu jen centimetr a půl široké palubky (nekecám) a na nich lino. A pod nima garáž, která si ani nehrála na utěsněnou a izolovanou. Když jsem večer zapomněl zatopit, ráno jsem si dal na držku na jinovatce. Taky tu doléhají okna a nefouká kolem nich. Neuvěřitelné! Ve starém bytě jsem utratil spoustu peněz za oblepení všech oken a dveří izolační páskou. Přecejen když vítr zvedal i těžké závěsy bylo na čase to pořešit. V koupelně máme infratopení a v obýváku krb! Jenže zatím nemáme dřevo, takže v něm máme strčená naše stará plynová kamna. Zatím! Ale jen co někomu před domem pokácím borovičku, dáme si pečné buřty. Už se těším ;-)

Bydlíme na poloostrově Te Atatu (mapa), asi 300m od moře. Velice volným Šárčiným tempem je to k vodě tak 15 minut cesty. Ovšem do centra to teď máme docela daleko (po zvětšení fotky možná v dálce najdete Sky Tower).

S pomocí kamarádů jsme se stěhovali minulý týden a dnes jsme měli
kolaudaci. Decentní! Ne jako před lety (kdo to tenkrát zažil
ten si jistě vzpomene)... možná i proto že jsem tentokrát nepozval Edu a
Danýska ;-)

Jelikož se včera informace o sněhové kalamitě a výpadcích proudu na Novém Zélandu objevily i v českých zprávách, dostáváme teď spoustu otázek, jak velkého sněhuláka jsme si postavili. Žádného :-( Ačkoliv iDnes vehementně tvrdí opak, sníh padal jen na jižním ostrově. Škoda, mohli jsme mít uhelné prázdniny :-)

V Aucklandu jen tuze foukalo a sfouklo to nějakej kabel, kterej cestou na zem štrejchnul o jinej a cosi kdesi jim vyhořelo. Asi nějaká obří pojistka. V centrálním a jižním Aucklandu pak skoro celý den nešla elektřina. U nás doma v západním AKL šla a jelikož v autě ještě pořád nemám rádio, netušil jsem do čeho ráno jedu. Sice se mi zdálo, že je dálnice trošku plnější než obvykle, ale to se občas stává. Naposledy minulý týden když ji nějaký maník přebíhal a tirák už to před ním neubrzdil. Než ho těch pár set metrů posbírali , stála dálnice tři hodiny. Včera to sice tak zlý nebylo, ale když jsem sjel z dálnice tak tam na křižovatce nešly semafory a jen uprostřed tý největší a nejnebezpečnější široko daleko stál vychrtlej policajt. Mávalo to s ním ze strany na stranu a on se mezi poryvy větru snažil řídit dopravu a nenechat se u toho odfouknout pod nějaký náklaďák. No já bych si zrovna doprostřed týhle křizovatky nestoupnul ani omylem. V práci nám sice na dieselgenerátor šly počtače, ale ne světla ani klimatizace ani internet, takže bylo celkem k ničemu tam sedět. Bohužel i krámy a restaurace byly zavřený. Ticho, tma, mrtvo. Nefungovaly ani benzínky, nejezdily vlaky, telefony byly přetížený a volání bylo potřeba několikrát zkoušet než to vůbec začalo vyzvánět.

Když už člověk narazil na nějaký otevřený obchod, tak stejně nemohl zaplatit, protože nešly kartové terminály a tady se hotovostí skoro vůbec neplatí. Já třeba málokdy v peněžence mívám víc než $10. Kolem poledne v rádiu hlásili, že bude tma ještě nějakou dobu trvat, takže většina firem pustila zaměstnance domů. Tím pádem se naprosto ucpaly všechny silnice, taky díky těm nefungujícím semaforům. Prostě masakr.

Na jižním ostrově taky foukalo a potrhalo jim to spoustu drátů. Navíc i sněžilo, takže tam teď mrznou a ani chudáci neviděj jaká je jim zima! Prej maj až mínus tři!!! Červen tady zhruba odpovídá evropskýmu prosinci. Kdo by to byl řekl, že takhle v zimě může sněžit...?

Tentokrát byl naším víkendovým cílem Monterey Park s věhlasnou sbírkou modelů a zmenšenin všeho druhu. Park leží mezi North Shore a Waitakere City, takže vlastně ještě v Aucklandu. Pro nás lenochy ideální pozice ;-)

Náš první dojem byl "ježiš to je prťavý!". Čekali jsme obrovský park - konec konců je tam jezero, tři baráky, železniční stanice a jezdí tam vlak a lodě. Místo do parku jsme ale přišli do nepříliš velké zahrady. Druhý dojem byl "je to takový oprejskaný, co?" - to když jsme se zblízka koukli na vymodelovanou vesničku. Většina baráčků by potřebovala přetřít fasádu, silnička by si zasloužila nový asfaltíček a z garážičky z pod autíčka by se hodilo vymést pavoučka. "Za tohle jsme dali po patnácti dolarech vstupného?".

Ale Ferry Building se jim docela povedl (pro porovnání i ten skutečný):

Navíc tam člověk měl příjemný pocit že mu svět leží u nohou:

Nakonec jsme v zahradě přece jen strávili i zbytek odpoledne a ještě nám to bylo málo. Jeden pavilon byl totiž věnován lodím. Šárka lodě zbožňuje a kdykoliv na moři nějakou zahlédne radostně volá Lóóóď, lóóóď, kapáň! (kapáň znamená kapitán). Tady měla lodí desítky, některé na podstavcích, některé na vodě a na některé si dokonce mohla šáhnout, což byl bezpochyby zážitek měsíce. V přízemí byl veliký bazén přímo napojený na venkovní jezero, takže lodě, všechny na dálkové ovládání, mohly plout ven a zase se schovat dovnitř jako do přístavu. Na rozdíl od venkovních modelů domků jsou všechny parníky, plachetnice i bitevní lodě naleštěné a jejich autor o nich nadšeně vypráví. Dozvěděli jsme se třeba, že stavba Titanicu mu trvala rok a že některé lodě mají zpracované i interiéry. Jitka se podivovala proč, když dovnitř stejně nění vidět. No přece proto, že starý pan konstruktér ty lodě návštěvníkům ochotně rozebírá a chlubí se stolečkama a židličkama v podpalubí. Takže dovnitř vlastně vidět je. A dokonce i s osobním výkladem!

V patře se kolem dokola táhla železnice spojující tři vesnice. Baráčky byly o poznání zachovalejší než ty venkovní. Snad díky tomu že na ně tolik neprší. Některá zákoutí byla skutečně úchvatná - třeba barabizna s rozbitým plotem a bordelem na zahradě, nebo vožralej strejček Sam co se sotva drží na nohou a čeká na vlak:

Ve druhém pavilonu byly další vláčky - tentokrát to bylo jedno ohromné kolejiště rozdělené na čtyři roční období. Ale asi to nebyla Aucklandská krajina, protože zimní čtvrtina byla zasněžená. Dokonce se za jedním kopečkem stalo tragické železniční neštěstí a na místě musel zasahovat vyprošťovací jeřáb:

Trošku stranou ještě leželo muzeum automobilů. Skutečná, velká, stará auta. Jitku a Šárku jejich okukování sice moc nebralo, ale já jsem se například dozvěděl, že Ford T se ve své době prodával za osm set dolarů a Rolls Royce, ten na obrázku, za pět tisíc. Kolik tenkrát asi stál rohlík? Asi ne padesát centů jako dnes.

Před mnoha a mnoha týdny náš rodinný tým vyhrál o dětském dnu hlavní cenu v expresním stavění něčeho z písku. Každý soutěžící dostal na pláži vyhrazené políčko metr na metr a za dvacet minut tam měl vytvořit bez jakýchkoliv pomůcek libovolnou sochu. Dvacet minut je na vykutění něčeho smysluplného fakt krátká doba, takže jsme se činili. Já jsem stavěl, Jitka dodávala materiál a hlavně odháněla Šárku, aby dílo v zápalu pomáhání nerozšlapala dřív než ho shlédne porota. Nakonec jsme v tvrdé konkurenci autíčka, kočičky, poštovní známky, atd. vyhráli s naší chobotnicí hodující na rybě. O kus dál byla ještě socha velryby (žraloka?), ale ta naštěstí nesoutěžila. Vedle ní by nikdo z nás neměl šanci.

První cenou byla poukázka na $40 do hračkářství Wooden Wheel Toys daleko předaleko, asi 40km na sever od Aucklandu. Vzhledem k této vzdálenosti jistě chápete, že nám trvalo dva měsíce než jsme se tam vypravili a kupón utratili (za dřevěný vláček a dřevěné domino - pozn. red.).

Když už jsme na celodenním výletě tak daleko od domova (určitě víc jak 50km!), necháme se kapesním průvodcem zlákat do Honey Centre, nakoupíme tři druhy medu, z nichž skutečně každý chutná jinak, nakoukneme do úlu, poobědváme a papá včeličky.

Hlavním cílem dne je Sheep World. Přicházíme právě včas, v půlce představení bodrého a tuze upovídaného farmáře, který na pódiu před hrstkou diváků zrovna dostříhal ovci. Dalším bodem je krmení jehňat - nafasovali jsme flašku s mlíkem a dudlíkem a farmář vydal poslední pokyny: Tamodtud vyběhnou, nebojte se nekoušou, flašku jim držte vysoko, připraveni? Jedééém! Načež se na nastal skopový masakr:

Další hoďku nebo možná dvě jsme okukovali zvířata, prolejzali prolejzačky, jezdili na pneumatice (Šárka sama, oba nás to neuvezlo), a poznávali stromy na naučné stezce:

To bylo ten den plus mínus všechno. Snad se zas někdy někam vypravíme :-)

Už dlouho jsme nepsali o žádném cestování, protože už dlouho jsme na žádném pořádném výletě nebyli. Jsme holt líní lenoši. Až minulý týden to na nás zas přišlo - v sobotu měla být drakiáda, ale pršelo, takže by draci zmokli. Drakiáda byla odložena na neurčito a my se místo na kopec vydali na motýlí farmu Butterfly Creek. "Farma" je vlastně jen velký skleník zařízený jako tropický prales se spoustou stromů, keřů, rybníčkem a vodopádem. Je tam vlhko a vedro a kromě osmi stovek motýlů tam žije ještě pár ptáků, rybiček a želv.

Jednou z hlavních atrakcí jsou ochočení motýli - nevím jestli je chlápek-farmář zmrazil nebo zfetoval, každopádně jich asi deset přinesl v kýbli mezi návštěvníky a každý dostal svého motýla do kterého mohl šťouchat, foukat, strkat a jakkoliv s ním pózovat a motýl nic, jen sem tam udělal líně krok nebo dva.

Ten můj byl ovšem hyperaktivní, takže po deseti minutách kdy jsem ho terorizoval přendáváním z prstu na prst, na nos na čelo a zpátky na ruku se naštval, dvakrát mávnul křídlem a doplachtil na Šárku. Ta se ovšem, místo aby byla ráda že má nový šperk, hystericky rozbulela. Asi ze strachu že jí ta nebezpečná zubatá potvora sežere. Od té doby už na motýly koukala krajně nedůvěřivě a vždycky když na mě nebo na Jitce nějaký přistál, hrozila na něj prstíkem a nešťastně se kabonila. Pomóóóc, sežere mi TO maminkůůů!!!

Kromě motýlů na farmě mají i větší zvířata - od morčat a králíků přes husy, labutě a prasata až po lamy, poníky a vláček.

Další fotky jsou v galerii U Šárky.

Jo a ty včeličky a ovečky z nadpisu? Příště... :-)

Ukradenou Mazdu nám našli. Byla sice trochu nabouraná na levém předním blatníku, ale nic vážného. Pojišťovna souhlasila že proplatí opravu, já jsem se zaradoval, ptáčci se rozezpívali a i sluníčko se na nás zazubilo. Jenže pak pojišťovák odhadl cenu opravy na čtyři tisíce dolarů, auto má cenu sotva dva a půl, takže pojišťovna couvla. Že si ho prý nechají (nehezky ho nazývali vrakem, autíčko moje milované) a vyplatí mi totální škodu. Ale to se zas nelíbilo mě - přecejen jsem do toho vrazil spoustu peněz za opravu motoru, tak bych rád aby mi ještě nějaký pátek sloužilo a ne ho vyhodit do šrotu za směšné dva tácy. Chvíli jsme se s pojišťovačkou přetahovali o slovíčka, statečně jsem čelil jejím úkladům s podstrkováním formulářů které jsem fakt nechtěl podepsat až jsme se nakonec dohodli že mi Mazdičku nechají a vyplatí mi tržní cenu bez zbytkové hodnoty vraku. Takže jsem zkasíroval 1450 dolarů, a zavolal zlatým českým ručičkám, které tu oficiálně jsou na dovolené, ale neoficiálně se živí jako ručičky autoklempířovi. Ty mi blatník za tisícovku opravily a já zas můžu drandit svým oblíbeným fárem. Díky Milane!

Když jsem ještě nevěděl že Mazdu najdou, koupil jsem si na ježdění do práce malou Hondu. Byla to výhodná koupě, takže žádný div, že hned první týden jsem musel dát tři stovky za opravu brzd. Pár dní na to se mi cosi stalo s motorem, začal strašně čoudit a dost blbě jezdit. Další peníze se mi do tý popelnice fakt cpát nechtělo, takže jsem to neřešil. Do práce zatím dojede a až jednou nedojede tak jí holt nechám na kraji silnice a budu chodit pěšky. Ovšem poté co jsem dostal zpátky opravenou Mazdu, bych se rád Hondy zbavil. Blbě jezdící si jí asi těžko někdo koupí, takže šup s ní k Milanovi. O sto šedesát dolarů později zas jezdí jako zamlada, až je mi skoro líto jí prodávat. Fuj, přece nebudu hamoun, dvě auta nám budou muset stačit! Takže jsem minulou neděli Hondu na trhu za $1250 střelil padesátiletému bulharovi co se tu zrovna tři měsíce učil anglicky a teď chce začít nový život. Jo jo, já byl vždycky obchodník - koupit za 1300, investovat do oprav 460 a prodat za 1250. Se mnou musí být radost kšeftovat :-/

Právě mi volal Jirka, světák co už všude byl, všechno zná, prohlašuje o sobě že vlastní nemovitosti po celém světě, ale já bych mu stěží uvěřil byt v Karlíně. Teď se na pár měsíců zabydlel v Aucklandu a shodou okolností si půjčil mojí malou Hondu. "Čáááu Michale, hele mám problém s tim tvým autem, teda spíš ty máš problém." Hrklo ve mě. Ukradli ho? Nabourals? Uvidíme, tak povídej ... "Ráno jsem vezl Janu do města a zaparkoval jsem u Victoria parku a když jsem se asi za tři hodiny vrátil, tak tam auto nebylo. Byla tam sice nějaká žlutá čára, asi jako zákaz stání, ale další auta tam taky stály, tak jsem ho tam nechal. Taky tam byly malinkatý cedulky s nakreslenym autobusem ale těch jsem si ráno nevšim, až teprve když jsem se tam vrátil. Já ti myslim jestli to jako nebyla autobusová zastávka, víš? Ale místa tam bylo dost, tam by se bus klidně vešel a navíc tam stály i nějaký další auta, dokonce i taxíky. Hele jeden taxikář říkal že ho možná vodtáhli, že se tam prej nesmí stát, koukej, tak snad ho nikdo neukrad, snad ho jen odtáhli." Tak se ho ptám jestli volal na policajty, tam by mu to řekli. "Ale to víš, já umim blbě anglicky. Hele zkus tam zavolat ty a dej mi vědět jestli ho dohledáš. Vona to byla stará pixla, kdo by to krad, no né, hahaha. Já už jsem tady koukal soused za pětikilo prodává Nissana tak kdyby náhodou tak ti koupim toho. Tak dej vědet jo, dík čau."

Ježiš to je vůůůůl. Nechá auto tři hodiny na zákazu stání mezi taxíkama a pak se diví že tam není. Ještě že mi velkoryse nabídl, že si ho můžu sám najít. Ale kdyžtak že mi za pětikilo koupí nějakou popelnici od souseda, takže don't worry.

Jitčina midwife nejspíš doktory bytostně nesnáší a snad i zlomenou nohu by radši léčila odvarem z muších křídel než aby šla na pohotovost. Přesto se po soustředéném nátlaku uvolila Jitku objednat na ultrazvuk. Hurá, poprvé uvidíme Kuldu! V den D jsem se trochu ulil z práce, dokonce se i oholil a na desátou jsme vyrazili do Greenlane Clinic. Maorka na recepci radiologie střídavě nechápavě koukala na nás, na počítač a na papír s pozvánkou a brblala si "ale já vás tady nemám ... kdo to objednával ... to je divný ...". Nakonec se ukázalo že Midwife Jitku sice poslala do Greenlane Clinic, ale vyšetření objednala v Ascot Clinic, Greenlane East. Těsně vedle, asi o tři kilometry.

Takže jsem ultrazvuk přeobjednal (Ascotka na telefonu: "to si děláte legraci rušit vyšetření objednané na desátou ve čtvrt na jedenáct?!"), pak hurá do práce, tvářit se že tam jsem už od rána, kopnout do sebe oběd a pak hned 25km zpátky do Greenlane abych tam byl na domluvenou půl druhou. Čekárna byla plná lidí, ale docela jim to odsejpalo. Dokonce na stěnách byly cedule "pokud zde čekáte již více než 20 minut upozorněte prosím recepční" - v česku věc naprosto nevídaná. Šárka si ani nestačila dosyta vyhrát s erárními hračkami (ty jsou v každé čekárně a kupodivu je nikdo nekrade, v česku věc nevídaná) a byli jsme na řadě. Ultrazvuk byl prostě ultrazvuk - černo-šedivo-bílé fleky, tu označené za ruku, tu za nohu a někdy i za hlavu. Navíc jsem neměl brejle, takže jsem ke stropu na monitor musel dost mžourat a Šárka se na klíně nudla a dožadovala čtení kreslené knížky o pejskovi co spadl do bláta, takže jsem z Kuldy zas tak moc neviděl. Ale byl jsem u toho a to se počítá :-)

Nakonci jsme dostali elegantní lejstro se spoustou grafů a čísel a hlavně vypálené CDčko se záběrama z ultrazvuku úplně zdarma! Teda vlastně za $40, holt spoluúčast. To je další věc v česku nevídaná ;-)

Poslední dobou se Prahou a přilehlými kontinenty šíří různé fámy ohledně naší rodiny, hlavně co se aktuálního / budoucího počtu členů týká. Abychom zamezili těmto dezinformacím a poplašným zprávám vydalo naše oddělení pro styk s veřejností tuto tiskovou zprávu a zprovoznilo k tomuto tématu celý nový server.

Děkujeme všem kdo skočili na náš malý aprílový žertík, vyděsili se a vzápětí nám volali přes půl světa nebo alespoň velkým tučným písmem psali překvapené maily s otázkami "do jaký prdele to zas jedete?!" Potěšili jste nás (oj, to jsme ale škodolibí :-)

Samozřejmě na Tchaj-wan nejedeme - jednak jsem zrovna dostal obnovené pracovní povolení a navíc jsou tu jisté další okolnosti, vzhledem k nimž by nebyl dobrý nápad dalšího půl roku strávit mezi pčíkajícíma ptákama kdesi v Asii. Takže sorry že jsme si z vás takhle vystřelili ;-)