Kiwi aneb hlavou dolů

Tentokrát byl naším víkendovým cílem Monterey Park s věhlasnou sbírkou modelů a zmenšenin všeho druhu. Park leží mezi North Shore a Waitakere City, takže vlastně ještě v Aucklandu. Pro nás lenochy ideální pozice ;-)

Náš první dojem byl "ježiš to je prťavý!". Čekali jsme obrovský park - konec konců je tam jezero, tři baráky, železniční stanice a jezdí tam vlak a lodě. Místo do parku jsme ale přišli do nepříliš velké zahrady. Druhý dojem byl "je to takový oprejskaný, co?" - to když jsme se zblízka koukli na vymodelovanou vesničku. Většina baráčků by potřebovala přetřít fasádu, silnička by si zasloužila nový asfaltíček a z garážičky z pod autíčka by se hodilo vymést pavoučka. "Za tohle jsme dali po patnácti dolarech vstupného?".

Ale Ferry Building se jim docela povedl (pro porovnání i ten skutečný):

Navíc tam člověk měl příjemný pocit že mu svět leží u nohou:

Nakonec jsme v zahradě přece jen strávili i zbytek odpoledne a ještě nám to bylo málo. Jeden pavilon byl totiž věnován lodím. Šárka lodě zbožňuje a kdykoliv na moři nějakou zahlédne radostně volá Lóóóď, lóóóď, kapáň! (kapáň znamená kapitán). Tady měla lodí desítky, některé na podstavcích, některé na vodě a na některé si dokonce mohla šáhnout, což byl bezpochyby zážitek měsíce. V přízemí byl veliký bazén přímo napojený na venkovní jezero, takže lodě, všechny na dálkové ovládání, mohly plout ven a zase se schovat dovnitř jako do přístavu. Na rozdíl od venkovních modelů domků jsou všechny parníky, plachetnice i bitevní lodě naleštěné a jejich autor o nich nadšeně vypráví. Dozvěděli jsme se třeba, že stavba Titanicu mu trvala rok a že některé lodě mají zpracované i interiéry. Jitka se podivovala proč, když dovnitř stejně nění vidět. No přece proto, že starý pan konstruktér ty lodě návštěvníkům ochotně rozebírá a chlubí se stolečkama a židličkama v podpalubí. Takže dovnitř vlastně vidět je. A dokonce i s osobním výkladem!

V patře se kolem dokola táhla železnice spojující tři vesnice. Baráčky byly o poznání zachovalejší než ty venkovní. Snad díky tomu že na ně tolik neprší. Některá zákoutí byla skutečně úchvatná - třeba barabizna s rozbitým plotem a bordelem na zahradě, nebo vožralej strejček Sam co se sotva drží na nohou a čeká na vlak:

Ve druhém pavilonu byly další vláčky - tentokrát to bylo jedno ohromné kolejiště rozdělené na čtyři roční období. Ale asi to nebyla Aucklandská krajina, protože zimní čtvrtina byla zasněžená. Dokonce se za jedním kopečkem stalo tragické železniční neštěstí a na místě musel zasahovat vyprošťovací jeřáb:

Trošku stranou ještě leželo muzeum automobilů. Skutečná, velká, stará auta. Jitku a Šárku jejich okukování sice moc nebralo, ale já jsem se například dozvěděl, že Ford T se ve své době prodával za osm set dolarů a Rolls Royce, ten na obrázku, za pět tisíc. Kolik tenkrát asi stál rohlík? Asi ne padesát centů jako dnes.