Kiwi aneb hlavou dolů

Já vím, měl jsem to napsat už dávno, ale znáte to - přes den pracuju a po nocích X-krát přenáším novorozence na kojení k mamince a zase zpátky do dětské postýlky, protože hele vole Oskare v naší posteli je místo jen pro jednoho chlapa!

Takže k věci - Oskar (jeho stránky) se narodil v pondělí 25.9. v noci a měl 3.50kg a 52cm. Porod byl, jak jinak, vcelku akční. Toho dne odpoledne, dva dny po termínu mi Jitka do práce psala mail kde se ke konci jen tak mimochodem zmínila že už hodinu má kontrakce, ale že se nemám plašit, že z toho určitě nic nebude. Dva dny po termínu! To jí tak budu věřit že je to planý poplach! V pět jsem dorazil domů a koukám že tam není Jitky auto. Nejdřív ve mě trochu hrklo, že by už honem musela do porodnice? Kdepak. Cedule v kuchyni na stole: "Jeli jsme k moři". Tak ona si rodí a přitom si trajdá po vejletech a řídí auto. Ach jo, ta moje nezodpovědná amazonka... Naštěstí holky domů dorazily jen pár minut po mě, takže jsem nestačil plně rozvinout černé myšlenky, ve kterých Jitku v zácpě na dálnici skolila drsná kontrakce a ona tam za pomoci babičky a dcery na svodidle rodí syna.

Tak príma, jsou doma, co teď? Jitka už si pomalu začala připouštět že asi skutečně rodí a uznala že je nejvyšší čas si zabalit evakuační zavazadlo do porodnice. Už někdy dřív jsme dostali příručku budoucího rodiče, kde je seznam nezbytných věcí které má taška obsahovat: oblečky pro mimino, něco na zub pro tatínka, makeup pro maminku. "Cože? Já makeup přece nepoužívám!" Jako kavalír jsem se nabídnul že ještě dojedu do obchodu aby mohla v klidu porodit, ale prej že ne. Nezodpovědnost, porod bez makeupu! Navíc když to píšou v příručce...

Šárka celou dobu usilovně koukala na Toma a Jerryho a nepřipouštěla si, že se něco děje. Babička celou dobu usilovně koukala na nás a propadala panice. To ona umí výborně :-) Něco po sedmé večer jsme je zanechali svému osudu a vyrazili do porodnice.

19:45 - Auckland hospital. Z parkoviště jsme šli ppoommaalliiččkkuu - přecejenom s novorozencovou hlavičkou skoro mezi nohama a kontrakcema co dvě minuty se chodí blbě. Na chodbě nám ochotná sestřička nabídla pojízdné křeslo, ale Jitka ho hrdě odmítla - že to prý ještě není tak akutní. Mě se to teda docela akutní zdálo, ale co, já přece nerodil, žejo.

Na příjmu porodního oddělení už o nás věděli: "Džitka Ludvig? Welcome!" Dostali jsme přidělen pokoj ("Chcete s bazénem nebo bez?") a midwife, tedy porodní asistentku. Midwife s námi byla skoro celou dobu a něco si v koutku úřadovala. Po úvodním zběžném vyšetření jsme stihli odehrát půl partie scrabblu. Ještě že kolem deváté na Jitku přišly ty pravé kontrakce a museli jsme scrabblení nechat, protože jsem drsně prohrával. Nechápu jak mohla mezi funěním a hekáním tvořit samá slova za 25 bodů a víc!

Od devíti se tedy konečně pořádně rodilo. Když jsme v Praze v Podolí před dvěma lety rodili Šárku, byla Jitka celou dobu připoutaná k "monitoru", což je složitý přístroj ze kterého lezou podrobné grafy stavu miminka i maminky, dokonce včetně takových údajů jako "aktuální tlak v děloze". Tady jsem monitor sice taky zahlédnul, ale vypadal poněkud zaprášeně. Naše midwife si vystačila malou krabičkou s reproduktorem ze kterého se ozývalo bušení miminova srdce a podle hodin na zdi počítala jestli netepe moc rychle nebo moc pomalu.

V Podolí Jitku každou chvíli někdo přišel zkontrolovat zvenku i zevnitř, tu doktor, tu sestra, dokonce i primář se stavil. Tady ne. Tady s náma midwife jen nezávazně konverzovala (tedy spíš jen se mnou, Jitka toho moc nenapovídala) a vypadala že se jí náš porod vůbec netýká. Však taky přiznala že nemá tak špatnou práci: "Většinu doby jen čekám a snažím se do ničeho nemontovat". Takový přístup k práci taky vyzkouším, jsem zvědav co na to šéf ;-) V jednu chvíli nám do pokoje chtěl vejít doktor na vizitu, ale midwife ho ještě za plentou nekompromisně vyhodila "nic od vás nepotřebujeme". Hned jsem si živě představil jak sestřička v české porodnici vyhazuje z místnosti primáře :-))

V Podolí Jitce pořád někdo radil kdy má tlačit a kdy netlačit, kdy zhluboka dýchat a jak ležet. Tady byla Jitka celá zmatená že jí nikdo nediriguje. Midwife akorát prohlásila: "Jestli chcete tlačit tak tlačte, vaše tělo dobře ví co zrovna potřebuje!". Taktiku nevměšování se porušila vlastně jen 2x - když Jitce nabídla že protrhne plodovou vodu, že by to mohlo porod urychlit. Ale jestli nechce tak že to prý nevadí, že určitě zdárně porodí i bez toho. A podruhé až v samém závěru: "Now give it a good push!" tedy "teď se do toho pořádně opřete!" A skutečně, s následující kontrakcí byl Oskar veknu. Dokonce to maminka přežila zcela bez úhony. 23:16, tři a půl hodiny od příjezdu. Slušnej čas ;-)

V Podolí nejdřív řvoucí Šárku odnesli, změřili, zvážili, očistili a na nohu jí napsali fixkou LUDVIGOVÁ a teprve pak jí dali k mamince. V Aucklandu dala midwife Oskara mamince na bříško rovnou, pak přestřihla pupečník (nejdřív mi nabídla abych to udělal já ale nemusím mít od všeho) a další dvě hodiny se zas do ničeho nemontovala. Teprve potom přišla spokojené nakrmené miminko změřit, zvážit a zkontrolovat jestli má správný počet rukou a nohou.

V Podolí si Jitku nechali tři dny, v novozélandských porodnicích maminky po porodu zůstávají tři hodiny. Pak můžou buď odjet do porodního domu (některé tam rovnou i rodí), nebo domů (i tam některé rodí). Protože tu noc se v Aucklandu na svět nedralo moc dětí, tak nás na pokoji nechali velkorysé čtyři a půl hodiny! Ve čtyři ráno jsme ale přecejen museli sbalit prcka, navléknout ho do všech bundiček a obalit všema dečkama co jsme s sebou měli. A pak šup s ním, necelých pět hodin starým budoucím otužilcem, do mrazivé jarní noci, oškrábat z auta jinovatku, na plno zatopit a hurá domů.

Babička, jak je jejím dobrým zvykem, opět zpanikařila: "Co tu tak brzo děláte?!" a "Vždyť mohl nastydnout!" a "Jéžiš vždyť nemáte postavenou postýlku!". To poslední byla konec konců pravda. Ale kdo moh čekat že to rodění na Jitku přijde už dva dny po termínu? Postýlku jsem hbitě sestavil a úspěšně ignoroval další babiččino hořekování ("Je to smontovaný pořádně? Když jsem já přinesla Jitku z porodnice a dala jí do postýlky co smontoval náš tatínek, tak Jitka udělala pčík a celá postýlka se na ní sesypala!").

To je tak všechno. Chvíli před šestou jsme šli spát, kolem sedmé přebalovali a v osm už za náma do postele vlezla jako každé ráno Šárka a překvapeně koukala. Ale o tom až někdy jindy. Důležité je, že jsme doma stihli večeři i snídani a že Šárka snad ani nepostřehla že jsme byli přes noc pryč.

Kulda už se do Jitky skoro nevejde, takže je na čase začít mu vybírat nějaké úderné jméno. Novozélandské úřady sice žádná omezení na jméno dítěte nekladou, ale takový sadisti abychom ho oficiálně pojmenovali Kulda nebudeme. I když vlastně proč ne? Můj bývalý šéf pojmenoval syna podle jakéhosi indického stromu a třeba japonci prý vůbec standardní "křestní" jména nemají a děti pojmenovávají podle kde čeho.

Full story »

Kulda 1 byl čistě Michalův nápad. Moje argumenty, že máme na děti spoustu času a že ve mně ještě žádný biologický hodiny netikaj, nebral moc vážně a jednoduše mě ukecal. Nakonec jsem souhlasila jen díky přesvědčení, že nám to chvíli potrvá, budem se urputně snažit, vypočítávat plodné dny, měřit bazální teplotu a ještě tak rok se nic nezmění. Po pár týdnech jsem ty dva červené proužky fakt nečekala.

Kulda 2 byl pro změnu můj nápad. Michalovy argumety, že je momentálně nezaměstnaný, mně se dost zhoršil ekzém a možná se budem stěhovat do Austrálie, jsem považovala za úplně banální. Zcela pomatená matkou přírodou a všemocnými hormony jsem trvala na názoru, že jestli to teď nestihnem, tak už se nám to nikdy nepovede, Šárka za chvíli odroste, uteče z domova a my zůstanem nadosmrti opuštění a nešťastní. Michala nakonec zlákala vidina pravidelného sexu s plozením dětí spojená a byl ochotem přimhouřit nad svými argumenty obě oči. Jaké bylo jeho překvapení, když nám stačily pouhé dva pokusy!

První těhotenství jsem si řádně užívala. Pocit, že jsem ještě na roli maminky moc malá záhy vyprchal a já se vrhla na studium dostupné literatury na téma těhotenství a péče o dítě. Každý týden jsem Michalovi nadšeně hlásila v jakém stádiu se zrovna nacházím, zda už má Kulda vyvinut žaludek a játra, rostou mu nehtíky, jestli je ještě chlupatej a hubenej nebo už začíná špekatět a jiné užitečné informace. Řádně jsem se šetřila a nechala o sebe pečovat. Dokonce i litrovou flašku s vodou mi vždycky někdo podal, abych se nemusela ohýbat a zvedat těžké věci. Ke konci těhotenství mě popadl "hnízdící reflex", začala jsem pekelně uklízet a cídit všechno, co se mi dostalo pod ruku a završila jsem to zcela zbytečným smýčením ve sklepě a stěhovaním pytlů cementu, co nám tam zůstaly po rekonstrukci.

Druhé těhotenství kolem mě profrčelo jak rychlík. Nadšeně jsem přijala zprávu, že už jsem v tom a dál se tím nezabývala. Pokaždé mě pak midwife zaskočila informací, ve kterém týdnu už se jsem. Posledně se mně dokonce ptala, zda znám příznaky počínajícího porodu. No jo, ve 36. týdnu bych to už mohla vědět.. Ale kdo mohl tušit, že už jsem tak daleko?? Nedávno jsem taky musela uznat, že nošení dvanáctikilové Šárky v jedné ruce a neméně těžkého nákupu v ruce druhé Kuldovi asi moc neprospívá. Takže zásoby jídla začal obstarávat Michal a já se omezila jen na zvedání a chování princezny. Jakoby potvůrka vycítila, že už mě má pro sebe jen měsíc, visí mi na krku téměř nepřetržitě a dobrovolně se pouští jen pod příslibem sledování Krtka na počítači.. Ani uklízecí mánie mě nepostihla, ba právě naopak. Jsem čím dál línější a ke štěstí mi stačí, když se v pokoji neválí počůrané plíny z předešlé noci nebo nevynesený nočník se smradlavým boboušem. Naštěstí se o nás Michal vzorně stará a pravidelně nám každý večer prohazuje cestičky mezi rozsypanými hračkami, hromadou čistého a špinavého prádla a talíři se zbytky jídla, abychom mohly bez nehod procházet napříč pokojem až do kuchyně.

Velká potíž byla s výběrem jména pro Kuldu 1. Nápadů bylo dost, jenže ani na jednom jsme se nebyli schopni dohodnout. Nakonec to Michal vyřešil fištrónsky. Opatřil mi Shreka II a v polovině filmu nadhodil, že bychom se konečně pro nějaké jméno měli rozhodnout. Odbyla jsem ho poznámkou, ať neruší hloupostma, že teď je to napínavý! Nedal se odradit a začal mi podstrkovat formulář pro matriku. Shrek zrovna truchlil nad ztrátou Fiony a utápěl svůj žal v hospodě a já celá rozlítostněná neměla nejmenší chuť zabývat se formalitami pro úřady. Tak jsem Michala vyhnala, ať to vyplní sám. Nakonec všechno dobře dopadlo, Shrek se vrátil k Fioně a princezně taky jméno Šárka sluší.

S Kuldou 2 je to obdobné. Nějaké tipy na jména máme, ale jestli mi Michal neopatří Shreka III, tak žádnej Viktor rozhodně nebude!

O Kuldu 1 bylo od počátku těhotenství vzorně postaráno. Mojí gynekoložku jsem vyměnila hned po první prohlídce, kdy mé nadšení zchladila větou "Asi jste těhotná, ale neradujte se předčasně. První tři měsíce o to klidně můžete přijít, takže vám teď nebudu zbytečně vystavovat těhotenskou průkazku". A tak jsem s Michalem svědomitě začali vybírat porodnici. Nejlepší se nám zdálo Podolí, kam jsem se posléze vnutila na pravidelné kontroly už od prvních měsíců a nakonec tam i úspěšně porodila.

Kulda 2 to měl o něco složitější. Ze začátku se mi zdálo zbytečné si hledat midwife. Tlak mám pořád stejně nízký, čůrat na papírek mě nebaví a fakt, že mi roste bříško vidím taky a nemusí mi to nikdo další potvrzovat. Jenže Michal pořád prudil, že to moc flákám, takže jsem byla nucena po několika měsících zvednout sluchátko a nějakou midwife si najít. V té době už to byl docela problém, neboť ostatní maminky to vzaly o chlup zodpovědněji a všechny midwives na můj termín porodu si dávno rozebraly. Na mně zbyla jen jedna bláznivá šamanka, která mi hned při první návštěvě sdělila, že jestli s ní chci rodit, tak jedině doma, protože v nemocnici jsou samí břídilové. Až tak otrlá nejsem, takže jsem pátrala dál. Nakonec jsem našla prima midwife, která sice se mnou taky rodit nebude, ale aspoň neotravuje s přirozeným porodem a bez námitek souhlasila s porodnicí.

Minulý týden jsem si dala předsevzetí zjistit si adresu nemocnice, kde mám rodit. Ještě jsem to neudělala, ale mám to v nejbližších dnech v plánu! Takže Kuldo 2, ještě chvíli strpení, prosím ;-)

Navštívit Auckland a nepodívat se na něj z ptačí perspektivy Sky Toweru je jak ... (sem přijde nějaké veselé přirovnání). Je to nejvyšší stavba jižní polokoule (328 metrů), jedna z mála dominant Aucklandu, navíc je to střed města - na mojí automapě jsou v kilometrových odstupech kružnice s vyznačenou vzdáleností právě od věže. Nahoru se prostě musí.

Možností jak se dostat nahoru je spousta - jednou za rok se pořádá soutěž ve vyskákání celého schodiště na čas na horském kole. Nebo si za $150 můžete pronajmout horolezecké vybavení a spolu s průvodcem vyšplhat až skoro na samou špičku. Za dalších $150 pak můžete na laně skočit dolů. My jsme se pro obě cesty spokojili s výtahem. Výtah má prosklené dno, takže slabší povahy odpadávají už cestou vzhůru - ale koneckonců když mám závratě nepolezu na věž, žejo. Skleněná podlaha je i v ochozu vyhlídky - 38mm skla, 186m vzduchu. Babička si tam stoupnout odmítla, takže krk kvůli fotce musela riskovat hlava rodiny.

Z vyhlídky je ... jak to říct ... prostě pěkná vyhlídka. Do hloubky ...

... i do dálky. Na první fotce je v dálce sopka Rangitoto Island a za vodou čtvrť Devonport, na druhé park Auckland Domain s velkým bílým muzeem uprostřed, na další kopec Mt Eden na kterém se turisti rádi fotí se Sky Towerem za zády a na poslední fotce čtvrť Ponsonby z výšky. Jako Ponsonby vypadá prakticky celý Auckland mimo CBD (Central Business District), tedy mimo nejcentrovatějšího centra kde je kromě domků i zhruba tucet věžáků a Sky Tower.

Už jsem se zmínil o skákání na laně - skáče se z patra nad vyhlídkou a hned po pár metrech je skokan na chvilku zastaven, aby si ho příbuzní a známí mohli naposledy vyfotit a prohlédnout živého:

Babička se ke skoku nakonec neodhodlala, ale trochu adrenalinu a balancování na římse si přecejen neodpustila:

Po večeři jsme ještě ulovili Sky Tower at night:

Druhý den bouřlivých narozeninových oslav, tedy v neděli, jsme vyrazili do jižního Aucklandu na Manukau Live Steamers - miniaturní vláčky. Z obrázků jsem věděl že jsou to repliky parních lokomotiv, ale že jsou skutečně funkční, že se v nich topí uhlím, syčí z nich pára, a že čoudí a létají z nich jiskry, to mě fakt překvapilo.

V areálu jsou dvě trati. První, dlouhá, vede po rovince kolem parku. V jedné zatáčce můj vagónek vykolejil, ale naštěstí nedošlo k neštěstí. Mašinfíra ho prostě zvedl, dal zpátky na koleje a jelo se dál.

Druhá trať je kratší, ale o dost zajímavější. Vede přes kopeček, po mostě a hlavně tunelem! Tunel se Šárce líbil ze všeho nejvíc. Byla tam tma, možná i strašidla a rozhodně to zavánělo dobrodružstvím.

Ve stanici Massey Junction bylo vždy potřeba doplnit vodu, do tendru uhlí a zkontrolovat jestli kotel dobře topí. Otevřenými dvířky můžete vidět žhnoucí uhlíky.

Detail pilotova kokpitu s cyklistickým tachometrem:

Pro vláčkové fajnšmekry ještě přikládám točnu a výhybky.

Full story »

Šárce jsou dva roky. Pod záminkou pořádné oslavy jejích narozenin jsem konečně prosadil dvě atrakce po kterých už jsem několik měsíců toužil. Tedy chci říct ... po kterých
Šárka toužila! Stačilo jí naučit že jediná správná odpověď na otázku "co chceš dělat o narozeninách?" je "vláčkem a lóóódííí!" a bylo to v suchu. Jitka se sice Šárku chvíli snažila neobratně vmanipulovat do jízdy na koních, ale uznejte že kůň se s lodí srovnat nedá.

V sobotu 15. července, v den druhých narozenin, jsme nejdřív oficiálně slavili. Akorát že dort nebyl dort, ale muffínek kterého ty dvě svíčky málem roztrhly. Hvězdou oslav však nebyly duchaplné gratulace ani dárečky, ale frkačky a tucet nafouknutých balónků. I kdyby narozky byly jen o těchto dvou věcech, byla by Šárka naprosto spokojená.

Po oslavách jsme se vydali na loď - z přístavu Auckland City přes záliv Hauraki do čtvrti Devonport, kde mimochodem zrovna pracuju. Cesta trvá jen asi čtvrt hodiny, ale Šárce stačila - ani se nestihla začít nudit.

Navíc je v Devonportu pěkné velké dětské hřiště.

Při drakiádě zbyl čas i na duchovní cvičení. Vynalezli jsme novou odnož čínského Tai-či interně nazvanou Dra-čí Tai-či.

Pláž Piha je jednou z místních atrakcí, takže je pro každého návštěvníka Aucklandu skoro povinnost tam alespoň jednou zavítat. Tentokrát přišla řada na mojí maminku - ať si je třeba zima a prší, na Pihu se podívat musí a basta! A že zima byla. Ale nakonec moc nepršelo. Přesto jsou dnešní fotky trochu ponuré a nevlídné. Brrrr...

Zhruba uprostřed pláže teče malá říčka, no spíš potok. Nechtěli jsme ho obcházet až daleko daleko přes most u parkoviště, takže nám nezbylo než tu ledárnu přebrodit. Brrrr...

A pak vzhůru na Lion Rock. Naboso. Brrrr...

Vrcholem výletu ovšem byla naše malá soukromá Linuxová drakiáda. Nejdřív závodníci zapózovali pro tisk ...

... naposledy doladili výkon svých strojů ...

... a hurá na start!

Juniorský tým posílila babička-dračice:

... aby nakonec sám juniorský tým dopomohl k vítězství svému otci ...

Jak vidíte, draci po počátečních neúspěších skutečně létali!

Porota složená z racků a kormoránů nakonec naše výkony ohodnotila plným počtem bobků. Hlavně ti tučňáci se jim líbili :-)

Moje maminka koncem června oprášila staré přísloví o Mohamedovi a Hoře a seznala, že když chce zase po roce vidět svojí vnučku, nezbyde jí než se za ní osobně vypravit. Tak tady vítej maminko a babičko! Je pravda že cesta byla poněkud trnitější než u 99% babiček které jedou za svými vnoučaty. Už jen fakt, že letadlem letěla ve svém požehnaném věku poprvé v životě a to rovnou přes půl světa by nejspíš vydal na samostatný článek. Navíc maminka není ... jak to říct ... v jazycích zrovna kovaná, což s sebou u dvoudenní cesty světem nese jistá rizika. I tak se nejspíš bála že by po návratu neměla žádné pikantní historky k vyprávění.

Při přestupu v Dubaji kde měla spolu s kamarádkou - doprovodem - tlumočnicí asi deset hodin pauzu se obě evidentně nudily a nevěděly roupama co by. Jak říká bývalý kolega Kendy - člověk nesmí být přizdisráč. Šup do plavek, na to kraťasy a třičko, vypnout prsa a vyrazit do noci, skoro o půlnoci, mezi Araby pěšky hledat pláž, co měla být hned vedle letiště. Z pohledu průměrného Araba zvyklého že místo ženských po ulicích chodí kuželky kterým jsou sotva vidět oči byly naše dvě cestovatelky prakticky nahé. Tak jako by se každý Čech otočil za nahatou ženskou na letišti v Ruzyni, se stejně tak každý Arab mlsně otočil za ženskýma v šortkách na letišti v Dubaji. Za tu hodinu co holky ťapaly vedle čtyřproudové dálnice a snažily se najít neexistující pláž dostaly 13 nabídek k odvozu, 8 nabídek z kategorie nemravné, 4 nabídky k sňatku a nakonec jednu důraznou nabídku k policejní eskortě zpět na letiště, kterou si jako jedinou netroufly odmítnout. Škoda že nekývly na některou ze svateb - dostat věnem velblouda a ropný vrt a ze mě udělat přiženěného syna arabského šejka by nemuselo být k zahození. Ale i tak jejich veřejné nestydaté odhalení nejen kotníčku dobře dopadlo a policajti je odvezli skutečně na letiště. I když na druhou stranu, Dubajské vězení - to by byl teprv zážitek na jaký se nezapomíná!

Mimochodem - nejdřív mi maminka z Dubaje psala SMSku že je tam vedro a že se jdou projít. Asi za hodinu jsem se jí ptal kam už došly. Nato mi přišla odpověď že jim je furt větší horko a že se ozve až budou na letišti. To bylo asi za 20 minut: "Uz jsme zase na letisti. Dokonce nas eskortovala policie. Ale uz je to dobry." Maminku jsem znával jako celkem slušnou ženskou, takže jsem vyzvídal detaily. Další SMSka: "Chovaly jsme se podle nich divne az protizakonne." Z toho jsem si mohl domyslet úplně cokoliv. A taky jsem se o některé divoké teorie doma podělil s Jitkou. Ta neváhala, trochu je okořenila a poslala mailem svojí mamince. Ta chtěla vědět víc, takže zavolala mému tátovi, jak že to s tou jeho uvězněnou ženou v Dubaji vlastně je. Tatínek se podivil že o ničem nevěděl, ale když už se to dozvěděl, poslal to dál - babičce. Babička je odolná žena takže jí naštěstí hned netrefilo že její dcera sedí kdesi v arábii. Každopádně sdělená starost je poloviční starost a hned volala své druhé dceři. Netrvalo dlouho a od jejích synů, mých bratranců, mi přišly maily zhruba ve smyslu - "Prosimtě co to ta tvoje matka zas prováděla? A kdy jí teda pustěj?" Není nad dobře živenou pikantní fámu :-))

Nakonec všechno dobře dopadlo a obě cestovatelky do Aucklandu živé a zdravé dorazily:

Jednání s úřady je na Zélandu často jen otázkou jednoho dvou telefonátů a případně odeslání požadovaného formuláře poštou. Jen na získávání řidičáku se kdovíproč vztahuje vyjímka a je kvůli tomu nutné podstoupit půl roku dlouhou proceduru.

Se zahraničním řidičákem je totiž možné na NZ jezdit jen rok od posledního vstupu do země. Jelikož jsem sem přijel v lednu 2005, měl jsem si do ledna 2006 zařídit New Zealand Driver Licence, to znamená udělat teoretický test a případně jízdy. Test je v pohodě, ale o náročnosti jízd zde kolují neuvěřitelné historky a známe spoustu lidí kteří je museli několikrát opakovat než byl komisař spokojen. Co pokus to 80 dolarů. Naštěstí jsem se na internetu dočetl, že řidiči ze zemí EU, kteří mají řidičák déle než dva roky, jízdy dělat nemusí. Paráda! I vyrazil jsem na testy. Maorka na recepci evidentně český řidičák viděla poprvé, ale nezpanikařila, zalistovala tlustým manuálem a vysvětlila mi, že až do posledního dubna bych jízdy dělat musel. Po prvním květnu už ne, protože teprve 1.5.2006 to budou dva roky co ČR je zemí EU a tím pádem teprve toho dne budu i já požadované dva roky řidičem ze země EU. Je to trochu postavené na hlavu ale budiž.

Takže jsem od konce ledna jezdil bez papírů. Což o to, policajty bych možná ještě ukecal, ale potíž je že i pojištění je platné jen když jezdím legálně. Takže když nám ukradli auto, musel jsem všude tvrdit, že ho ten den řídila Jitka :-) A když ho pak zase našli, ani jsem se neobtěžoval ho znova pojistit, stejně by pojistka neplatila. No nic. Koncem dubna jsem si nastudoval testy a hned prvního pátý vyrazil na test.

Za přepážkou byl pro změnu číňan, chvíli koukal na můj EU řidičák a povídá: "Nojo, ale to není anglicky!". Nojo, to není, ale je to standardní "mezinárodní" řidičák - znáte ty kolonky: 1-Příjmení, 2-Jméno, 3-Datum narození, atd. Taky datum vydání, platnost, číslo řidičáku a z druhé strany vyznačeno že smím řídit osobní auta. Doprovozeno obrázkem maličkého autíčka pro obzvláště natvrdlé policajty a úředníky. Úplně stejné kolonky jsou na NZ řidičáku, stačilo aby ten magor porovnal svojí zelenou kartičku s mojí červenomodrou a ani by u toho nemusel moc přemýšlet aby zjistil co která položka znamená. Jenže on se nedal: "Není to anglicky a basta!". Ok, Ok, ještě mám z česka takový šedivý papírový sešit nadepsaný mezinárodní ŘP. Tam je to anglicky.

Za pár dní na stejném místě stejný číňan. Už se na mě z dálky zubil "Tak co máte překlad?" To víš že mám, ty blbečku. Tentokrát byl spokojenější, až najednou: "Není tu datum platnosti!" Jakto že není? Přece tady, kolonka 4b: 07.12.2012. "Nojo, ale není to přeložené v tom mezinárodním sešitu!" Nojo, koukám že fakt není. Ale přece z toho nebudeme dělat vědu, co jiného by asi tak mohlo být přesně 10 let od data vydání??? "Nojo, to zní logicky ale to vám nemusím věřit! Musíte mi přinést
překlad CELÉHO průkazu". Měl štěstí že byl za sklem, jinak bych po něm snad skočil. A že česko vydává oficiální překlad řidičáků kde nejsou přeložené všechny kolonky, tak za to by taky někdo zasloužil extra prémie. Číňák se každopádně přesvědčit nenechal. Tiše zuřím a odcházím. Ještě večer si jedu za $25 nechat oficiálně přeložit těch asi 20 slov co na tý prokletý český kartičce jsou.

Další, už čtvrtý pokus, jsem učinil asi o týden později. Jel jsem radši jinam, protože představa že mě ten asiat znova vyhodí, načež ho budu na přepážce brutálně rdousit se mi začínala nebezpečně zamlouvat. Ale nebudu si přece přidělávat problémy.

Tentokrát jsem narazil na Indku. Koukla na plastovou kartičku a bylo jí jasné že ty kolonky budou určitě znamenat to stejné jako na všech ostatních řidičácích všude jinde na světě. Pochopitelně ani nechtěla mezinárodní ŘP ani oficiální překlad. Jen zkontrolovala vyplněnou přihlášku, vyfotila mě a zběžně otestovala jestli nejsem úplně slepej. Všechno v pohodě až na konec: "Je mi to líto ale musíte přijít zítra!" Cože?! Proč? "Zavíráme za 25 minut a poslední test můžete začít půl hodiny před koncem. Jinak, kdybyste ho neudělal, tak si můžete stěžovat, že jste neměl dost času a já budu mít potíže." Rezignovaně jsem mávnul rukou.

Pátý (!) pokus o den později. Během slabé čtvrt hoďky jsem měl test hotovej, 34 bodů z 35. Nevěděl jsem jak daleko může přesahovat náklad vezený na střeše před přední okraj řidičova sedadla. Indka pak ještě tvrdila že musím na jízdy, ale nedal jsem se, takže mi po dlouhých minutách telefonování s nadřízenými s gratulací předala dočasný novozélandský řidičák. Pár dní na to mi poštou přišla i novotou vonící
zelená kartička. Takže zase skoro po půl roce můžu legálně řídit.