Kiwi aneb hlavou dolů

Já vím, měl jsem to napsat už dávno, ale znáte to - přes den pracuju a po nocích X-krát přenáším novorozence na kojení k mamince a zase zpátky do dětské postýlky, protože hele vole Oskare v naší posteli je místo jen pro jednoho chlapa!

Takže k věci - Oskar (jeho stránky) se narodil v pondělí 25.9. v noci a měl 3.50kg a 52cm. Porod byl, jak jinak, vcelku akční. Toho dne odpoledne, dva dny po termínu mi Jitka do práce psala mail kde se ke konci jen tak mimochodem zmínila že už hodinu má kontrakce, ale že se nemám plašit, že z toho určitě nic nebude. Dva dny po termínu! To jí tak budu věřit že je to planý poplach! V pět jsem dorazil domů a koukám že tam není Jitky auto. Nejdřív ve mě trochu hrklo, že by už honem musela do porodnice? Kdepak. Cedule v kuchyni na stole: "Jeli jsme k moři". Tak ona si rodí a přitom si trajdá po vejletech a řídí auto. Ach jo, ta moje nezodpovědná amazonka... Naštěstí holky domů dorazily jen pár minut po mě, takže jsem nestačil plně rozvinout černé myšlenky, ve kterých Jitku v zácpě na dálnici skolila drsná kontrakce a ona tam za pomoci babičky a dcery na svodidle rodí syna.

Tak príma, jsou doma, co teď? Jitka už si pomalu začala připouštět že asi skutečně rodí a uznala že je nejvyšší čas si zabalit evakuační zavazadlo do porodnice. Už někdy dřív jsme dostali příručku budoucího rodiče, kde je seznam nezbytných věcí které má taška obsahovat: oblečky pro mimino, něco na zub pro tatínka, makeup pro maminku. "Cože? Já makeup přece nepoužívám!" Jako kavalír jsem se nabídnul že ještě dojedu do obchodu aby mohla v klidu porodit, ale prej že ne. Nezodpovědnost, porod bez makeupu! Navíc když to píšou v příručce...

Šárka celou dobu usilovně koukala na Toma a Jerryho a nepřipouštěla si, že se něco děje. Babička celou dobu usilovně koukala na nás a propadala panice. To ona umí výborně :-) Něco po sedmé večer jsme je zanechali svému osudu a vyrazili do porodnice.

19:45 - Auckland hospital. Z parkoviště jsme šli ppoommaalliiččkkuu - přecejenom s novorozencovou hlavičkou skoro mezi nohama a kontrakcema co dvě minuty se chodí blbě. Na chodbě nám ochotná sestřička nabídla pojízdné křeslo, ale Jitka ho hrdě odmítla - že to prý ještě není tak akutní. Mě se to teda docela akutní zdálo, ale co, já přece nerodil, žejo.

Na příjmu porodního oddělení už o nás věděli: "Džitka Ludvig? Welcome!" Dostali jsme přidělen pokoj ("Chcete s bazénem nebo bez?") a midwife, tedy porodní asistentku. Midwife s námi byla skoro celou dobu a něco si v koutku úřadovala. Po úvodním zběžném vyšetření jsme stihli odehrát půl partie scrabblu. Ještě že kolem deváté na Jitku přišly ty pravé kontrakce a museli jsme scrabblení nechat, protože jsem drsně prohrával. Nechápu jak mohla mezi funěním a hekáním tvořit samá slova za 25 bodů a víc!

Od devíti se tedy konečně pořádně rodilo. Když jsme v Praze v Podolí před dvěma lety rodili Šárku, byla Jitka celou dobu připoutaná k "monitoru", což je složitý přístroj ze kterého lezou podrobné grafy stavu miminka i maminky, dokonce včetně takových údajů jako "aktuální tlak v děloze". Tady jsem monitor sice taky zahlédnul, ale vypadal poněkud zaprášeně. Naše midwife si vystačila malou krabičkou s reproduktorem ze kterého se ozývalo bušení miminova srdce a podle hodin na zdi počítala jestli netepe moc rychle nebo moc pomalu.

V Podolí Jitku každou chvíli někdo přišel zkontrolovat zvenku i zevnitř, tu doktor, tu sestra, dokonce i primář se stavil. Tady ne. Tady s náma midwife jen nezávazně konverzovala (tedy spíš jen se mnou, Jitka toho moc nenapovídala) a vypadala že se jí náš porod vůbec netýká. Však taky přiznala že nemá tak špatnou práci: "Většinu doby jen čekám a snažím se do ničeho nemontovat". Takový přístup k práci taky vyzkouším, jsem zvědav co na to šéf ;-) V jednu chvíli nám do pokoje chtěl vejít doktor na vizitu, ale midwife ho ještě za plentou nekompromisně vyhodila "nic od vás nepotřebujeme". Hned jsem si živě představil jak sestřička v české porodnici vyhazuje z místnosti primáře :-))

V Podolí Jitce pořád někdo radil kdy má tlačit a kdy netlačit, kdy zhluboka dýchat a jak ležet. Tady byla Jitka celá zmatená že jí nikdo nediriguje. Midwife akorát prohlásila: "Jestli chcete tlačit tak tlačte, vaše tělo dobře ví co zrovna potřebuje!". Taktiku nevměšování se porušila vlastně jen 2x - když Jitce nabídla že protrhne plodovou vodu, že by to mohlo porod urychlit. Ale jestli nechce tak že to prý nevadí, že určitě zdárně porodí i bez toho. A podruhé až v samém závěru: "Now give it a good push!" tedy "teď se do toho pořádně opřete!" A skutečně, s následující kontrakcí byl Oskar veknu. Dokonce to maminka přežila zcela bez úhony. 23:16, tři a půl hodiny od příjezdu. Slušnej čas ;-)

V Podolí nejdřív řvoucí Šárku odnesli, změřili, zvážili, očistili a na nohu jí napsali fixkou LUDVIGOVÁ a teprve pak jí dali k mamince. V Aucklandu dala midwife Oskara mamince na bříško rovnou, pak přestřihla pupečník (nejdřív mi nabídla abych to udělal já ale nemusím mít od všeho) a další dvě hodiny se zas do ničeho nemontovala. Teprve potom přišla spokojené nakrmené miminko změřit, zvážit a zkontrolovat jestli má správný počet rukou a nohou.

V Podolí si Jitku nechali tři dny, v novozélandských porodnicích maminky po porodu zůstávají tři hodiny. Pak můžou buď odjet do porodního domu (některé tam rovnou i rodí), nebo domů (i tam některé rodí). Protože tu noc se v Aucklandu na svět nedralo moc dětí, tak nás na pokoji nechali velkorysé čtyři a půl hodiny! Ve čtyři ráno jsme ale přecejen museli sbalit prcka, navléknout ho do všech bundiček a obalit všema dečkama co jsme s sebou měli. A pak šup s ním, necelých pět hodin starým budoucím otužilcem, do mrazivé jarní noci, oškrábat z auta jinovatku, na plno zatopit a hurá domů.

Babička, jak je jejím dobrým zvykem, opět zpanikařila: "Co tu tak brzo děláte?!" a "Vždyť mohl nastydnout!" a "Jéžiš vždyť nemáte postavenou postýlku!". To poslední byla konec konců pravda. Ale kdo moh čekat že to rodění na Jitku přijde už dva dny po termínu? Postýlku jsem hbitě sestavil a úspěšně ignoroval další babiččino hořekování ("Je to smontovaný pořádně? Když jsem já přinesla Jitku z porodnice a dala jí do postýlky co smontoval náš tatínek, tak Jitka udělala pčík a celá postýlka se na ní sesypala!").

To je tak všechno. Chvíli před šestou jsme šli spát, kolem sedmé přebalovali a v osm už za náma do postele vlezla jako každé ráno Šárka a překvapeně koukala. Ale o tom až někdy jindy. Důležité je, že jsme doma stihli večeři i snídani a že Šárka snad ani nepostřehla že jsme byli přes noc pryč.