Kiwi aneb hlavou dolů

Udělali jsme další krok kupředu, abychom se tu cítili jako doma. Máme nový telefon! Žádný mobil nebo nějaký poslední výkřik módy, ale obyčejný starý dobrý telefon :-)

Vlastně za to taky vděčím vyspělé technice... Nebýt internetu a diskuze na Rodine.cz, nedostala bych kontakt na českou maminku tady v Aucklandu. A nebýt jí, asi bychom telefon neměli. Nejenže nám jeden aparát věnovala, ale navíc i poradila, jak výhodně volat domů. Vůbec by mě nenapadlo, že minuta hovoru může stát pouhých 14 centů, tedy asi 2,50 Kč! Pokud se nepletu, tak je to méně jak v Čechách meziměsto...

Včera jsme telefon slavnostně zapojili, nabili si kredit 10NZD a rovnou jsme obvolali babičky. Je to paráda, člověk si hoví v křesle, sluchátko u ucha a povídá si o počasí a o kdejakých hloupostech a neřeší, jestli pak bude mít na zaplacení účtu. Připadala jsem si prostě jako doma, v Modřanech :-)

FAQ je zkratka pro Frequently Asked Questions, čili ČKD - Často Kladené Dotazy. Dnešní povídání tedy bude sestaveno z otázek a odpovědí.

Co jedí typičtí Kiwi?

Typicky Kiwi v Aucklandu neexistuje. Mozna nekde na venkove (= vsude jinde nez v Aucklandu). Takze neexistuje ani typicky jidlo - kuprikladu na kazdym rohu je Chinese Takeaway, kde prodavaji ryzove nudle na 100 zpusobu a kam chodi typicti cinsti auklandsti kiwi. Tahle zarizeni ve me moc duveru nebudi a nikdy jsem tam nebyl.

K obedu se tu lidi moc necpou - muj bezny obed je bud sushi, nebo hamburger (velky a stavnaty se spoustou vnitrnosti, ne nejaky vysusenec od McDonalda nebo BurgerKinga), nebo mala pizza. Taky mam rad kebab & podobna turecka jidla, ktera kupodivu maji asi nejbliz k tomu, co si cech predstavi pod pojmem "obed" - vetsinou je to spousta masa a spousta ryze nebo maso v peceny placce. Proste temer evropske jidlo. Take jsou tu popularni plnene anglicke "pies", coz je misticka z listkoveho testa vetsinou nacpana masem, ale delaji se i sladky. A ke vsemu davaji salaty - neboli jak rika Jitka "listi pro kraliky". Bezna porce jidla je zhruba tretinova proti bezne porci v prazske hospode a kdo znaval muj apetit, nevril by, ze mi neco tak umrneneho muze stacit. Ale clovek si zvykne na ledacos :-)

Co pijou? Co hospody?

S kolegama z prace obcas chodime do Galbraiths Alehouse kde vari nekolik druhu vlastnich piv, nektera i celkem dobra. A taky tam prodavaji Plzen - pravou ceskou lahvovou Plzen! Nevim sice za kolik, ale urcite dost draze.

V praci mame kazdy patek "Staff meeting" na jehoz konci se vyhlasi "beer o'clock" a cela firma se zacne opijet zvetralymi, zredenymi breckami nalitymi do tretinkovych lahvacu...

Vrcholnej zazitek byl pred casem v celkem luxusni indicke restauraci, kde jsme meli rozlucku s kolegou co od nas odchazel. Tam jsem si objednal curry beer - pivo s curry prichuti. Bylo sice dost hnusny, vickrat si ho urcite nedam, ale je to zazitek kterej se pocita :-)

Jak vypadají jejich ženy?

Mistni zeny jsou bud original Maorky - to znamena tlusty a vsechny stejny. Prumerna Maorska zena vazi tolik co cela nase rodina dohromady, vcetne kocarku. Nebo jsou tu zeny asiatky - ty jsou sice taky vsechny stejny, ale pro zmenu hubeny a mrnavy, no proste asiatky. Pak tu mame indky - ty sice nejsou vsechny stejny a ani nemaji nejaky typicky rozmer nebo vahu, ale zato jsou s prehledem nejosklivejsi. Tak jsem prave popsal 90% aucklandskych zenskych, ktere je mozne spatrit na ulicich. Zbytek jsou belosky, ale taky to neni kdovijaka slava - bud tluste na americky zpusob, nebo po anglicku osklive. A pak je tu mizive jedno ci dve procenta holek, ktere stoji za pohled. Ale je jich zalostne malo :-(

Tak milé děti, to je pro dnešek všechno. Jestli chcete další odpovědi, musíte mi napsat další otázky!

Otázku Co chceš k narozeninám? nemám moc v lásce. Nikdy nevím, co si mám vymyslet. Pokud něco potřebuju, tak si to jednoduše koupím a nečekám na nějaký svátek. Letos jsem však měla jasno. Chci se přejíst muffínama :-)

Od té doby, co mě Michal vzal poprvé do StarBucku, zbožňuju Totally chocolate muffins. A když si k nim dám ještě horké kakao, mňam mňam, neznám nic lepšího! Jak to tak bohužel bývá, co je dobré, to je drahé, takže ani moji oblíbenci nejsou zadarmo. A protože se snažíme šetřit, ta patálie z autem nám udělala čáru přes rozpočet, nikdy jsem si nedovolila koupit si víc jak jednoho. Až teď, k narozeninám. A dostala jsem rovnou čtyři!

Tři jsem spořádala a už nemůžu. Mám pocit, že puknu. Ale když oni jsou tak dobrý... Prostě neodolám, musím si dát ještě toho posledního. Doufám, že po mně holčička nebude chtít žádnou aktivitu, jsem si jistá, že se do večera nehnu...

Jsem sice přejedená ale spokojená, tuze spokojená. Letos to byly fakt dobrý narozeniny :-)

Minulý týden mě začalo trošku bolet v krku. Zdálo se mi to ale jako hloupost, nikde mezi bacilama nechodíme, je tu zdravý vzduch, jíme vitamíny, tak přece nebudu nemocná... Takže mě to zase rychle pustilo.

Včera jsme byly se Šárkou v Plunketu a jedno dítě tam nevypadalo moc dobře. Mělo kašel, rýmu a bylo chudinka celé pobledlé. Na cestě domů jsem si vzpomněla na svůj nevyléčený krkabol a přemýšlela jsem, jestli nás ten klučina za hodinku v Plunketu stihnul nakazit. Jen co jsem přišla domů, ovázala jsem si krk šátkem, uvařila čaj s citrónem a začala se pozorovat. Samozřejmě jsem pocítila všechny příznaky počínající choroby a jen co se vrátil Michal z práce, vlezla jsem si do postele a usnula jako špalek. Ráno jsem se probudila se slovy Já budu asi nemocná...

Tak se tu prolejvám čajem, cucám Strepsils a v duchu se omlouvám svému tatínkovi. Vždycky jsem se mu smála, že když vidí nějakého bacila, musí ho mít. Teď je mi jasné, že za to nemohl. Bacilové jsou tuze zákeřní a své oběti si vybírají sami. Zřejmě jsou pro ně ale nejzajímavější ti, kteří si jich taky všimnou. No a my jsme zrovna takoví vnímaví ke svému okolí, takže zaregistrujeme i sebemenšího bacílka... Asi... Anebo jsme prostě hypochondři...

Doufám, že se hypochondrie nedědí geneticky, ale člověk si ji sám vypěstuje postupem let. To by si pak Šárka ani nemusela všimnout, jak tu máma kašle a smrká a bude v pohodě...

Úterky v Plunketu jsou "hrací dny". Od půl desáté se tu schází maminky se svými ratolestmi, aby si užily trochu společnosti, popovídaly si a pochlubily se se svým dítkem ostatním. I já se se Šárkou ráda vytáhnu, takže jsem dnes dorazila také.

Přišly jsme celkem brzo, moc potencionálních obdivovatelek tam nebylo. Vlastně jen dvě. Jedna strašně šeredná tlustá novozélanďanka a jedna šilhavá, ale sympaticky vyhlížející černoška. Ta se také po chvilce osmělila a zeptala se, kolik mu je. Nejdřív jsem myslela, že se ptá na kluka té druhé maminky. Inu, když kouká každým okem jinam, člověk hned nepozná, na koho mluví. Až po chvilce trapného ticha jsem pochopila, že otázka patřila mě. Tak jsem jí vysvětlila, že je to desetiměsíční holčička, která má jen dnes na sobě modré manžestráky, tak to asi mate.

Šárka se mezitím snažila navázat své první známosti. Černoušek, asi dvouletý, byl hrozně fajn a i on se chtěl skamarádit. Navíc měl krásné velké tmavé oči, které Šárku fascinovaly. Jenom ten druhý kluk byl pěkné šídlo a tyhle dva nenechal na pokoji. Měl věkovou převahu, takže si na ně dovoloval a neustále jim bral hračky a odstrkoval je. Matce to bylo evidentně jedno, naopak spíš byla ráda, že se kluk nějak zabavil.

Postupně se začaly trousit další maminky a co chvíli jsem slyšela větu Vy máte ale hezkého chlapečka! No nevydržela jsem to dlouho, asi po hodince jsme to zabalily, drapla jsem svého malého Šárku a šly jsme načuřeně domů. Přece fakt, že odmítám Šárce dávat růžovoučké blyštivé oblečky z volánky, které jsou tu momentálně in, neznamená, že je kluk! Nebo ano?

Sobotu jsme strávili v podmořském světě Kellyho Tarltona. Je to takové velké podzemní akvárko s fůrou všemožných rybiček od úplně mrňavých až po 3 metrové žraloky.

Nejdřív jsme zamířili na tučňáky, nasedli do malé pojízdné kabinky a nechali se provézt jejich ledovým královstvím. Z pražské ZOO si tučňáky pamatuju jako malá roztomilá nemotorná zvířátka. Tadyta měla skoro metr. Zrovna servírovali oběd, ošetřovatelka mlátila do kýble, rozdávala rybky, zpívala a tučňáci vesele hýkali.

Pak jsme to vzali kolem výběhu (no spíš výplavu) rejnoků. Kroužili neúnavně kolem dokola akvárka a zvědavé návštěvníky nakukující dovnitř občas zlili mohutným máchnutím ploutve. Největší rejnočice se sympatickým jménem Phoebe vážila skoro dva metráky.

Následovala nádrž se žralokama. Původně jsem byla trochu zklamaná, zdáli se mi docela prťaví. Představovala jsem si zuřivé obry hladově narážející do skla a cenící zuby na návštěvníky. Tihle si nás ale vůbec nevšímali. Škoda, že jsme tam nebyli v úterý nebo čtvrtek, kdy probíhá krmení. To si do akvárka vlezou dva potápěči a žraloci jim baští rovnou z ruky. Prý jsou to veselé kopy a i když třeba nemají velký hlad, dovádí se svými ošetřovateli a laškovně je žďuchají a kousají. Žralok mívá kolem 3.000 zubů, v akvárku jich bylo asi 10, to je dohromady 30.000 zubů. Jestli takové malé zakousnutí připadá ošetřovatelům legrační, jsou to asi pěkný zvrhlíci...

Stihli jsme ještě kouknout na jedovatky, ošklivky a jinou havět.

Jěště v rychlosti dětský koutek a pak hurá domů. Už se těším, až za náma začnou jezdit návštěvy. Kelly Tarlton's bude jedním z prvních míst, kam je vezmem :-)

Konecne mame po mesici opravene auticko :-) Bylo rozbite presne ctyri tydny a stalo nas nehorazne penize: $2132.24! Ale mame novou motorovou hlavu - second handovou se me ani opravarovi nepodarilo sehnat. A to jsem kvuli tomu volal az do Australie, jenze tam se dovazely tyhle Mazdy s 2.2L motorem, zatimco sem s 2.0L a prej by to nepasovalo, skoda. Takze $800 za novou. Taky mame novy chladic ($150), protoze ten stary pry tak zadelany olejem, ze se mu to nepovedlo radne vycistit. Pak par drobnych polozek (olej, termostat, can belt, ...), $300 za praci a mirne podezrelych $226 za "serizeni motoru" (proc to nezapocital do ceny prace? Hmm...). K tomu 12.5% "DPH" a z kreditky se zacoudilo, na uctu se zaprasilo a do pristi vyplaty se budeme chodit past... (jeste ze tu ted porad prsi - alespon bude trava cerstva :-)

Prakticka vsuvka: Shodou okolnosti mi koncem kvetna vypsela technicka a registrace. Na technickou (WOF, Warrant of fitness) tu musi auta kazdeho pul roku. Prohlidka stoji cca $30 az $50 a prilis se nelisi od Technicke kontroly vyzadovane v Cesku. Aby auto mohlo na silnici, je jeste dobre mit platnou registraci. Puvodne jsem myslel, ze je to nutne, ale kolega Andrew me presvedcoval, ze to platit nemam, ze to je jen kosmeticka zalezitost: "Podivej, registrace stoji $200 za rok a pokuta kdyz ji nemas je $250. Takze staci nenechat se chytnout castejc jak jednou za dva roky a usetris". No nepresvedcil me... Nastesti tu nevladne prebujela byrokracie a nemusi se kvuli registracni karticce na zadny urad - staci posta, kterou mame v praci primo v baraku.

A co nam ten mesic bez auta dal?

• Naucili jsme se jezdit verejnou dopravou. Aby se clovek dostal kam chtel, tak musi mit trochu cviku, protoze jizdni rady nejsou tak uplne spolehlive, autobusaci obcas stavkuji, vlaky kuprikladu v nedeli vubec nejezdi a plan MHD pokud vim neexistuje. Neni to tedy tak jednoduche jako v Praze, ale da se do systemu proniknout.
• Naucili jsme se nakupovat lehke veci :-) V Aucklandu neni supermarket na kazdem rohu jako treba v prazskych Modranech a tahnout tezky nakup pesky 4 km neni zadna slast. Resenim je nedelat tezke nakupy :-)
• Chteli jsme se pesimi vylety seznamit s okolim, ale nejak nam to nevyslo - bud bylo osklivo, nebo bylo líno. Na sopku nad nasim barakem jsme vylezli az dneska. Vylet cca na hodinu, ale trvalo nam to ctvrt roku nez jsme se tam vydrapali :-)
• Atd. Teda vlastne uz me nic dalsiho nenapada - bez auta je to tu pekna votrava a clovek je proste socka nejsockovatejsi. Taky na me pred pokladnama v supermarketech obvykle dost divne koukali, kdyz jsem si zacal rvat nakup do batohu, optimalizoval pocet tasek, a podobne. Ve tvarich kolemjdouci byla videt otazka "Proc si to na parkoviste neodveze v tom kosiku...?".

A zazvonil konec a az do pristi poruchy je pesimistickym clankum o autech konec. Uff, to jste si oddechli, co?

Pri nedavne navsteve Pluket cetra jsem dostala informace a
letak o vyzive deti. Neda mi to, abych se s Vami o nejake poznatky nepodelila.

Do ctyr, resp. sesti mesicu je strava stejna jako u ceskych mimin, tj. vylucne kojeni. Prikrmy nastupuji tehdy, pokud mrne vypada po mliku stale hladove a navic ma dovednost a chut strkat si vsechno do pusy. I prvni jidlo se vicemene shoduje, je to bud podusena mrkev, brambor, jablko nebo rozblemcany banan. Maly kiwi ma navic jeste loupane broskve nebo merunky.

Zatimco cesky prcek postupuje s jidlem pomalu a po dvou mesicich ma na sve menicku par druhu zeleniny a ovoce bez vyrazne chuti, kureci maso a mozna nejakou tu kasicku, kiwik uz v te dobe basti s prehledem aromaticke ovoce jako treba nektarinky, zajida se chlebem a susenkami.

Mezi osmym a devatym mesicem ji uz prakticky cokoli od A do Z (tedy od Avokada, pres Burakove maslo, Cocku atd. az po veskerou Zeleninu). Zaujalo mne, ze doporucuji i smazene ryby prsty. V prirucce sice stoji, ze se nema davat detem tucna smazena strava, ale rybi prsty jsou zrejme z nejakeho duvodu vyjimkou.

Od jednoho roku prechazi ceske dite na batoleci stravu, maly kiwi na stravu dospelackou, pouze mene korenenou.

Pred casem jsme byli u McDonalda a prisla tam velka hlucna rodinka domorodcu s hromadou deti ani ne od jednoho roku vyse. Velka byla jak co do poctu clenu tak objemove. Kazdy dostal svuj pytlik hranolek a byl klid. Az na toho nejmensiho, ktery jeste neumel ani chodit ani mluvit. Ale kricel tak vehementne, ze mu matka stejne vzdycky do rucky vrazila hranolku a klucina byl dalsi dve minuty, nez ji sporadal, spokojen. Tenkrat jsem byla jeste prekvapena, jak muzou detem takove nezdrave jidlo dat, ale dnes uz chapu. Proste dospelacka strava. A tady rychle obcerstveni opravdu frci...

Pokud se chystate odstehovat na Novy Zeland a vzit s sebou sve miminko, mozna vam tohle povidani prijde vhod. Sice to nebude treskuta legrace, ale zase se dozvite par praktickych informaci. Jestli vas vsak tema Rodice a deti nezajima, klidne dnesni clanek preskocte :-)

Pry vic jak 90% novozelandskych rodin s malymi detmi vyuziva sluzeb Plunket society. Abychom nekazily statistiku, rozhodly jsme se to se Sarkou taky prozkoumat.

Full story »

Pred odjezdem k protinozcum jsem byl samozrejme zvedav, jak to tam dole vlastne vypada. Napriklad jsem se tesil, ze konecne uvitim ten slavny Jizni kriz, tedy souhvezi, ktere je videt jen z jizni polokoule. Rikal jsem si, ze to urcite bude neco extra, uz proto, ze ho ma na vlajce a ve znaku pet statu, spousta regionu a par mezinarodnich organizaci. Namatkou:

Nový Zéland

Austrálie

Papua Nová Guinea

Brazílie

Samoa

Priznavam bez muceni, ze zkoumat hvezdy nebyla po prijezdu moje priorita. Az o par tydnu pozdeji si takhle vecer ctu noviny a ejhle - mapa hvezdne oblohy. Uz se tresu nedockavosti ze konecne spatrim to slavne souhvezdi, takze hura na zahradu. Samozrejme cekam vesele blikajici barevne hvezdicky a neonove napisy vsude kolem. Ziram stridave na nebe a do novin a na nebe a zase do novin a uz ho mam! Prekvapive muj prvni dojem nebyl "Ty vogo!", nebo "Parada!!!", ale jen zklamane "Takovej prtavej???".

Kvizova otazka: Jestlipak vite, kolik je na nebi celkem souhvezdi? Nez budete klikat na nasledujici odkazy, tak si jen pro zajimavost tipnete ;-)

Co si budem povidat - Jizni kriz je pomerne nadnesene oznaceni, presnejsi by bylo rikat mu Jizni krizek, pripadne rovnou Jizni krizecek. Predstavte si treba Orion, ktery ma uprostred "v pase" blizko u sebe tri hvezdicky. Tak zhruba takovou vysku ma Jizni kriz (latinsky Crux, anglicky Southern Cross). Na Wikipedii jsem se dozvedel, ze je to nejmensi souhvezdi vubec. Nejmensi, ale jedno z nejslavnejsich. Na obloze asi na velikosti opravdu nezalezi ;-)