Kiwi aneb hlavou dolů

Úterky v Plunketu jsou "hrací dny". Od půl desáté se tu schází maminky se svými ratolestmi, aby si užily trochu společnosti, popovídaly si a pochlubily se se svým dítkem ostatním. I já se se Šárkou ráda vytáhnu, takže jsem dnes dorazila také.

Přišly jsme celkem brzo, moc potencionálních obdivovatelek tam nebylo. Vlastně jen dvě. Jedna strašně šeredná tlustá novozélanďanka a jedna šilhavá, ale sympaticky vyhlížející černoška. Ta se také po chvilce osmělila a zeptala se, kolik mu je. Nejdřív jsem myslela, že se ptá na kluka té druhé maminky. Inu, když kouká každým okem jinam, člověk hned nepozná, na koho mluví. Až po chvilce trapného ticha jsem pochopila, že otázka patřila mě. Tak jsem jí vysvětlila, že je to desetiměsíční holčička, která má jen dnes na sobě modré manžestráky, tak to asi mate.

Šárka se mezitím snažila navázat své první známosti. Černoušek, asi dvouletý, byl hrozně fajn a i on se chtěl skamarádit. Navíc měl krásné velké tmavé oči, které Šárku fascinovaly. Jenom ten druhý kluk byl pěkné šídlo a tyhle dva nenechal na pokoji. Měl věkovou převahu, takže si na ně dovoloval a neustále jim bral hračky a odstrkoval je. Matce to bylo evidentně jedno, naopak spíš byla ráda, že se kluk nějak zabavil.

Postupně se začaly trousit další maminky a co chvíli jsem slyšela větu Vy máte ale hezkého chlapečka! No nevydržela jsem to dlouho, asi po hodince jsme to zabalily, drapla jsem svého malého Šárku a šly jsme načuřeně domů. Přece fakt, že odmítám Šárce dávat růžovoučké blyštivé oblečky z volánky, které jsou tu momentálně in, neznamená, že je kluk! Nebo ano?