Kiwi aneb hlavou dolů

Minulý týden mě začalo trošku bolet v krku. Zdálo se mi to ale jako hloupost, nikde mezi bacilama nechodíme, je tu zdravý vzduch, jíme vitamíny, tak přece nebudu nemocná... Takže mě to zase rychle pustilo.

Včera jsme byly se Šárkou v Plunketu a jedno dítě tam nevypadalo moc dobře. Mělo kašel, rýmu a bylo chudinka celé pobledlé. Na cestě domů jsem si vzpomněla na svůj nevyléčený krkabol a přemýšlela jsem, jestli nás ten klučina za hodinku v Plunketu stihnul nakazit. Jen co jsem přišla domů, ovázala jsem si krk šátkem, uvařila čaj s citrónem a začala se pozorovat. Samozřejmě jsem pocítila všechny příznaky počínající choroby a jen co se vrátil Michal z práce, vlezla jsem si do postele a usnula jako špalek. Ráno jsem se probudila se slovy Já budu asi nemocná...

Tak se tu prolejvám čajem, cucám Strepsils a v duchu se omlouvám svému tatínkovi. Vždycky jsem se mu smála, že když vidí nějakého bacila, musí ho mít. Teď je mi jasné, že za to nemohl. Bacilové jsou tuze zákeřní a své oběti si vybírají sami. Zřejmě jsou pro ně ale nejzajímavější ti, kteří si jich taky všimnou. No a my jsme zrovna takoví vnímaví ke svému okolí, takže zaregistrujeme i sebemenšího bacílka... Asi... Anebo jsme prostě hypochondři...

Doufám, že se hypochondrie nedědí geneticky, ale člověk si ji sám vypěstuje postupem let. To by si pak Šárka ani nemusela všimnout, jak tu máma kašle a smrká a bude v pohodě...