Kiwi aneb hlavou dolů

Aby Jitčini rodiče ze Zélandu viděli i něco víc než Auckland a jeho nejbližší okolí, vzali jsme je mezi Vánocemi a Silvestrem na dva dny na poloostrov Coromandel. Naši staroušci mají rádi, když je všechno včas zajištěné, do detailu naplánované a na mapách předem zakreslené. Jenže na takové přípravy moc neužije mě, takže plánování výletu probíhalo zhruba následovně:
Já: "Co kdybysme jeli na Coromandel?"
Děda: "To bysme mohli, přečtu si průvodce co je tam zajímavého, najdu v příručce ubytování s nejvyšším počtem kladných ohlasů, napíšu jim mail jestli mají volno a seženem někde mapu. Takže bysme jeli někdy příští týden?"
Já: Oči v sloup a na Googlu hledám "coromandel budget accommodation", volám do prvního hostelu který mi padne pod kurzor myši a rezervuju na další den jeden pokoj pro čtyři lidi.
Babička: Panikaří že odjezd je už zítra a ona ještě nemá navařeno, nasmaženo a sbaleno. Nervózně pobíhá po bytě a nenechá si vysvětlit že nejedeme na rok do džungle, ale na jednu noc na turistického městečka kde hladem určitě bídně nezhyneme.

Cesta trvá asi dvě hodiny a Šárka celou dobu povykovala a zlobila. Usnula asi deset minut před před městečkem Tairua, kde jsme měli ten den bydlet, takže jsme to vzali nonstop až na Hot Water Beach, aby se Šárka trochu víc prospala a nebyla pak protivná. Hot Water Beach je pláž na kterou vyvěrají horké sladkovodní prameny ohřívané podmořskou sopkou. Než voda doputuje od sopky až na pláž ochladí se na zhruba 60 Celsiů, takže populárním sportem pak je vaření turistů ve vlastnoručně vyhrabaných malých jezírkách. Prameny jsou bohužel přístupné jen čtyři hodiny kolem odlivu - po zbytek doby jsou pod hladinou moře. My jsme se samozřejmě netrefili, takže jsme si Hot Water neužili. Ale i tak se nám móóóóře líbilo. Tedy ... Šárce ne, ta se bála vln a při každém pokusu dostat jí do vody nás pobrečela a křečovitým držrením podrápala na zádech.

Po vykoupání jsme se vrátili do hostelu "Tairua Beach House" a dali si instantní večeři z pytlíku. Rodiče si zatím v městečku ulovili "Fish'n'Chips" po anglickém způsobu, tedy v novinách. Myslím že to byla inzertní stránka NZ Heraldu.

Druhý den jsme jeli dál. Na první zastávce chvilku obdivovali dva stromy Kauri v miniaturním parku Twin Kauri Scenic Reserve:

O pár kilometrů dál na sever zabočili na silnici číslo 309. Všichni asi znáte značky typu "pozor zatáčky další 3km", ale na začátku této silnice byla značně odrazující sbírka značek: "pozor serpentiny příštích 25km", "pozor nezpevněný povrch", "pozor na odletující kameny", "pozor úzká silnice", atd. Ale nenechali jsme se zastrašit a ve zdraví to projeli. Auto pak sice vypadalo jak kdyby se právě vrátilo z tankodromu a když jsem ho nechal umýt málem jsem ucpal myčku, nicméně výlet to byl pěkný. Nejdřív jsme se vykoupali pod vodopádem Waiau Falls:

Načež se mi zbláznila tchýně:

Jako zlatý hřeb výletu jsme strávili dvě hodiny v parku Waiau Waterworks, kde jsou desítky vodou poháněných, vodu chrlících i s vodou nic společného nemajících hraček, soch a různých mechanismů.

Jitka si zacákala ze stříkačky-kola poháněné šlapáním. Šárka se pohoupala na visícím koníkovi a tvářila se u toho jako puk, protože mu celou dobu napovídala jak se má houpat: hóóůůůů hóóůůůů

Projeli, tedy proletěli jsme se na létajícím kole. Co na to Jan Tleskač?

Uspořádali jsme i závody dřevěných lodiček - moje Britney Spears bohužel prohrála, to je tak když mají celebrity něco kloudného udělat.

Nejvíc nás však nadchnul Tarzan - jízda z kopce na zavěšené sedačce. Zejména Jitka je na svůj výkon hrdá (poslední fotka :-)

Cestou z Waiau jsme projeli městečkem Coromandel, kde se nám sice docela líbilo, ale nic fotogenického jsme nenašli, a pak hurá domů.

Na závěr užijte panoramatický snímek Coromandelského pobřeží (je tu i v originálním rozlišení 8000x1500 pixelů, bacha má 2.2 MB!):

Poslední dobou to tu začínalo být pěkně stereotypní. Občas nějaká návštěva, semtam zoo, pravidelné nákupy, jednou za čas malý výlet, zkrátka nic nového převratného. Až v polovině prosince to tu začalo správně žít! Přijeli mi totiž rodiče :)

Nejvíc legrace s nimi člověk zažije když manipulují s penězi. Chtějí být ve všem finančně nezávislí a samostatní a tak si většinu věcí snaží platit sami. Jenže než se to naučili...

Jeden z prvních výletů byla návštěva muzea s přehlídkou maorských tanců a zpěvů. Michal chtěl koupit 4 lístky, ale babička rezolutně prohlásila, že si za sebe platí sami. Vzápětí vyndala tři bankomatky, roztáhla je do úhledného vějířku a světácky s nimi třepala ve vzduchu.

Postavili jsme se do fronty a čekali, až na nás přijde řada. Babička se ještě chvilku důležitě probírala kartama a rozmýšlela, kterou nejvíc oslní, když tu si všimla pána platícího před náma. Vzal kreditku, projel jí terminálem, zadal PIN.. Babička viditelně pobledla a vystoupila z řady. Tiše se Michala dotázala, jestli i ona bude muset PIN zadávat. Odpověd asi ano ji vůbec nepotěšila. Začala nervózně chodit sem a tam a polohlasně si předříkávat různá čísla, jestli ji nějaké nebude povědomé, a v mezičase sprostě klela. Po půl hodince marného vzpomínání a vyčerpání všech jadrných výrazů se nechala přesvědčit, že za ně tentokrát platíme my. Samotnou návštěvu si moc neužila, protože chodila s hlavou sklopenou, jak se styděla...

Druhý den s námi vyrazila do obchodu, opět vybavená všemi kreditkami a tentokrát i papírkem s PINama. Při placení ji prodavačka dostala informací, že na její kartu stačí pouze podpis :D

Tahle příhoda s rodiči trochu zamávala a tak se rozhodli, že nejlépe je platit v hotovosti. Vyhlédli si v centru hezký bankomat a rozhodli se pro výběr. Děda znalý všech světových jazyků obratně přeložil veškěrý text na obrazovce. Jenom větu Vybíraná částka musí být násobkem deseti babičce přeložil jako Bankomat násobí zadanou částku deseti. Zadali tudíž 20 NZD a tuze se divili, když jim to vyplivlo opravdu jenom dvacku. Když se vezme v úvahu manipulační poplatek z české banky, což je asi stovka, tak se jim těch zhruba třista korun v dolarech dost prodražilo. Od té doby opět platí kartou :)

První velký společný nákup v supermarketu taky nedopadl nejlépe. Po hodince vybírání jsme k pokladně dotlačili plný košík a vyložili zboží na pult. Kámen úrazu nastal, když si chtěl Michal projet terminálem věrnostní kartičku. Děda hrdě prohlásil, že dneska platí oni. Michal na to kývnul a natáhl se k terminálu s kartičkou na kterou chtěl jen započítat body za utracené dolary. To dědu dopálilo a znovu začal opakovat, že to tentokrát platí ON. Michal se opět pokusil vysvětlit, že se jedná jen o slevovou kartu, ale děda ho nepustil ke slovu. Popouzelo ho, že se Michal ohrazuje a cosi mu vypráví a stále se snaží v nestřeženém okamžiku protáhnout svou kartičku terminálem. Začal do něj strkat a snažil se mu ji vytrhnout z ruky. Chvíli už to vypadalo na pěstní souboj a pokladní chtěla volat ochranku. Když se děda nadechoval k dalšímu dlouhému monologu na téma peněz, podařilo se Michalovi vykřiknout slevová kartička. Děda pochopil svůj omyl a couvl, prodavačka a hlouček náhodných čumilů si hlasitě oddechli, babička rychle zaplatila a my, červení až za ušima, jsme se potichu odplížili pryč. Od této příhody se nám do toho obchodu moc často chodit nechce.

Veselých historek je teď opravdu nepřeberné množstí. Třeba ta, jak jel děda na dobrodružnou výpravu do Rotorui, cestou ztratil klobouk a místo něho přivezl cizí spodky. Ale o tom snad někdy příště.

Máme za sebou naše první kiwiácké vánoce. Původně jsme měli v plánu pojmout je víceméně v duchu českých tradic, protože jak vypadají pravé novozélandské vánoce nevíme. Ale pochopitelně se nám to nakonec nepovedlo, protože v zemi, kde se štědrý den slaví v létě to prostě pravé české vánoce být nemohly.

Takže zaprvé - o sněhu si samozřejmě můžeme nechat jen zdát. Ten tu ostatně není ani v zimě, tedy alespoň ne u nás v Aucklandu. To ovšem nebrání kiwiákům nakupovat vánoční balící papír se sněhulákma a vánoční přáníčka se závějí a sobím spřežením. Santové Clausové - nezbytná součást každého obchodu - jsou vždy nesmyslně nabaleni do huňatého kožichu, místo toho, aby měli třeba nějaké vkusné kraťasy.

Jelikož je léto, stmívá se pozdě a tudíž chybí i další rys českého štědrého večera - večeře u rozsvíceného stromečku. Sice jsme ten náš kolem sedmé na zkoušku rozsvítili, ale nějak to v tom přímém slunci a horku nebylo ono. Takže jsme ze štědrého večera operativně udělali štědré ráno. Konec konců i Šárka si své dárečky líp užije když na ně má celý den, než když bychom jí chvilku po rozbalování hnali do postele.

Když jsem chodil na autobus, občas jsem z ulice lidem nakukoval do bytů, takže vím, že stromečky se tu strojí už od začátku prosince (mimochodem záclony se tu nevedou, takže je do bytů krásně vidět - to by moje babička asi ve zdraví nepřežila :-) I když se pravé stromky sehnat běžně dají a jsou celkem levné, prý v tomhle horku rychle opadávají. Viděli jsme sice prodávat i stromečky zasazené v hlíně v květináčích, které je možné zalévat, ale my jsme vzali zavděk pěkným umělým, koupeným v aukci za $15. Ozdoby průběžně vyráběla Jitka, takže stromeček po několik dní postupně "krásněl".

Štědrovečerní hostina je kapitola sama pro sebe. Kapra jsme ani nesháněli, dokonce i v Česku jsme většinou jídávali pstruhy. Místo toho jsme 24. ráno vyrazili do přístavu na rybí trh a nakoupili všemožné mořské ryby na smažení a na polévku a živé zelené mušle k obědu. Ještě že za Jitkou na Vánoce přijeli rodiče. Tchýně i z místních omezených surovin dokázala vykouzlit něco-jako-štědro-večeři. Rybí polévka z dvoukilové hlavy tuňáka se sice té kapří ani vzdáleně nepodobá, ale chutnala nám.

Pětadvacátého ráno jsme si tedy přivstali a natěšeně se vrhli na dárky. Šárka dostala houpacího koně a nic jiného jí už nezajímalo. Tchýně dostala 400 špuntů od vína. Jsem zvědav jestli si je povezeze zpátky do Česka ;-)

Protože nám odpoledne bylo horko, vyrazili jsme na pláž Omana beach. Sice tam dost foukalo, takže se nakonec na štědrý den koupal jen tchán. Alespoň doma bude mít o čem vyprávět ;-))

Kousek od pláže jsme natrefili na dvě kozy: Dixie a Trixie:

Pak už zazvonil zvonec, nasedli jsme do auta, vrátili se domů a štědrému dnu byl konec :-)

Naši chlebodárci z Gen-i se konečně dohodli kdo ze sedmi lidí zůstane v budoucím OpenSource teamu a kdo bude odejit. Dnes, poslední den před 17 denním vánočním volnem tři z nás dostali pod stromeček obálku s výpovědí pro nadbytečnost ke konci ledna.

You're fired! Merry Xmas from Gen-i.

Minulý týden, jsme měli individuální pohovory s velkým šéfem PF a budoucím potenciálním šéfem KW. Když se ptali mě jestli chci zůstat, řekl jsem v nějakém náhlém návalu nezdravého sebevědomí že ne, že mě spravování rozbitých serverů moc nebere a každodenní diskuze s uživatelema kteří si smažou maily a pak se diví že už je nemají mě taky profesionálním uspokojením nenaplňuje. A že bych se radši nechal přesunout do oddělení Software Development. Trochu jsem zalhal, že umím Javu (začal jsem se jí učit před dvěma měsíci), dokonce jsem se málem tituloval Experienced Java Developer, ale na podlední chvíli jsem si to rozmyslel. Přecejen jsem v tom zatím nic pořádného nenaprogramoval ;-)

Takže následující dva týdny musím zběsile programovat, abych začátkem ledna měl vedoucímu Java-teamu co ukázat. A mělo by to vypadat tak, aby mi uvěřil, že v Javě programuju už několik let a ne stěží dva měsíce. Jinak totiž řekne, že o mě nestojí a já si 31. ledna sbalím fidlátka a stanu se pravým novozélandským nezaměstnaným.

V sobotu, tedy přesněji předpředpředpředminulou sobotu, jsme si naplánovali krátký dopolední výlet. Jen za humna, co by kamenem dohodil. V deset jsme vyrazili na lehkou hodinovou procházku k přehradě Waitakere Dam. Nejsme lenoši, nepojedeme až na místo autem, vezmem to přes les! Alespoň cestou zkoukneme úzkorozchodnou železnici a trošku se před obědem provětráme.

Cestou k přehradě to bylo v pohodě - koleje jsme po pár stech metrech našli a vydali se po nich k přehradě. Protože mašinky jezdí nejraději po rovince, byla to velice pohodová procházka s spoustou výhledů na Waitakere Ranges, na samotnou přehradu a viděli jsme dokonce i most pro potok. Jediný zádrhel byl, že bylo vedro a my neměli kromě dvou decek vody pro Šárku nic k pití. Ale co, hoďku to přece vydržíme.

No, za hoďku jsme k přehradě skutečně došli. Trochu hladoví, dost žízniví, ale stále v dobré náladě. Optimisticky jsme si říkali, že výlet tedy bude trvat dvě hodinky, ale že to neva, protože je to príma procházka. Taky jsme se usnesli, že zpátky nepůjdeme stejnou cestou, ale vezmem to kolem údolí z druhé strany. Podle mapy to vypadalo kratší. Nojo, jenže auto je na kopci a po vrstevnici jsme se dostali k přehradě. Takže když půjdeme druhou stranou, zcela logicky musíme slézt dolů k říčce a pak se zase vyšplhat nahoru na kopec k autu. To nám ovšem došlo až když jsme za hodinu konečně stáli dole v údolí s unaveným, hladovým, řvoucím dítětem střídavě v náručí, na koni, v krosně a na zemi. Teda došlo nám to samozřejmě dřív, ale přece se nebudem vracet ;-) Takže dvě hodiny výletu jsou za námi, je nám vedro, máme strašnou žízeň, dítě odmítá spolupracovat a jsme na úplně nejhorším možném místě - na úpatí vysokého kopce na jehož vrcholu je naše auto. Nebudu vás napínat - výstup nám trval další hodinu, Šárka celou dobu prořvala, Jitce se pletly nožičky a vypadala že to s ní každou chvíli sekne a já zapomněl tuhle zkázu naší rodiny fotit, takže mi to ani nebudete věřit.

Pohodová hodinová vycházka se tedy nakonec zvrtla v náročnou tříhodinovou tůru bez jídla a pití. Turismu zdar!

O víkendu přišel na Long Bay Beach pravý československý Mikuláš s andělem a čertem. Nebylo to sice úplně jako v Česku - Mikuláš přece nechodívá začátkem léta ve třiceti stupňovém vedru v pantoflích po pláži - ale to jsou jen nepodstatné detaily.

Čerta se Šárka nebála, protože z toho ještě nemá rozum, básničku neřekla, protože ještě žádnou neumí, ale dáreček nakonec stejně dostala.

Celé odpoledne jsem se těšil že se svezu mašinkou Fredem. Abych tam nevypadal moc divně, ukradl jsem kamarádce tříletého Martina a naší Šárku a tvářil se, že tam jsem kvůli nim a že je jen hlídám aby nevypadli. Ale jízda byla fakt BOŽÍ ;-)

Na akci se sešlo odhadem kolem 100 lidí a byl to vpravdě reprezentativní vzorek československé populace včetně národnostních menšin. Za hlášku dne jsem tak nakonec mohl s klidným svědomím zvolit nezaměnitelným akcentem pronesené "Géjzo póóóď!" ;-)

Úpadek naší firmy zdárně pokračuje. Před pár měsíci naší mateřské firmě Gen-i/TelecomNZ došlo, že pokud nechce naší měsíční sekeru v hodnotě zhruba 100 tisíc dolarů platit věčně, bude potřeba provést nějaké změny. Restrukturalizaci.

Gen-i je velká firma a má spoustu dobře placených manažerů. Jeden z nich, říkejme mu PF, byl od počátku proti akvizici naší malé firmičky Asterisk. Argumentoval tím, že bude levnější a jednodušší vlastní Linuxový tým postavit od nuly, než se snažit do Gen-i integrovat jinou firmu i s jejími zarostlými zaměstnanci chodícími v umaštěných tričkách. Nevyslyšeli ho, koupili nás a dobře jim tak. A aby PF nemohl říkat "já vám to říkal", dostal od června na starost naše úspěšné integrování do Gen-i. Život je leckdy pěkně škodolibá svině ;-)

Jak se Asterisk začal propadat do ztráty, bylo jasné že nás čekají změny. Když nejsou peníze nemůžou být zaměstnanci, to dá rozum. Takže ti rozumnější sbalili kufry a včas odešli. Jako na potvoru odešla i polovina "Sales teamu", takže jsme prakticky zůstali bez nových zakázek. Neveselá situace. Sice jsme měli rozjeto pár projektů, ale práce postupně ubývalo a ubývalo, žádna nová na obzoru nebyla a do práce jsme čím dál častěji chodili spíš číst SlashDot než skutečně něco dělat. K tomu velký manager PF vykouzlil PowerPointovou prezentaci nazvanou Asterisk restructuralization proposal, čímž zbytkům naší loajality zasadil poslední, smrtelnou ránu.

Každá samostatná firma potřebuje ředitele (máme hned dva :-), účetní, obchodníky, atd. Jelikož hlavní motivací restrukturalizace je snižování nákladů, všedny tyto pozice byly disestablished, čili zrušeny, firma Asterisk byla taky zrušena a z jejího torza se staly dvě pracovní skupiny v rámci Gen-i: Open Source Engineering a Open Source Software Development. Ale škrtům není konec - PF určil že pro stávajících 7 engineerů není dost práce a že zbydou jen 4. K tomu dva vývojáři a jsme na šesti lidech z původních patnáci zaměstnanců Asterisku.

Největší nejistota samozřejmě panuje v našem oddělení - tři budou odejiti, čtyři zůstávají. Ale kdo to bude? Mám 57% šanci že já ne... AaAAAAAaaaAAAAAAaaaaa! Vtipné je, že kdo má zájem zůstat, musí personálnímu oddělení poslat expression of interest včetně CV a průvodního dopisu. Prostě se znovu ucházet o práci. Fakt musím psát dopis, aby mě vlastní firma přijala...??? AaAAAAAaaaAAAAAAaaaaa!

Tohle všechno jsme se dozvěděli před měsícem. Dovedete si představit jak podobné vyhlídky pozvedly naší upadající morálku. Člověk by naivně čekal, že se všichni engineeři budou snažit samou aktivností přetrhnout, aby se ukázali jako nepostradatelní a nebyli odejiti. A realita? Do práce v deset, z práce ve čtyři, dvě hodiny strávit na obědě a ve zbytku pařit Unreal Tournament. Když už se jednou za dva dny objeví nějaká práce, tak se místo rvačky ve stylu "Dej to sem, dej to sem, já to chci udělat" ozve akorát nasraný "Proč jsi to přiřadil na mě?! Já teď koukám na <doplň jméno oblíbeného filmu> a nemám čas!!!"

Minulý čtvrtek jsme šli na oběd do "meeting room G" (Galbraith's alehouse, naše oblíbená hospoda), bylo krásné léto, každý měl pivko, dvě, tři. Pak volal zákazník že mu nefunguje server a že je tuze urgentně potřeba aby tam někdo dojel a spravil to. "Michale pojedeš ty", nene, nemůžu, pil jsem. Adame? Karen? Andrew? Nic. Ve dvě odpoledne všichni "práceschopní" zaměstnanci pod vlivem a zákazník má smůlu. Když jsme si v hospodě k obědu objednávali druhou rundu, Adam to komentoval - "Co nám můžou udělat? Maximálně nás vyhodí a to udělají stejně, tak co." V každé normální firmě by nás za podobné chování z fleku vyrazili. Ale tady? Tady za pár dní vlastně taky...

Protože mi Jitka nedovolila zkopírovat sem její povídání o zkrášlování našeho bytu, provedu maličkatý podvůdek a propašuju sem alespoň odkaz :-)

V průběhu října se začaly Aucklandem čím dál častěji ozývat rány z dělobuchů a po večerech oblohou blýskaly ohňostroje. Mysleli jsme, že se kiwiáci už připravují na Silvestra, ale nakonec se ukázalo, že jde jen o trénink na Guy Fawkes night.

Katolík Guy Fawkes chtěl 5. listopadu 1605 v londýně srovnat se zemí protestanta krále Jakuba I i s celým parlamentem, ale byl to patlal a atentát zvoral. Chytli ho, upálili ho a doteď rok co rok v Anglii a spřátelených zemích oslavují, že král nedošel úhony zatímco Guy Fawkes ano.

Mimochodem podle Wikipedie Australani sice taky dřív pouštěli rachejtle, ale protože jsou moc hrrr a přivazovali na ně poštovní schránky, které pak z nebe padaly na nebohé přihlížející, zatrhla jejich vláda nadobro prodej ohňostrojů a tradice postupně upadla. Na Zélandu se ale ještě drží, takže jsme z našeho kopečku měli pěkný výhled na ohňostrojící Auckland: