| « Coromandel podruhé | PF2006 » |
Jak jsme se nenudili
Poslední dobou to tu začínalo být pěkně stereotypní. Občas nějaká návštěva, semtam zoo, pravidelné nákupy, jednou za čas malý výlet, zkrátka nic nového převratného. Až v polovině prosince to tu začalo správně žít! Přijeli mi totiž rodiče :)
Nejvíc legrace s nimi člověk zažije když manipulují s penězi. Chtějí být ve všem finančně nezávislí a samostatní a tak si většinu věcí snaží platit sami. Jenže než se to naučili...
Jeden z prvních výletů byla návštěva muzea s přehlídkou maorských tanců a zpěvů. Michal chtěl koupit 4 lístky, ale babička rezolutně prohlásila, že si za sebe platí sami. Vzápětí vyndala tři bankomatky, roztáhla je do úhledného vějířku a světácky s nimi třepala ve vzduchu.
Postavili jsme se do fronty a čekali, až na nás přijde řada. Babička se ještě chvilku důležitě probírala kartama a rozmýšlela, kterou nejvíc oslní, když tu si všimla pána platícího před náma. Vzal kreditku, projel jí terminálem, zadal PIN.. Babička viditelně pobledla a vystoupila z řady. Tiše se Michala dotázala, jestli i ona bude muset PIN zadávat. Odpověd asi ano ji vůbec nepotěšila. Začala nervózně chodit sem a tam a polohlasně si předříkávat různá čísla, jestli ji nějaké nebude povědomé, a v mezičase sprostě klela. Po půl hodince marného vzpomínání a vyčerpání všech jadrných výrazů se nechala přesvědčit, že za ně tentokrát platíme my. Samotnou návštěvu si moc neužila, protože chodila s hlavou sklopenou, jak se styděla...
Druhý den s námi vyrazila do obchodu, opět vybavená všemi kreditkami a tentokrát i papírkem s PINama. Při placení ji prodavačka dostala informací, že na její kartu stačí pouze podpis :D
Tahle příhoda s rodiči trochu zamávala a tak se rozhodli, že nejlépe je platit v hotovosti. Vyhlédli si v centru hezký bankomat a rozhodli se pro výběr. Děda znalý všech světových jazyků obratně přeložil veškěrý text na obrazovce. Jenom větu Vybíraná částka musí být násobkem deseti babičce přeložil jako Bankomat násobí zadanou částku deseti. Zadali tudíž 20 NZD a tuze se divili, když jim to vyplivlo opravdu jenom dvacku. Když se vezme v úvahu manipulační poplatek z české banky, což je asi stovka, tak se jim těch zhruba třista korun v dolarech dost prodražilo. Od té doby opět platí kartou :)
První velký společný nákup v supermarketu taky nedopadl nejlépe. Po hodince vybírání jsme k pokladně dotlačili plný košík a vyložili zboží na pult. Kámen úrazu nastal, když si chtěl Michal projet terminálem věrnostní kartičku. Děda hrdě prohlásil, že dneska platí oni. Michal na to kývnul a natáhl se k terminálu s kartičkou na kterou chtěl jen započítat body za utracené dolary. To dědu dopálilo a znovu začal opakovat, že to tentokrát platí ON. Michal se opět pokusil vysvětlit, že se jedná jen o slevovou kartu, ale děda ho nepustil ke slovu. Popouzelo ho, že se Michal ohrazuje a cosi mu vypráví a stále se snaží v nestřeženém okamžiku protáhnout svou kartičku terminálem. Začal do něj strkat a snažil se mu ji vytrhnout z ruky. Chvíli už to vypadalo na pěstní souboj a pokladní chtěla volat ochranku. Když se děda nadechoval k dalšímu dlouhému monologu na téma peněz, podařilo se Michalovi vykřiknout slevová kartička. Děda pochopil svůj omyl a couvl, prodavačka a hlouček náhodných čumilů si hlasitě oddechli, babička rychle zaplatila a my, červení až za ušima, jsme se potichu odplížili pryč. Od této příhody se nám do toho obchodu moc často chodit nechce.
Veselých historek je teď opravdu nepřeberné množstí. Třeba ta, jak jel děda na dobrodružnou výpravu do Rotorui, cestou ztratil klobouk a místo něho přivezl cizí spodky. Ale o tom snad někdy příště.
This entry was posted on January 6th, 2006 at 19:35 by jitka and is filed under Tak různě, Povídání o všem.
1 comment
PPP aneb poznámky popisovaného povedence
Jak známo, veškerým činnostem se musí člověk učit. Tedy i chození hlavou dolu u protinožců. Zpočátku nám to činilo určité obtíže, zejména při placení, jak je v textu trefně popsáno. Není ovšem pravdou, že by Eva vyčerpala při koupi lístků v muzeu během půlhodiny zásobu jadrných výrazů. Znám ji už desítky let, takže bezpečně vím, že k tomu by bylo zapotřebí času podstatně delšího.
Po mé návštěvě zdejších sopek , o které se v závěru Jitka zmiňuje, musím konstatovat, že i ony dokáží napáchat pěknou paseku, když se jim zachce ukázat, kolik je v nich skryté energie. Nedělají to ovšem tak často, jako má dobrá žena. Proto je patrně Nový Zéland označovaný jako ráj na zemi a o Krči se to obvykle neříká.
Klobouk jsem skutečně zapomněl v autobuse. Sice jsem si toho okamžitě povšimnul, ale nepodařilo se mi rozjíždějící se autobus dostihnout. Ve zdejším horku je autobus přeci jen o něco rychlejší než děda, kterému praží slunce na nekrytou hlavu. Snažil jsem se ho pak řidiče polapit přes cestovní agenturu, která měla do autobusu spojení. Jenže lstivý řidič přijel zpět později než mu určoval jízdní řád a já musel mezitím odjet za další sopkou. Řidič ve snaze získat klobouk, který nosila tak velká hlava jako je moje (mám největší velikost, která v obchodě byla k disposici), pravděpodobně riskoval pokutu za pozdní příjezd na stanoviště.
Co se týče cizích spodků , je to klasická desinformace vedená snahou pobavit publikum. I tak přísný kritik jako moje žena, musela uznat, že jsou mé vlastní. Je sice pravda, že cestou mi jedna Japonka s jejich vrozenou zdvořilostí řekla “Ještě jednou, prosím.“ Nebylo to ovšem v situaci, která sexem posedlé Čechy hned napadne, ale poté co jsem ji nevyfotografoval u gejzíru tak, jak si představovala. Ženám není snadné vyhovět, jak každý mužský dobře ví.
O své cestě po vulkánech chci jednou podat hlášení. Ale to až někdy jindy, jak napsala na konec svého textu Jitka. Zatím mám jen pracovní název „Žhavé sopky a exotické dívky aneb děda hlavou dolů“ (nikoliv dole, to by mi nedovolil vrozený ostych a očekávaná kontrola textu mou dobrou ženou)
