Kiwi aneb hlavou dolů

V sobotu, tedy přesněji předpředpředpředminulou sobotu, jsme si naplánovali krátký dopolední výlet. Jen za humna, co by kamenem dohodil. V deset jsme vyrazili na lehkou hodinovou procházku k přehradě Waitakere Dam. Nejsme lenoši, nepojedeme až na místo autem, vezmem to přes les! Alespoň cestou zkoukneme úzkorozchodnou železnici a trošku se před obědem provětráme.

Cestou k přehradě to bylo v pohodě - koleje jsme po pár stech metrech našli a vydali se po nich k přehradě. Protože mašinky jezdí nejraději po rovince, byla to velice pohodová procházka s spoustou výhledů na Waitakere Ranges, na samotnou přehradu a viděli jsme dokonce i most pro potok. Jediný zádrhel byl, že bylo vedro a my neměli kromě dvou decek vody pro Šárku nic k pití. Ale co, hoďku to přece vydržíme.

No, za hoďku jsme k přehradě skutečně došli. Trochu hladoví, dost žízniví, ale stále v dobré náladě. Optimisticky jsme si říkali, že výlet tedy bude trvat dvě hodinky, ale že to neva, protože je to príma procházka. Taky jsme se usnesli, že zpátky nepůjdeme stejnou cestou, ale vezmem to kolem údolí z druhé strany. Podle mapy to vypadalo kratší. Nojo, jenže auto je na kopci a po vrstevnici jsme se dostali k přehradě. Takže když půjdeme druhou stranou, zcela logicky musíme slézt dolů k říčce a pak se zase vyšplhat nahoru na kopec k autu. To nám ovšem došlo až když jsme za hodinu konečně stáli dole v údolí s unaveným, hladovým, řvoucím dítětem střídavě v náručí, na koni, v krosně a na zemi. Teda došlo nám to samozřejmě dřív, ale přece se nebudem vracet ;-) Takže dvě hodiny výletu jsou za námi, je nám vedro, máme strašnou žízeň, dítě odmítá spolupracovat a jsme na úplně nejhorším možném místě - na úpatí vysokého kopce na jehož vrcholu je naše auto. Nebudu vás napínat - výstup nám trval další hodinu, Šárka celou dobu prořvala, Jitce se pletly nožičky a vypadala že to s ní každou chvíli sekne a já zapomněl tuhle zkázu naší rodiny fotit, takže mi to ani nebudete věřit.

Pohodová hodinová vycházka se tedy nakonec zvrtla v náročnou tříhodinovou tůru bez jídla a pití. Turismu zdar!