Kiwi aneb hlavou dolů

Kulda 1 byl čistě Michalův nápad. Moje argumenty, že máme na děti spoustu času a že ve mně ještě žádný biologický hodiny netikaj, nebral moc vážně a jednoduše mě ukecal. Nakonec jsem souhlasila jen díky přesvědčení, že nám to chvíli potrvá, budem se urputně snažit, vypočítávat plodné dny, měřit bazální teplotu a ještě tak rok se nic nezmění. Po pár týdnech jsem ty dva červené proužky fakt nečekala.

Kulda 2 byl pro změnu můj nápad. Michalovy argumety, že je momentálně nezaměstnaný, mně se dost zhoršil ekzém a možná se budem stěhovat do Austrálie, jsem považovala za úplně banální. Zcela pomatená matkou přírodou a všemocnými hormony jsem trvala na názoru, že jestli to teď nestihnem, tak už se nám to nikdy nepovede, Šárka za chvíli odroste, uteče z domova a my zůstanem nadosmrti opuštění a nešťastní. Michala nakonec zlákala vidina pravidelného sexu s plozením dětí spojená a byl ochotem přimhouřit nad svými argumenty obě oči. Jaké bylo jeho překvapení, když nám stačily pouhé dva pokusy!

První těhotenství jsem si řádně užívala. Pocit, že jsem ještě na roli maminky moc malá záhy vyprchal a já se vrhla na studium dostupné literatury na téma těhotenství a péče o dítě. Každý týden jsem Michalovi nadšeně hlásila v jakém stádiu se zrovna nacházím, zda už má Kulda vyvinut žaludek a játra, rostou mu nehtíky, jestli je ještě chlupatej a hubenej nebo už začíná špekatět a jiné užitečné informace. Řádně jsem se šetřila a nechala o sebe pečovat. Dokonce i litrovou flašku s vodou mi vždycky někdo podal, abych se nemusela ohýbat a zvedat těžké věci. Ke konci těhotenství mě popadl "hnízdící reflex", začala jsem pekelně uklízet a cídit všechno, co se mi dostalo pod ruku a završila jsem to zcela zbytečným smýčením ve sklepě a stěhovaním pytlů cementu, co nám tam zůstaly po rekonstrukci.

Druhé těhotenství kolem mě profrčelo jak rychlík. Nadšeně jsem přijala zprávu, že už jsem v tom a dál se tím nezabývala. Pokaždé mě pak midwife zaskočila informací, ve kterém týdnu už se jsem. Posledně se mně dokonce ptala, zda znám příznaky počínajícího porodu. No jo, ve 36. týdnu bych to už mohla vědět.. Ale kdo mohl tušit, že už jsem tak daleko?? Nedávno jsem taky musela uznat, že nošení dvanáctikilové Šárky v jedné ruce a neméně těžkého nákupu v ruce druhé Kuldovi asi moc neprospívá. Takže zásoby jídla začal obstarávat Michal a já se omezila jen na zvedání a chování princezny. Jakoby potvůrka vycítila, že už mě má pro sebe jen měsíc, visí mi na krku téměř nepřetržitě a dobrovolně se pouští jen pod příslibem sledování Krtka na počítači.. Ani uklízecí mánie mě nepostihla, ba právě naopak. Jsem čím dál línější a ke štěstí mi stačí, když se v pokoji neválí počůrané plíny z předešlé noci nebo nevynesený nočník se smradlavým boboušem. Naštěstí se o nás Michal vzorně stará a pravidelně nám každý večer prohazuje cestičky mezi rozsypanými hračkami, hromadou čistého a špinavého prádla a talíři se zbytky jídla, abychom mohly bez nehod procházet napříč pokojem až do kuchyně.

Velká potíž byla s výběrem jména pro Kuldu 1. Nápadů bylo dost, jenže ani na jednom jsme se nebyli schopni dohodnout. Nakonec to Michal vyřešil fištrónsky. Opatřil mi Shreka II a v polovině filmu nadhodil, že bychom se konečně pro nějaké jméno měli rozhodnout. Odbyla jsem ho poznámkou, ať neruší hloupostma, že teď je to napínavý! Nedal se odradit a začal mi podstrkovat formulář pro matriku. Shrek zrovna truchlil nad ztrátou Fiony a utápěl svůj žal v hospodě a já celá rozlítostněná neměla nejmenší chuť zabývat se formalitami pro úřady. Tak jsem Michala vyhnala, ať to vyplní sám. Nakonec všechno dobře dopadlo, Shrek se vrátil k Fioně a princezně taky jméno Šárka sluší.

S Kuldou 2 je to obdobné. Nějaké tipy na jména máme, ale jestli mi Michal neopatří Shreka III, tak žádnej Viktor rozhodně nebude!

O Kuldu 1 bylo od počátku těhotenství vzorně postaráno. Mojí gynekoložku jsem vyměnila hned po první prohlídce, kdy mé nadšení zchladila větou "Asi jste těhotná, ale neradujte se předčasně. První tři měsíce o to klidně můžete přijít, takže vám teď nebudu zbytečně vystavovat těhotenskou průkazku". A tak jsem s Michalem svědomitě začali vybírat porodnici. Nejlepší se nám zdálo Podolí, kam jsem se posléze vnutila na pravidelné kontroly už od prvních měsíců a nakonec tam i úspěšně porodila.

Kulda 2 to měl o něco složitější. Ze začátku se mi zdálo zbytečné si hledat midwife. Tlak mám pořád stejně nízký, čůrat na papírek mě nebaví a fakt, že mi roste bříško vidím taky a nemusí mi to nikdo další potvrzovat. Jenže Michal pořád prudil, že to moc flákám, takže jsem byla nucena po několika měsících zvednout sluchátko a nějakou midwife si najít. V té době už to byl docela problém, neboť ostatní maminky to vzaly o chlup zodpovědněji a všechny midwives na můj termín porodu si dávno rozebraly. Na mně zbyla jen jedna bláznivá šamanka, která mi hned při první návštěvě sdělila, že jestli s ní chci rodit, tak jedině doma, protože v nemocnici jsou samí břídilové. Až tak otrlá nejsem, takže jsem pátrala dál. Nakonec jsem našla prima midwife, která sice se mnou taky rodit nebude, ale aspoň neotravuje s přirozeným porodem a bez námitek souhlasila s porodnicí.

Minulý týden jsem si dala předsevzetí zjistit si adresu nemocnice, kde mám rodit. Ještě jsem to neudělala, ale mám to v nejbližších dnech v plánu! Takže Kuldo 2, ještě chvíli strpení, prosím ;-)