Kiwi aneb hlavou dolů

Úpadek naší firmy zdárně pokračuje. Před pár měsíci naší mateřské firmě Gen-i/TelecomNZ došlo, že pokud nechce naší měsíční sekeru v hodnotě zhruba 100 tisíc dolarů platit věčně, bude potřeba provést nějaké změny. Restrukturalizaci.

Gen-i je velká firma a má spoustu dobře placených manažerů. Jeden z nich, říkejme mu PF, byl od počátku proti akvizici naší malé firmičky Asterisk. Argumentoval tím, že bude levnější a jednodušší vlastní Linuxový tým postavit od nuly, než se snažit do Gen-i integrovat jinou firmu i s jejími zarostlými zaměstnanci chodícími v umaštěných tričkách. Nevyslyšeli ho, koupili nás a dobře jim tak. A aby PF nemohl říkat "já vám to říkal", dostal od června na starost naše úspěšné integrování do Gen-i. Život je leckdy pěkně škodolibá svině ;-)

Jak se Asterisk začal propadat do ztráty, bylo jasné že nás čekají změny. Když nejsou peníze nemůžou být zaměstnanci, to dá rozum. Takže ti rozumnější sbalili kufry a včas odešli. Jako na potvoru odešla i polovina "Sales teamu", takže jsme prakticky zůstali bez nových zakázek. Neveselá situace. Sice jsme měli rozjeto pár projektů, ale práce postupně ubývalo a ubývalo, žádna nová na obzoru nebyla a do práce jsme čím dál častěji chodili spíš číst SlashDot než skutečně něco dělat. K tomu velký manager PF vykouzlil PowerPointovou prezentaci nazvanou Asterisk restructuralization proposal, čímž zbytkům naší loajality zasadil poslední, smrtelnou ránu.

Každá samostatná firma potřebuje ředitele (máme hned dva :-), účetní, obchodníky, atd. Jelikož hlavní motivací restrukturalizace je snižování nákladů, všedny tyto pozice byly disestablished, čili zrušeny, firma Asterisk byla taky zrušena a z jejího torza se staly dvě pracovní skupiny v rámci Gen-i: Open Source Engineering a Open Source Software Development. Ale škrtům není konec - PF určil že pro stávajících 7 engineerů není dost práce a že zbydou jen 4. K tomu dva vývojáři a jsme na šesti lidech z původních patnáci zaměstnanců Asterisku.

Největší nejistota samozřejmě panuje v našem oddělení - tři budou odejiti, čtyři zůstávají. Ale kdo to bude? Mám 57% šanci že já ne... AaAAAAAaaaAAAAAAaaaaa! Vtipné je, že kdo má zájem zůstat, musí personálnímu oddělení poslat expression of interest včetně CV a průvodního dopisu. Prostě se znovu ucházet o práci. Fakt musím psát dopis, aby mě vlastní firma přijala...??? AaAAAAAaaaAAAAAAaaaaa!

Tohle všechno jsme se dozvěděli před měsícem. Dovedete si představit jak podobné vyhlídky pozvedly naší upadající morálku. Člověk by naivně čekal, že se všichni engineeři budou snažit samou aktivností přetrhnout, aby se ukázali jako nepostradatelní a nebyli odejiti. A realita? Do práce v deset, z práce ve čtyři, dvě hodiny strávit na obědě a ve zbytku pařit Unreal Tournament. Když už se jednou za dva dny objeví nějaká práce, tak se místo rvačky ve stylu "Dej to sem, dej to sem, já to chci udělat" ozve akorát nasraný "Proč jsi to přiřadil na mě?! Já teď koukám na <doplň jméno oblíbeného filmu> a nemám čas!!!"

Minulý čtvrtek jsme šli na oběd do "meeting room G" (Galbraith's alehouse, naše oblíbená hospoda), bylo krásné léto, každý měl pivko, dvě, tři. Pak volal zákazník že mu nefunguje server a že je tuze urgentně potřeba aby tam někdo dojel a spravil to. "Michale pojedeš ty", nene, nemůžu, pil jsem. Adame? Karen? Andrew? Nic. Ve dvě odpoledne všichni "práceschopní" zaměstnanci pod vlivem a zákazník má smůlu. Když jsme si v hospodě k obědu objednávali druhou rundu, Adam to komentoval - "Co nám můžou udělat? Maximálně nás vyhodí a to udělají stejně, tak co." V každé normální firmě by nás za podobné chování z fleku vyrazili. Ale tady? Tady za pár dní vlastně taky...