Tři roky

Dneska jsou to přesně tři roky a jeden měsíc od chvíle kdy jsem opustil rodnou hroudu, rodiče a kamarády a přistál v Aucklandu. (Jitčino a Šárčino výročí přijde zhruba za dva týdny). Jelikož jsme před odjezdem slibovali že vízum máme na tři roky, na jaře 2008 nás máte zpátky tak se bystřejší čtenáři možná ptají jak to že ještě nebalíme? Inu takto:

Tahle modrá věc je New Zealand Residence Permit, tedy Povolení k trvalému pobytu na NZ a píše se v něm že tu můžeme zůstat … no … natrvalo, že. A taky že jakmile odjedeme tak přestane platit, což je taková drobná komplikace. Další komplikace je že Oskar sice už má české občanství ale stále nemá pas, takže mu imigračníci neměli kam nalepit jeho modrý papírek a vlastně je tu načerno. Ale on je na život v poloilegalitě zvyklej, už mu to ani nepřijde.

Takže jinými slovy: zatím zůstáváme

Co si budeme povídat - líbí se nám tu. Nejen že pro děti je to tu lepší, čistější, bezpečnější, dětská hřiště jsou na každém rohu a smog už známe jen z vyprávění. Šárka se pomalu učí anglicky a byla by škoda jí tu možnost vzít. Oskarovi je to zatím fuk kde žije, hlavně že pravidelně dostane žvanec. Jitka si užívá domek a zahrádku (nojo, musím udělat plot aby Oskar neutíkal) a já celkem pohodlně z jednoho platu uživím celou rodinu. Takže nás domů vlastně nic netáhne.

Nebo jo? Bohužel ani moji ani Jitky rodiče se na možnost strávit důchod mezi kiwíkama netváří moc nadšeně, takže co chvíli řešíme kdy to přijde, kdy si budeme muset sbalit kufry a odstěhovat se tam odkud jsme před třema lety přijeli. Nechce se nám. Ani trochu. Z domku se zahrádkou do paneláku v Praze, z čistého prostředí u moře do smogu u Vltavy. Znova se naučit dávat si pozor na kapsáře. Znova si uvědomit že úředník za přepážkou nesedí proto aby mi pomohl, ale proto aby mi komplikoval život. Zjistit že dítě mi do školky nevezmou protože nemají místo, leda že bych jim dal sponzorský dar, to by pak místo měli. Znova přijmout postoj že kdo není bílej ten je podezřelej a určitě má nějakou nemoc. A znova se naučit všechno a všechny podezírat, protože přece není samo sebou že se se mnou někdo na ulici dá do řeči a usměje se na Jitku že jí to sluší. Prostě znova překousnout tisíc otravných věcí kterým už jsme stačili odvyknout.

Ona konec konců ta otázka je celkem jednoduchá: Máme radši udělat to co je lepší pro naše děti, “obětovat” rodiče a zůstat na Zélandu? Nebo se máme vykašlat na dobro dětí a s vědomím že mi to nejpozději v pubertě strašně vyčtou se vrátit do Česka aby rodiče měli radost? Tedy buď se zachováme sobecky k dětem nebo k rodičům. Hmm, lehká volba.

Jasně, i v Česku se dají vychovat děti. A jasně, ani na NZ není všechno růžové a i tady je spousta věcí k nasrání. Ale těch zélandských je tak nějak míň a jsou vesměs míň nasrávací. Než jsme odjeli tak nám jedna kamarádka říkala že jakmile se odstěhujeme tak budeme už pořád nespokojení. Na Zélandu nám bude chybět “to pravé doma”, ale ani zpátky v Česku nebudeme spokojení protože budeme vědět že jinde to jde jinak a líp. A měla pravdu. Takže jaké je poučení z dnešní bajky? Radši nikam nejezděte a zůstaňte pěkně doma, ať nemáte srovnání. Ušetříte si tak spoustu starostí.

Howgh. Aha, dneska jsem zapomněl bejt vtipnej. No snad příště.