Coromandel podruhé

Aby Jitčini rodiče ze Zélandu viděli i něco víc než Auckland a jeho nejbližší okolí, vzali jsme je mezi Vánocemi a Silvestrem na dva dny na poloostrov Coromandel. Naši staroušci mají rádi, když je všechno včas zajištěné, do detailu naplánované a na mapách předem zakreslené. Jenže na takové přípravy moc neužije mě, takže plánování výletu probíhalo zhruba následovně: Já: “Co kdybysme jeli na Coromandel?” Děda: “To bysme mohli, přečtu si průvodce co je tam zajímavého, najdu v příručce ubytování s nejvyšším počtem kladných ohlasů, napíšu jim mail jestli mají volno a seženem někde mapu. Takže bysme jeli někdy příští týden?” Já: Oči v sloup a na Googlu hledám “coromandel budget accommodation”, volám do prvního hostelu který mi padne pod kurzor myši a rezervuju na další den jeden pokoj pro čtyři lidi. Babička: Panikaří že odjezd je už zítra a ona ještě nemá navařeno, nasmaženo a sbaleno. Nervózně pobíhá po bytě a nenechá si vysvětlit že nejedeme na rok do džungle, ale na jednu noc na turistického městečka kde hladem určitě bídně nezhyneme.

Cesta trvá asi dvě hodiny a Šárka celou dobu povykovala a zlobila. Usnula asi deset minut před před městečkem Tairua, kde jsme měli ten den bydlet, takže jsme to vzali nonstop až na Hot Water Beach, aby se Šárka trochu víc prospala a nebyla pak protivná. Hot Water Beach je pláž na kterou vyvěrají horké sladkovodní prameny ohřívané podmořskou sopkou. Než voda doputuje od sopky až na pláž ochladí se na zhruba 60 Celsiů, takže populárním sportem pak je vaření turistů ve vlastnoručně vyhrabaných malých jezírkách. Prameny jsou bohužel přístupné jen čtyři hodiny kolem odlivu - po zbytek doby jsou pod hladinou moře. My jsme se samozřejmě netrefili, takže jsme si Hot Water neužili. Ale i tak se nám móóóóře líbilo. Tedy … Šárce ne, ta se bála vln a při každém pokusu dostat jí do vody nás pobrečela a křečovitým držrením podrápala na zádech.

Po vykoupání jsme se vrátili do hostelu “Tairua Beach House” a dali si instantní večeři z pytlíku. Rodiče si zatím v městečku ulovili “Fish’n’Chips” po anglickém způsobu, tedy v novinách. Myslím že to byla inzertní stránka NZ Heraldu.

Druhý den jsme jeli dál. Na první zastávce chvilku obdivovali dva stromy Kauri v miniaturním parku Twin Kauri Scenic Reserve:

O pár kilometrů dál na sever zabočili na silnici číslo 309. Všichni asi znáte značky typu “pozor zatáčky další 3km”, ale na začátku této silnice byla značně odrazující sbírka značek: “pozor serpentiny příštích 25km”, “pozor nezpevněný povrch”, “pozor na odletující kameny”, “pozor úzká silnice”, atd. Ale nenechali jsme se zastrašit a ve zdraví to projeli. Auto pak sice vypadalo jak kdyby se právě vrátilo z tankodromu a když jsem ho nechal umýt málem jsem ucpal myčku, nicméně výlet to byl pěkný. Nejdřív jsme se vykoupali pod vodopádem Waiau Falls:

Načež se mi zbláznila tchýně:

Jako zlatý hřeb výletu jsme strávili dvě hodiny v parku Waiau Waterworks, kde jsou desítky vodou poháněných, vodu chrlících i s vodou nic společného nemajících hraček, soch a různých mechanismů.

Jitka si zacákala ze stříkačky-kola poháněné šlapáním. Šárka se pohoupala na visícím koníkovi a tvářila se u toho jako puk, protože mu celou dobu napovídala jak se má houpat: hóóůůůů hóóůůůů

Projeli, tedy proletěli jsme se na létajícím kole. Co na to Jan Tleskač?

Uspořádali jsme i závody dřevěných lodiček - moje Britney Spears bohužel prohrála, to je tak když mají celebrity něco kloudného udělat.

Nejvíc nás však nadchnul Tarzan - jízda z kopce na zavěšené sedačce. Zejména Jitka je na svůj výkon hrdá (poslední fotka :-)

Cestou z Waiau jsme projeli městečkem Coromandel, kde se nám sice docela líbilo, ale nic fotogenického jsme nenašli, a pak hurá domů.

Na závěr užijte panoramatický snímek Coromandelského pobřeží (je tu i v originálním rozlišení 8000x1500 pixelů, bacha má 2.2 MB!):