Výlet na Coromandel

Na Novy Zeland lide prijizdeji spis za prirodou nez treba za auty, takze pocitam, ze i ctenare meho denicku budou zajimat fotky lesu a plazi vic nez fotky me Mazdy 626. Ale trochu me to mrzi… ;-)

Dnesni povidani bude o vylete na poloostrov Coromandel (Coromandel peninsula), ktery je od Aucklandu vzdalen zhruba 120 km. Meli jsme tam namireno uz v sobotu, ale nejak nam nevyslo vstavani a vyrazet do takovy dalky v poledne nema smysl. A jeste ze tak - pri odpoledni prochazce se nam u Takapuna beach porouchal kocarek, takze se s nim dost blbe jezdilo. Stat se to v Coromandelske divocine, tak tam nejspis bidne zhyneme ve snaze ten kocarek nejak dotlacit zpatky k autu. Prvni fotky - “Co to tam ten tata dela? Aha opravuje mi kocarek!”

No dobre, to jeste nebyla ta slibena priroda, ale parkoviste u Bunnings Warehouse, coz je jediny obchod typu OBI/Bauhaus/… v celem Aucklandu, ktery se mi podarilo objevit. Bohuzel je az v “Manukau Supa Centa” (jo, tak se to fakt jmenuje :-), tedy dost z ruky. Ale kocarek opravit musime a patricny sroubek v nedeli rano jinde nesezeneme, takze tohle jsou prvni fotky z vyletu.

Vynechavam cestu po dalnici cislo 1, odbocku na dalnici cislo 2 a odbocku na expresni silnici cislo 25. Expresni komunikace maji vetsinou v kazdem smeru jeden az dva pruhy a smi se po nich drandit stovkou. Az do doby nez tam nejakej trouba postavi “Single Lane Bridge”.

Uz jsme skoro v cili - projizdime mesteckem Thames dal na sever serpentinami kolem more:

V Te Puru zahybame k lesu. V pruvodci se pise, ze v mistnim narodnim parku je spousta cest (tracku) a ze je to idealni misto pro nedelni prochazky. Bohuzel s kocarkem se dostaneme sotva 20 metru od parkoviste, takze Sarku beru do ruky a alespon prebrodime reku tam a zpet.

Na parkovisti na informacni tabuli se dozvidame, ze ve vedlejsi vesnici Waiomu je jednodussi track pro vsechny vekove skupiny (urcite pocitali i s miminama?) a ze pry je reasonably easy. Prechod reky po kamenech prohlasujeme za prvni dnesni dobrodruzstvi, protoze zatim netusime co nas jeste ceka. Takze hura do Waiomu!

Z mnoha odbocek smerem z hlavni silnice vybirame na prvni pokus tu spravnou - nejsme prece zadni meststi salati! Kazdopadne az tam jednou pojedete, tak za potokem doprava :-) Po zhruba dvou kilometrech prasne cesty je parkoviste, kde nechavame nase auticko (hehe, stejne jsem ho sem propasoval! pak ze se nebude psat o autech :-) a vydavame se na cestu do zeleneho neznama:

Prvnich par set metru jdeme “civilizaci” - tu v ohrade kun, tam za plotem krvelacne se tvarici padesatikilovy pejsek. Prechazime zatopeny betonovy mustek nacez si vycitame, ze jsme si meli sundat sandaly, abysme ted netapali v mokrym. Zhruba po peti minutach jsme u plotu kolem rezervace Waiomu Kauri Grove, coz je chranena oblast kde rostou stromy Kauri, ke kterym maji novozelandani podobny vztah jako Cesi k lipam - neco na zpusob narodniho stromu. Driv tuhle oblast nicili zlatokopove ale v soucasnosti jsou nejvetsim problemem zvirata-pristehovalci, tedy druhy ktere driv na NZ nezili a privezli je sem az osadnici. Napr. kocky, ovce a hlavne australsti possumove - drave potvory co vypadaji jako krysy krizene s kralikem.

Takze vchazime do rezervace a najednou jsme jak v pravekem destnem pralese - vsechno je uzasne zelene, kapradi co deda pestuje na zahradce tu ma velikost statneho stromu a vody z potoku bych se tu napit nebal:

Poklidnou turistickou prochazku nam zkomplikovala cesta pres potok:

Prvni brodeni jsme si uzivali jako rallye. Podruhe uz jsme ten kocarek nesli kazdy z jedne strany, potreti uz nas to moc nebavilo a pred patym brodem jsme kocarek proste na hodinu odlozili a vzal jsem Sarku do ruky:

Celou cestu jsme sli podel potoka, takze vas jeste obstastnim par fotkama na tohle tema:

Cedule na parkovisti slibovala ze cesta bude trvat hodinu - nam to s kocarem, focenim, kochanim, brodenim a prebalovanim trvalo o neco dyl, ale nakonec jsme k cili dosli. Poslednich par schodu ale holky vzdaly a pockaly na me u potoka (asi ty vody jeste nemely dost):

Strom Kauri a krasnou zelenou vyhlidku z kopce na udoli jsem tedy nakonec videl jen ja:

Na zpatecni ceste jsem neodolal a pekne na Adama se v potoce pokrtil na Novozelandana :-)

Pak uz nas cekala jen cesta k autu a hura na plaz piknikovat a posilnit se na dvouhodinovou cestu zpatky do Aucklandu.