Kiwi aneb hlavou dolů

Už to asi víte, ale kdyby ne, tak vězte — máme Adama. Tak jako si někteří lidé každé dva roky pořizují nové auto nebo novou milenku, tak my si pořizujeme nové a nové potomky.

Adam je Ludvig jak se patří, takže jsme k jeho porodu málem přijeli pozdě, jak je v naší rodině zvykem. Ale popořadě. Ve dvě v noci 25. srpna, tedy v den "termínu", jsem šel spát a koukám - Jitka sedí a posteli a koulí očima. Kontrakce? Jo, kontrakce. Prý po deseti minutách. Deset minut je dlouhá doba, na odjezd do porodnice moc brzo, takže Jitce dávám pusu na dobrou noc a spokojeně usínám. Kdyby něco tak ať mě vzbudí.

Vyspal jsem se do růžova a před devátou zkušebně protřel jedno oko abych omrknul jak jsme na tom s porodem. Koukám že Jitka je pořád ve stejné pozici jako jsem jí v noci zanechal, sedí na posteli, akorát už o dost víc kulí oči. "Kontrakce?" ptám se. Pořád prý po deseti minutách, ale teď už festovní. Akutně to nevypadá, takže se jdu umýt, nasnídat a sbalit evakuační zavazadlo do porodnice. O hodinu později Jitka hlásí kontrakce po čtyřech minutách. "Pojedem?" ptám se. "No tak asi jo, kdyžtak tam počkáme", rozhodujem se a vyrážíme.

Už bylo po ranní dopravní špičce takže v půl jedenácté jsme v nemocnici. Kde zaparkujem? Před hlavním vchodem je plno, u pohotovosti taky plno, takže jedem na velké parkoviště, což je, pravda, trochu z ruky. Jitka už kontrakce nehlásí. Stačí letmý pohled a i nezasvěcenému je jasné že prostě na férovku rodí. Ppoommaallýýmm tempem s miminkovskou hlavičkou skoro mezi nohama jsme z parkoviště došli asi 200 metrů do přízemí nemocnice. Dosunuli jsme se až k prvnímu "help desku", kde stál dědula a podával informace zbloudilým pacientům. Nás se ani nemusel ptát které oddělení hledáme, jen vytřeštil oči a sprásknul ruce: "Ježiš co tu děláte? Porodnice je na druhém konci nemocnice, to jste měli parkovat rovnou tam a nechat se vyvézt emergency výtahem až nahoru." A že nám tedy alespoň obstará jezdící křeslo, ať ten zbylý kilometr a půl skrz chodby a zákruty Auckland City Hospital Jitka nemusí ťapat. Čekáme pět minut, deset minut, odvoz nikde.

Až najednou kolem šel chlápek, asi taky pacient, a jestli prý nepotřebujem pomoct? Tak třeba to křeslo by se šiklo, povídám. Pochopil, odsprintoval, nevím kde ho ukradnul, ale ani ne za minutu byl zpátky a my se konečně pohnuli směrem k porodnici. Tam už nás čekali a jen co jsme si na recepci vysvětlili že Jitka není Ludvig ale Ludvigová a přesto je to moje manželka nás odvedli na pokoj. To bylo něco po jedenácté. Tentokrát se o nás měly starat dvě midwives (porodní asistentky) - Randi z Dánska a Frieda z Litvy, která se midwifování teprve učí. Ale moc si s náma neužily. Jitka sebou hned po příchodu plácla na postel a nekompromisně jim oznámila že bude rodit v poloze na boku, dvakrát třikrát zatlačila a v 11:33 byl prcek na světě. Tím to pro midwives celkem haslo, představení skončilo a Jitka se usmála že můžeme jít domů. Frieda jen nevěřícně kroutila hlavou.

Kromě zájmu o miminko byla pak Jitčina jediná starost abysme tam nezůstávali moc dlouho, abysme pak netvrdli na dálnici v odpolední dopravní špičce. Takže jsme kolem třetí sbalili Adama označeného jako "Ludvigova, baby of Jitka" a před čtvrtou už parkovali doma. Zrovna včas na odpolední svačinu :-)