Kiwi aneb hlavou dolů

Kamarádi a příbuzní se nás často ptají kdy přijedeme do Česka, ať už nadobro, nebo alespoň na dovolenou. Nepřijedeme. Tedy jednou možná ano, ale hned tak to nebude.

Kdybychom žili dva měsíce o chlebu a o vodě, snad bychom i na letenky našetřili (ovšem chleba by musel být laciný toustový, protože ten výborný skoročeský od bavorského pekaře, který občas jezdíme kupovat jen něco málo přes 25km daleko, je podstatně dražší). Dovolenou v práci bych asi dostal a v Praze by nám snad někdo postel nebo alespoň rohožku na zemi nabídnul. Ale stejně přijet nemůžeme - Oskar nemá pas.

Věc se má takhle - jelikož na Novém Zélandu máme jen pracovní vízum a ne trvalý pobyt (tzv. rezidenci), tak Oskar nedostal NZ občanství. Takže kiwiák není a NZ pas nemá. Museli jsme tedy požádat o občanství české, aby měl alespoň nějaké. Jenže znáte české úřady! Přibližný postup je tenhle: vytiskneme a vyplníme 7 (slovy: sedm) různých formulářů kde se to hemží otázkami typu "K jaké národnosti jste se hlásil/a při sčítání lidu v roce 1939". Samozřejmě na každém formuláři je potřeba stále dokola vyplňovat jména, data narození, poslední adresu v ČR a současnou adresu na NZ jak pro Oskara tak většinou i pro mě a Jitku jako rodiče. Dej blbci funkci a vymyslí lejstro.

Tenhle štos vyplněných papírů jsme spolu s novozélandským rodným listem poslali na konzulát do australské Sydney. Kapitolou samou pro sebe bylo zaplacení správního poplatku $49 kdy jsem za mezinárodní platbu musel dát bance navíc $25, čili 50%. U přepážky jsem chrochtal blahem.

Pak už to jde jako po másle - Sydneyský konzulát pošle naší složku do Prahy, kde budou úředníci 3 (slovy: tři) měsíce zjišťovat a ověřovat moje a Jitčino občanství. Netuším co na tom chtějí tak dlouho zkoumat a proč, když oba máme platný český pas a trvalý pobyt v Praze. Ale budiž. Po třech měsících a nezbytných administrativních prodlevách odešlou náš případ do Brna na matriku. Tam mají další tři měsíce na to, aby Oskarovi přidělili rodné číslo a vystavili rodný list. Vzhledem k tomu jak hustě popsaný bývá český rodný list mi vychází, že matriční úředníci píšou zhruba rychlostí jedno slovo za čtyři dny. To je fofr!

Nakonec ten rodný list odešlou zpátky nám. Zhruba po půl roce plus dalších nutných administrativních prodlevách, plus prodlevách způsobených poštou a erupcemi na slunci ho možná dostaneme a přijde fáze druhá - žádost o Oskarův pas. Když jsem předběžně zjišťoval, jak to s pasem chodí, narazil jsem na "zajímavost": pasy pro oblast Austrálie, Nový Zéland, Fiji, atd vydává pouze konzulát v Sydney. Takže když ztratíte pas na Zélandu, musíte si pro nový do Austrálie do Sydney, ale tam vás pochopitelně bez platného pasu nepustí. Hmm, zapeklitá situace. Naštěstí se český úředník zamyslel a vymyslel řešení, kdy pomocí dvou dočasných pasů, dvou cest z Aucklandu do Sydney a zpět, zhruba patnácti set dolarů (číslicemi: $1500) nákladů a půl roku starostí, můžete při troše štěstí dobrat nového cestovního dokladu. Výborně! Doufám že tohle nebude i případ Oskarova pasu. I když se trochu obávám že ano a že chudák Oskar bude muset osobně jet do Sydney si pas vyzvednout, jak praví zákon. Jo a kdybysme náhodou o pasy přišli s Jitkou oba, stálo by nás jejich obnovení díky dvěma cestám do Sydney pro čtyřčlennou rodinu zhruba $4000 (asi 60.000,- Kč). Když si vezmu, že získání NZ občanství by vyšlo jen na necelé dva tisíce, asi bych se dlouho nerozmýšlel...

Celá tahle záležitost mě tak dojala, že jsem napsal první "stížnost" v životě (čtěte zde) a odeslal jí na Ministerstvo zahraničí. Pochopitelně mi neodpověděli ani ň. Kopii jsem poslal na konzulát do Sydney, odkud mi překvapivě za pár dní volal sám konzul a celkem dobře jsem si popovídali. Víceméně z toho rozhovoru vyplynulo, že se mnou souhlasí, ale že to je tak všechno, co pro mě může udělat, protože zákony jsou jaké jsou.

Takže abych to shrnul - dneska je Oskarovi právě půl roku, občanství ještě žádné nemá a pas mít nebude ještě tak rok. Nedávno mi kamarád kanaďan vyprávěl jak jeho synovi takhle na dálku zařídil kanadské občanství včetně pasu za pouhé dva týdny. Můžu mu jen tiše závidět...